Report: Vans Warped Tour UK 2012

Kdo: Lostprophets (UK) + Bring Me The Horizon (UK) + Bowling For Soup (USA) + The Used (USA) + New Found Glory (USA) + Yashin (UK) + Architects (UK) + Less Than Jake (USA) + Funeral For A Friend (UK) + A Skylit Drive (USA) etc.
Kde: Alexandra Palace - London
Kdy: 10. 11. 2012

There was a Warped, believe me, I've seen it…

Ještě než letošní festivalová sezóna stihla pořádně začít, byl už největší průser na světě, když nám zrušili Prague City Festival. A proto se dvě holky tam odněkud z Horní Dolní rozhodly, že, i přes počáteční nepřízeň osudu, Lostprophets live letos prostě budou a tečka.

Vyrazily jsme tedy na červnový výlet do Drážďan. Nápad to byl sice dobrý, ono se taky každý den nepoštěstí stát úplně vepředu v prostoru velkém zhruba jako Roxy, na koncertě kapely formátu Lostprophets, ale pánové bohužel nebyli zrovna ve formě. Nespolupracující Němci, kteří evidentně anglicky spíše nerozumí (nebo nechtějí rozumět?), tomu na atmosféře moc nepřidali, a proto padlo rozhodnutí dát Ianovi Watkinsovi a jeho partě druhou šanci ukázat, zač je toho rock, tentokrát na jejich rodné hroudě.

Takže si kupujeme letenky do Londýna. Stejně jako my vyrazilo jednoho typicky anglického sychravého listopadového odpoledne deset tisíc fanoušků z různých koutů Evropy směrem k Londýňany oblíbenému Alexandra Palace s jediným cílem: užít si jedinečnou atmosféru putovního Warped tour, který se po 13 letech vrátil do Anglie.

Plán byl jasný - z 28 kapel hrajících na čtyřech stage si užít tolik hudby, kolik bude v našich silách zvládnout. Ve west hall se nacházela první, Jägermeister stage spolu s U rampou, na které probíhalo mistrovství a exhibice legend skateboardingu (což k Warped bezpochyby neodmyslitelně patří). Odtud se po schodech dolů sestupovalo ke kapacitně omezené Kevin says stage. Ve vedlejší main hall byla hlavní stage rozdělená na west a east část, takže strategicky ve středu umístěný fanoušek mohl celou dobu stát na jednom místě a vidět všechny koncerty na obou pódiích.

Svůj festivalový den jsme odstartovaly s pár posledními songy The Story So Far, kteří svojí pop-punkovou show skvěle zahájili celý večírek. Po prozkoumání time schedule (který byl, podle Warped tradice, zveřejněn až v den konání akce) jsme se rozhodly, že si počkáme na AWOLNATION a při tom zhlédneme koncert It Boys! Ehm, chyba. Bohužel jsme celý set stály unuděné k smrti obyčejným boybandem, který se snažil vypadat alespoň trochu punkově, a modlily se, ať už to skončí. Znáte to. Infantilní texty o friday night party, falešný vokál a konstantní opakování hlášky Are you having fun? vás akorát naštve. Škoda, že jinde pro nás nebylo (prozatím) nic zajímavějšího k poslechu. I když nám kvůli tomu málem vykrvácely uši, konečně jsme se dočkaly losangeleských AWOLNATION. Ti se, i přes počáteční problémy s nazvučením, předvedli s výběrem toho nejlepšího z jejich debutové desky Megalithic Symphony na výbornou. Frontman Aaron Bruno celou dobu bavil svými tanečními kreacemi, proto trochu zamrzí, že publikum pookřálo teprve až před koncem u profláknuté Sail, kterou už zná asi každý.

Jsme stále na stejném místě, a jelikož hala s vedlejší stage dosáhla své kapacity, takže se stejně jinam nemůžeme dostat a musíme počkat, až se prostor uvolní (což bylo asi tak jediné výrazné negativum celého dne), zůstáváme na další bandu. Rodinný rap/crunk-rockový podnik Family Force 5 na posledním albu nijak zvlášť neoslní, naživo nás ale strhl neskutečně energickou show a postaral se o největší překvapení dne. Všichni přítomní se rychle nechali unést párty atmosférou a kapele se konečně povedlo roztančit lidi pod pódiem. Ještě dnes mi v uších zní chytlavé let me see you wobbleee.

Pořád na stejném místě se těšíme na pokračování tanečního mejdanu v podání naší oblíbené dvojky z Colorada, Breathe Carolina. Ti rovněž předvedli skvělý výkon, i přes trochu podivně sestavený setlist, ve kterém převažovaly songy z Hell Is What You Make It, ale který kromě Blackout postrádal ty největší pecky. Přesouváme se ke Kevin says stage si u Dead Sara oddychnout. Sara ale pro nás, kvůli svému uječenému vokálu, zůstane pořád mrtvá, my s ní nemíníme ztrácet čas a vracíme se k Jägermeister stage, kde se chystají post-hardcoroví A Skylit Drive. Kalifornská šestice nás ani na chvíli nenechala pochybovat o svých kvalitách a předvedla perfektní show. Zpěvák Michael 'Jag' Jagmin zaujal čistým pronikavým vokálem a kytaristé Joey Wilson a Nick Miller výměnou kytar prohozením ve vzduchu. Na konci setu rozpoutali s Tempt Me, Temptation hotové peklo a závěrečný cover Love The Way You Lie (v originále Eminem feat. Rihanna, pozn. red.) s nimi zpívali už úplně všichni.

