Rozhovor s Ondrou z live.love: Skromnost je na hovno. Nejsme ten typ lidí, co se spokojí s málem
Je to již pár týdnů co proběhla na našem webu premiéra videoklipu Misconception od nově vzniklé kapely live.love. Nyní se s kapelou blíže spojíme skrze rozhovor s jejím lídrem Ondrou Durasem. Probrali jsme budoucnost, očekávání a nějak jsme se dostali i k povídání o Egorovi z již rozpadlé Mariny.
Rozhovor začneme tím, že se trochu pohrabeme v minulosti. Všichni jste vlastně působili v kapele Behind Our Walls. Ta již zanikla a zrodili se live.love. Přibliž nám, co se vlastně stalo?
Máš pravdu, kapela Behind Our Walls působila necelé 2 roky. Stihli jsme obrazit poměrně slušný počet koncertů v poměru, kolik času jsme doopravdy kapele věnovali. Celé to období bych shrnul jako velmi pěkné a budeme na něj určitě všichni rádi vzpomínat. Nicméně časem si člověk uvědomí, že chodit na zkoušky doslova rovnou z baru není uplně oukej. Ano, kapela nás bavila a nějakým způsobem i naplňovala, ale absolutně se to neslučovalo s představou, které jsme chtěli dosáhnout. Velkou roli hrály také neustálé výmluvy každého z nás, všechno se oddalovalo nebo rovnou rušilo. Všechno zůstavalo ve fázi „tohle by bylo fajn udělat“, „joo ty vole tohle bude námrd, až to nahrajem“. Samozřejmě k tomu ve většině případů vůbec nedošlo a časem spousta skvělých nápadu vyšuměla do ztracena. Takový přistup začne člověku postupem času lézt krkem, připadáš si neproduktivní a za tvůj neuspěch může každý ve tvém okolí, jen ne ty sám. Do tohohle stádia jsme přesně došli a jediné, co nás donutilo zamyslet se nad situací a předem to nevzdat, byla láska k tomu, co děláme. Dělali jsme tak moc chyb, ať už se bavíme o celkovém přístupu ke kapele, nebo celkovému prezentování. Všechno bylo špatně, a pokud mělo vzniknout něco, za co se nemusíme stydět, především ve světě, muselo se začít od začátku. Předem si definovat cíle, koukat kolem sebe a učit se z vlastních chyb i chyb okolí. Tohle je teď naše síla, a když se nejvíce neschopní lidé poučí z vlastních chyb… jsou zatraceně silní.
Takže Behind Our Walls neuspěli zejména kvůli lenosti, neochotě a nedostatku času, seš si jistej, že live.love nedopadnou stejně?
Samozřejmě se to stát může. Lhal bych, kdybych řekl, že úplně všechny ty špatné návyky jsou pryč. Všichni víme, že kapela je ve většině případů kolektivní záležitost, a pokud všichni nebudou mít společný cíl, pro který jsou schopni obětovat maximum svých možností a prostředků, budeme zase tam, kde jsme byli (v prdeli). Čas ukáže.
Lidi se snažíte navnadit tím, že za vámi stojí americký management. Už můžeš prozradit detaily?
Momentálně není možno nic prozradit, ale všechno přijde v pravý čas! :)
Mohl by si pojem pravý čas alespoň přibližně určit? A když už mluvíme o americkém managementu, to zní dobře! Co vaše ambice, kam to chcete dotáhnout?
Nelze přesně nic určit. Všechno se odvijí od aktuální situace a následného postupu. Skromnost je na hovno. Nejsme ten typ lidí, co se spokojí s málem. Přijde mi, že lidi se bojí narovinu mluvit, co doopravdy chtějí, protože támhle třeba nějaký párek se ti vysměje, že hudbou se živit nedá, že budeš tourovat maximálně po republice. Příliš moc lidí dá na tupé a většinou zoufalé kecy ostatních. Vidí kapely kolem sebe, které třeba čas od času zahrajou ve své domovské lokalitě pro 5 lidí, a v tu chvíli jsou absolutně zdemotivovaní. V tu chvíli má ten člověk temno před očima a automaticky se tahle situace stává jako jediná možnost pro něj samého. Vubec neuvažuje, že ta či ona kapela asi dělá něco špatně, a místo toho, aby pouvažoval nad chybou a nad tím, jak tu chybu odstranit, nechá se unést na vlně krásných slov (nejde, nemožné). My si kolem sebe všímáme těch úspěšných - ať už u nás, nebo ve světě. Stačí otevřít oči a nebýt zabedněný idiot, který neustále na něco nadává. Spousta uspěšných lidí a kapel je důkazem toho, že to prostě jde, tak proč bychom nemohli být lepší? :)
live.love relativně jednoduchý název. Co se za ním skrývá?
Mohl bych napsat, že tato dvě slova jsou v překladu přesnou definicí toho, na co spousta lidi v dnešní době zapomíná, a to, ať už je přečtete samostatně nebo dohromady. Proto by nebylo od věci je mít neustále na očích. Nebo bych mohl napsat, že jsme se snažili vymyslet co nejvíce srdíčkový název na holky… vyberte si.
