Stray from the Path - Anonymous (2013)
Datum vydání: 17. 9. 2013
Label: Sumerian Records
Délka: 38:01 / 10 skladeb
Odkaz: https://www.facebook.com/Strayfromthepath
Země původu: USA
Žánr: Alternativní hardcore / Punk / Metalcore / Rapcore
+ kytary, nasazení, atmosféra, texty
- podobná tempa skladeb - jednotvárnost
Hodnocení: 80 %
Doporučené skladby: False Flag, Badge & A Bullet, Radio, Anonymous
Surové, negativní a násilnické, flusanec do ksichtu, odpověď na napadení slzákem. Tak nějak bych charakterizoval tvorbu neurvalé čtveřice z Velkého jablka. Když jsem je poprvé viděl v klipech a na promofotkách, necítil jsem žádné sympatie, ale po hudební stránce mi přirostli k srdci. Ta nasranost z nich tak nějak čiší. Letos jsem je měl možnost vidět live v Praze (report). Můj dojem se nezměnil. Kapela má zvláštní karmu. Jsou nespokojení, nasraní a všechno to umí transformovat do umění. Tahle parta sráčů jde ve šlépějích RATM (Rage Against the Machine, pozn. red.), ale v moderním a mnohem agresivnějším kabátu. Mají svůj zvuk, svoje postupy a charismatického zpěváka s hlasem rozeřvaného haranta ze sídláku. Letos klukům vyšla už 8 (!) deska. Pojďme se na ní podívat.
Pomé. Začíná to pěkně. První věc: Nejde nepochválit zvuk kytary, která v těch „mňouko-pískacích“ částech zní, jako když se střemhlav řítí Messerschmitt. Je jasné, jak to na koncíkách bude vypadat v kotli, tedy až do části, kde dominuje jednoduchá kytara s tóny jak ze žurnálu. Jestli bude zbytek desky znít jako úvodní False Flag, tak ve chvílích, kdy nebude ve sluchátkách, budu jezdit po zadku jako pes co má roupy.
Asi to tak dopadne. Badge & a Bullet je další parádní agresivní hopsačka s nějakým tím během a parádně nastřílenými až zarapovanými lyrics. Breakdown mi skáče z boku na hlavu a snaží se mi jí urvat. Miluju to vrčení Andrewa Dijoria.
Další hopsátko. Radio. Tady se krom houpavých částí našel prostor i pro pořádný výklep a funky kytaru. Kravina tohle všechno míchat dohromady? Funguje to parádně. Hází mě to několik let zpět. Tedy až do toho zběsilého náklepu, kde se zpěvem pomáhá Jesse Barnett ze Stick To Your Guns. Tohle rozběhá i ty nejlínější zadky.
Scissor hands. Říkal jsem si, že zatím chybělo typické „ublití“ Andrewa, které mě na předchozích deskách tolik bavilo. A podívejme se. Pár vteřin a je tu výstavní kousek. Následuje další pohoupání a pomalejší psycho-část, po které přichází na řadu zarostlý sympoš Jason Aalon Butler z Letlive. Ten stejnou část vysekne i lehce před koncem songu. Spojení těchto dvou uřvaných individuí funguje velmi dobře. Kluci se nám pěkně sešli.
Black Friday. Další houpajda – už mě to tempo začíná trochu unavovat. Kdyby nebylo pana Williamse (zapomeň na Jumanji) a jeho nápadů na kytaru, asi bych se začínal nudit. Baví mě to tahání za struny. Cítím z toho barvičky na ksicht. Wese Borlanda. A hele, na konec opět něco na proběhnutí. Pěkné.
Counting Sheep. Hádejte, v jakém tempu to jede? Navíc se tady ukazuje postup, který jsem na téhle desce už párkrát slyšel. Opakovaný vtip není vtipem. Tenhle song je přesně případem toho, o čem jsem psal pár řádků výše. Pokud to netáhne kytara nějakým ultranápadem, začíná to smrdět nudou, a to kvůli víceméně stejným rytmům. To po hudebnu. Pokud se soustředíte na lyrics a vokální diktát, není co vytýkat.
Na řadu přichází prasečinka Slice Of Life (deset deka prosím, nakrájet) se super retro breakdownem, stará známá Ladmines, kterou kluci přenahráli (objevila se už jako singl v roce 2012) a vyhrocená Tell Them I´m Not Home, kde určitě oceníte melodické gang vokály.
Kluci končí po americku – velkolepě. Titulní Anonymous to po obsahové stránce celé shrne. Potemnělý „valčík“ parádně podřízne desku, která není na jeden poslech. Desku, která se vrací k už k tisíckrát ohraným tématům, avšak s takovou intenzitou, agresivitou a otevřeností, že i těm největším ignorantům musí dojít, že důvodem téhle nasranosti je problém. Problém někde mezi námi.
„One day you'll see everything that we stand for
The face of the faceless, the names of the nameless,
The voiceless the selfless, accept us expect us.“
+ uvěřitelná nasranost, texty, kytarové hrátky, energie
- oproti předchozí tvorbě míň matematiky, prvotní monotónnost
Hodnocení: 75 %
Doporučené skladby: Badge & A Bullet, Radio, Slice of Life
Are you listening?