S postupujícím večerem, jak ubývalo merche i občerstvení, hmatatelně houstla i atmosféra v main hall očekáváním největších hvězd. Po Architects a 3OH!3 nastoupili v žlutočerných basketbalových dresech pop-punkoví bardi New Found Glory. Komunikaci s publikem obstarával kytarista Chad Gilbert, který ohlásil, že jelikož Británii minuly oslavy 10. výročí vydání Sticks And Stones, dočkáme se malé náhrady v podobě prvních pěti songů z tohoto alba. Mnozí se mnou jistě nebudou souhlasit, ale i když jsem si díky téhle partě našla cestu k žánru a vlastně k hudbě obecně, i když hráli nestárnoucí hity jako A Downhill From Here, Understatement, My Friends Over You, Sonny, Something I Call Personality nebo Head On Collision, a přes všechny pozitivní ohlasy, jsem já osobně měla pocit, že jsem tuhle kapelu v její nejlepší formě propásla. A mrzí mě to. Moc.

Zklamání ale naštěstí velmi brzy vystřídala euforie, která už nám vydržela až do konce. Dále jsme totiž na programu měly, pouze pár dní před konáním akce ohlášené, The Used. Čtyřka rockerů z Utahu se na pódium přiřítila jako velká voda a od prvních tónů Take It Away si získala publikum, se kterým se zpěvák Bert McCracken v zelených květovaných šortkách později přivítal slovy: I wanna have unprotected sex with every single one of you. Následovaly hity jako The Bird And The Worm, The Taste Of Ink nebo Pretty Handsome Awkward. Zatímco The Used předváděli vynikající a naprosto strhující podívanou, kterou ukončili akustickou On My Own a hitovkou A Box Full Of Sharp Objects, vyrostla na vedlejší east stage obrovská bílá písmena BMTH, která předznamenávala, že následující hodina už bude patřit jednomu z headlinerů večera. Zanedlouho již Bring Me The Horizon pokorně přicházejí na pódium za zvuků Blessed With A Curse, kterou s nimi jednohlasně odzpívala celá main hall. Pro sheffieldské metalcoristy, kteří pracují na další studiovce Sempiternal (ze které předvedli novinku Shadow Moses) to byla první show po delší absenci, proto oboustranné nadšení bylo patrné už od začátku. Jelikož ale nepatříme do fanouškovské základny BMTH, po úvodu se z prvních řad prodíráme davem ven směrem ke Kevin says stage, abychom stihly poslední hvězdu na tomto pódiu, domácí Yashin. K našemu velkému překvapení kapacitně omezený prostor není ani ze dvou třetin zaplněn, a tak si zhruba polovinu setu můžeme užít relativně v klidu. Post-hardcoroví Yashin na poslední řadovce We Created A Monster baví a výbornou formu potvrdili i naživo, takže budeme doufat, že si jejich headline show užijeme ještě jednou u nás v ČR.

Spěcháme zpátky a cestou kolem Jägermeister stage registrujeme ska-punkery Less Than Jake, po kterých zde večer zakončí texaská pop-punková stálice Bowling for Soup. My se ale vracíme do main hall, kde pod kotel stále přikládají BMTH zrovna ve chvíli, kdy Oli Sykes v průběhu Diamonds Aren't Forever vybízí přítomné k Gangnam style wall of death. Následuje závěrečná Chelsea Smile a my se strategicky umísťujeme před west stage, kde jsou již nachystaní naši rockoví bohové Lostprophets. Když jako vždy sebejistě vypadající frontman Ian Watkins v padnoucím obleku spustí svým velšským přízvukem, samozřejmě nerozumíme ani slovo: tak prý the apocalypse hasn't happened yet so enjoy yourselves! Setlist pánové poskládali nejlépe, jak mohli, a show doslova odpálili hity The New Transmission, Can't Catch Tomorrow a A Town Called Hypocrisy z alba Liberation Transmition. Největší radost jsme ale my, staromilci, měli, když zazněl riff legendární Shinobi vs Dragon Ninja. Dále nechyběly ani hity jako Last Summer, Rooftops (A Liberation Broadcast), Where We Belong a Bring 'Em Down. Výjimečně jsme měli možnost slyšet i Darkest Blue z předposledního alba The Betrayed, kterou si odhlasovalo samo publikum prostřednictvím dárcovských zpráv ve prospěch Teenage Cancer Trust. Na úplný závěr pak Watkins a spol. málem zbořili celou Ally Pally s nadčasovými Last Train Home a Burn Burn a takto, jak jinak než ve velkém stylu, zakončili britskou Warped tour party. Za nás tedy palec nahoru, Lostprophets nám konečně dokázali, že podniknout za nimi cestu i přes moře se vyplatí. Co na tom, že náš last train home už opravdu nestihneme a jsme po celém dni neskutečně unavené, hladové a bolí nás záda, stejně odcházíme s širokým úsměvem na tváři a nad vchodovými dveřmi nás vyprovází obří transparent See you next year. No tak dobře.

Poznámka na konec: I v turistickém průvodci se dočtete, že Angličané stojí fronty všude a na všechno. Jak moc velká je to pravda, jsme se přesvědčily až na Warped. Vůbec by nás nepřekvapilo, kdyby nějaký nadšenec nestihl koncerty, protože strávil celý den čekáním ve frontách. Nejdřív jste samozřejmě museli vystát řadu u vstupu a k šatnám, dál pak ale můžete stát frontu do merch marketu, pak řadu na pivo, na jídlo nebo do smoking area, stojíte dvě hodiny frontu u signing tentu, aby se na vás nakonec ani nedostalo, anebo čekáte u vstupu ke Kevin says stage s omezenou kapacitou. My si nestihly koupit skoro nic (ani k jídlu), zato jsme jely domů s vyřvanými hlasivkami a s nezapomenutelným zážitkem. A na ten se fronta nestála.

Daniela Gluzová