Řekni nám něco k vašemu novému singlu, jeho pozadí, smysl textu, jak vznikl videoklipu…
Člověk, který aspoň trochu zná naši původní (BOW) tvorbu, si může všimnout, že jsme se vydali kapánek jinačím směrem. Našim záměrem bylo vytvořit pořádný námrd, což se myslím dost povedlo. Dá se říct, že jednotlivé části jsou poskládané z prvků, které jsme chtěli do tvorby promítnout už v předešlé kapele. Text je věnován všem lidem, kteří mají pocit, že tě znají mnohem lépe než ty sám. Čím dál více si všímám kolem sebe lidí, kteří mají neskutečnou touhu neustále něco komentovat, neustále něco vytýkat a moralizovat, stále více lidí si nevidí do huby. Přesně i v té hudbě vidíš, jak to funguje. Nezřídka se stává, že právě lidé, kteří se snaží nějakým způsobem „dělat hudbu“, která v konečném důsledku stojí za hovno, se do tebe opřou. Screamy na hovno, kytary na hovno, zvuk na hovno, song jsou jen samé nuly, no představ si to!... ty vole, další zbytečná kapela! Můžeš se posrat z toho, co lidi dneska dokážou napsat. Člověk, který sám něco už v životě dokázal ví, co za tím stojí, a takový člověk si většinou velmi rozmyslí, co napíše. Takže text žádný hlubší smysl nemá... typický nasraný hate. Klip si vzal na starost všem známý Radim Věžník. Musíme říct, že spolupráce s Radimem byla fantastická, protože ten člověk naprosto ví, co dělá, a dělá to velmi, velmi dobře. Osobně si myslím, že na tom klipu je vidět obrovský kus práce. Pokud někdo váhá, komu svěřit natáčení klipu, neměl by určitě váhat dlouho, protože člověk Radimova levelu tady u nás není. Co se týče lokace natáčení, točilo se na zámku Statise Prusalise v Ostravě-Porubě.
Zahrajeme si na škatulkování, vy mi padáte do škatulky jménem metalcore. Kdo je v tomto žánru dle tebe na české scéně nejvýraznější či nejkvalitnější kapelou?
Vemu to komplexně bez škatulkování a zmíním kapely, kterým úspěch nelze odepřít. Určitě největší jméno a zároveň dle mého nejvíce nedoceněný umělec je Tomáš Raclavský z Modern Day Babylon. Člověk, který asi jako jediný ví naprosto přesně, co dělá, je krásným důkazem, že tvrdou prací a maximální oddaností může člověk dosáhnout doslova až ke hvězdám. Rád bych zmínil další kapely jako jsou např. Suffocate With Your Fame, Skywalker, The Fall Of Ghostface, Sights, Momma Knows Best atd. Pokud se bavíme o nějakém úspěchu, musím rozhodně zmínit i tolik všemi nenáviděného Egora Erushina. Ať už na něj plive kdokoliv, je třeba si uvědomit, že ten člověk za svého „krátkého“ působení dosáhl tam, kde většina lidí za svůj život ani nenakoukne. Zkrátka je velmi jednoduché se přidat k tupému davu a taky si po někom hodit kamenem.
Určitě jsem nevyjmenoval všechny kapely a lidi, kteří by si to zasloužili, ale toto jsou jména, která mám momentálně v hlavě, a proto se zbytku neomlouvám. Oni to o sobě stejně ví.
Egor, to je zajímavé téma. Sám nevím, co si o něm myslet, je pravda, že už to někam dotáhl. Proč ho lidi nemůžou tak vystát?
S klukama se s Egorem známe velmi dobře a musím říct, že náš názor na něj nebyl pokaždé stejný. Není to tak, že bych tenhle názor měl od začátku... došel jsem k němu. Čím Egora znám déle, tak vím, že ten člověk přesně ví, co dělá, a taky to o sobě ví. Je to ten typ člověka v kapele, co přijde a řekne: hoši, uděláme to tak a tak, tohle bude zase takhle... protože ví. Není náhoda, že si ho vybrala svého času nahrávačka In Vogue v Americe. Víš, že lidi jsou závistiví od svého základu, a ještě k tomu tady u nás, když se nikomu nedaří pořádně prorazit do zahraničí. Najednou se to povede nějakému Egorovi, a to je naprosto nepřípustné :D Nehledě na to, že teď rozjíždí projekt, o kterém si myslím, bude brutálně slyšet i za hranicema. Egor je člověk, který zbytečně s nikým nekamarádíčkuje a nikomu neleze do prdele, což se tady děje úplně běžně. Když něco stojí za píču, tak ti to jednoduše řekne. A na tohle lidi tady nejsou zvyklí. Proto nikdo není schopný se pořádně projevit za hranicema. Všichni si mažou med kolem huby a říkají si "jojo, kámo, máš to strašně super", a přitom největší agro :D Problém je v upřímnosti. Já osobně to taky tak měl, než jsem to pochopil. Všimni si, že za hranicema ty kapely... to je boj, aby ses dostal někde. Žadné rádoby bratříčkovaní, pořádný boj. Ani nic jiného nezbývá při té obrovské konkurenci.
No a závěrem sem hoď něco chytrýho…
Lidi, nebuďte hlupáci. Život je kurevsky krátký a vůbec nezáleží, kde se narodíš, ale s čím se narodíš a jak to využiješ. Všechny sny se plní, když to opravdu chceš. Na nic nečekej, protože ono to samo nepříjde. A nadávání na svět za počítačem nikdy nikomu úspěch nepřineslo.