Škaredá kytara a nástup na bolavý výbuch nasranosti, co má sílu trhat hlavy z krků. Proč? Žádný samoúčelný hluk, žádné grindové skřípění, žádný smrtelný murmur. Poslání Stray From The Path je zábava, poselství je zamyšlení. Nejlepší kombinace, co i díky názvu kapely vybočuje ze zajetých kolejí žánru. Stigma RATM má dvojí opodstatnění: ani tentokrát Tom nehraje na kytaru. On si hraje s kytarou. Mezi těžkotonážní riffáž vecpal všelijaké kvidlavé a upištěné nesmysly a uši se i přes jednoduchou a přímočarou rytmiku nestíhají nudit. Dan Bourke je možná technicky nad Wilkem, stejně se ale letos do žádných větších akcí nepouští a půjde-li to takhle dál, příští desku už bude bouchat jenom bum-čvach. Matematika zůstala v sešitech, na desku se prokousalo jen pár vzorečků, od minula se SFTP vydali zkratkou. Kliček je míň, překážek taky, sluch dostává kopanec tlustou nohou Drewa Yorkea hned, jak se jeho hlasivky zachvějí a jeho pověstné BLEGH má stále sílu nosorožce! Nabralo se ale plno bahna a sraček, kterýma se kapela brodí. Americká odrůda oveček, policejní brutalita a zneužívání zákonů, nedůvěra k muzikantství nebo krádež přítele něžným pohlavím. Právě nejčastěji opakovanou situaci dopomohl zhudebnit Jason Butler, a potvrdil tak, že v prvním singlu letlive opravdu zní jako Drew. O skladbu nazad se ozve druhý ze dvou hostí, a sice Jesse Barnett (Stick To Your Guns):
I’ve made it! I’ve made it!
I’m a Rolling Stone and you hate it!
Admit it! Admit it!
You’ve missed your train and I’m the one that you’re blaming.
Tahle pasáž v rámci obhajoby všem bezvěrcům, co nevěří vašim snům, má TAKOVÉ koule, že by se na nich Miley mohla houpat klidně celou stopáž Titanicu. Téma je tradiční, forma jde dál a přednes přesahuje hranici agrese. Následný breakdown už lítáte po pokoji/supermarketu/kostele/tramvaji jako ďáblík smyslů zbavený. Celá deska má od začátku do konce lepší nabuzující účinky než sežvýkaná arabská káva a tělo po poslechu chuť něco rozbít. Což by ale byla škoda. I téhle agresi se dá naslouchat, ne jen přeslýchat, co že se to ten ošklivec snaží říct. Sdělení jde zase nad rámec HC klišé a celek je nasraný uvěřitelněji než řadové kapely, problémem ale zůstává hudba samotná. Než se posluchač zorientuje, trvá to, a pokud nedáte albu dost času, odepíšete ho jako nudné a stereotypní. Taky mi to trvalo, ale ve finále jsem spokojený. Tak, a teď už mi dejte jen nové Λrchetype a Lady GaGa, pak už může klidně přijít silvestrovský ohňostroj. BLEGH!
+ chytlavost, zapamatovatelnost, inspirace u RATM, BLEEH!
- jednodušší texty, úbytek chaoticko-matematických částí
Hodnocení: 75 %
Doporučené skladby: Badge & Bullet, Scissor Hands, Landmines
Od doby, co se Stray From The Path přidali k Sumerian Records, chrlí nové nahrávky v dvouletých intervalech jako urvaní. Není se čemu divit, vokalista Andrew Dijorio má hodně co říct. Jeho nekompromisní politicko-sociální texty víří vody hardcorové scény jako tsunami podpořené inovativními riffy kytaristy Thomase Williamse. V roce 2009 vydali SFTP průlomové album Make Your Own History, na které navazovalo úspěšně před dvěma lety Rising Sun. Na Anonymous jsem se těšil. Možná zbytečně moc, protože víte, jak to bývá, když se na něco hodně těšíte...
První výraznou změnou oproti starším počinům je úbytek chaoticko-matematických částí. V podstatě to, co dělalo tuto kapelu výjimečnou, ustoupilo do pozadí. Tento jev ale nemá pouze negativní dopad. Umírněním dostala víc prostoru melodičnosti a jednodušší kytarové riffy, které jsou pro posluchače přístupnější. Tím se dostáváme k nejdůležitější otázce, kterou Anonymous vyvolává. Že SFTP jsou těžce ovlivněni Rage Against The Machine, to není žádná novinka, ale songy jako Badge & Bullet, Radio či Landmines dávají pocit, že Stray si tentokrát vzali od svých vzorů víc, než měli. Podobnost ve frázování, rytmice a samozřejmě textech je bezesporu jasná, ale opravdu SFTP vykrádají RATM? To je na delší polemiku. Každopádně už delší dobu tvrdím, že kapela rázu RATM na současné hudební scéně chybí. Zjednodušení hudby mě netankuje, tak co tedy? Zatímco na předchozích počinech Dijorio svým lyrickým umem zaobaloval své názory do zábavných rýmů, na Anonymous nemusíte dlouho přemýšlet nad významem. Texty jsou přímočařejší a nudnější (Black Friday, Counting Sheep). Nebo že by vyčerpal téma?
Každopádně Anonymous má své momenty. Pánové pozvali na featuring pár svých kámošů, což se rozhodně vyplatilo. Jason Butler z letlive. v tracku Scissor Hands odvádí skvělou práci, stejně tak Jesse Barnett z Stick To Your Guns v písni Radio. Slice Of Life připomíná staré dobré časy chaotických kytarových riffů a všudypřítomné Dijoriovo „BLEEEH“ mě pořád baví. Výhoda jednoduchosti je chytlavost, takže si můžete být jistí, že většina válů z Anonymous vám uvízne v hlavě jako žvýkačka na botě.
PRŮMĚR: 77 %
