Report: The Long Haul + I am a Curse; Ostrava - 05.11.2012
Kdo: The Long Haul (UK) + I am a Curse (FRE)
Kde: Plan B Hardcore Cafe - Ostrava
Kdy: 5. 11. 2012
Bývává mi vyčítáno, že jsem tlučhuba. Píšu prý sice hezky, ale dlouho. V praxi to vypadá tak, že i když články přepisuju a zkracuju, neb i já sám mám pocit, že se v nich zbytečně kumulují zbytečnosti, nakonec se podepíšu pod paskvil TAK dlouhý, že bych mohl psát vyhlášky EU. A páč jsou lidi líní i klikat, natož číst - času je málo -, dneska to bude kratší. Dneska se totiž pustím do sepsání dojmů z události, na kterou jsem se chystal, ale nepřipravil. Na něco takového vás totiž asi nikdo a nic nepřipraví…
Plan B Hardcore Cafe názvem splňuje všechno. Majinká místnůstka, vymalovaná hororovými postavičkami a často obývaná ještě děsivějšími lidmi, se provokativně nachází kousek od klubu Parník. A tak pokud nemáte náladu na sortiment večerní Ostravy, zkusíte plán bé. Postupem času se ale z podniku stalo doupě určité sorty lidí a akce tady začínají být čím dál zajímavější. V první listopadové pondělí tu měl dunět hardcore. Takový ten poctivý, špinavý, temný a nemoderní. Ten lepší hardcore. Na úvod (a to už máme být v půlce, vidíte?) prozrazení: Rakušáci Withers nehráli. Ani nepřijeli. Hajzlové! Když vám ale manželku odvezou do nemocnice, nechcete být Clown Crahan a chcete být s ní. Proto pochopitelné zdůvodnění neúčasti, i když zamrzí, protože nahrávky svědčí o riadném popiči nájebu bratu, vieš? The Long Haul zaručeně nezačali hrát v 8, jak bylo avizováno, a nikoho to nesralo. Sic osazenstvo klubu pravidelně vypadá jako propustka z pekel, jsou to lidé hodní a milí, tolerantní a uvědomělí. To ovšem neznamená, že neumí udělat bordel, jak předvedli.
Zpátky k muzice, The Long Haul serou na pódium a serou i na nějaké ty trendy. Zběsilé zabijácké tempo, urvaný neurvalý uřvanec, basa lomozila tak nějak stranou, ale kytáry, čéče ty kytáry… Z dálky jsem měl pocit, že s kapelou přijel zahrát i Tom Williams (jestli on nemá bráchu v Every Time I Die?!), vizáž i kytarové umění tomu zhruba odpovídaly. Hutné a špinavě nekonkrétní riffy i protivné vyhrávky se střídaly a celé to bylo opravdu famózní. Zvuk byl na hranici slyšitelnosti, ale ne za ní, což kapela dobře odhadla, neb v tak malém prostoru se hraje přímo z pódia za malinké výpomoci zvukaře hlavně u vokálů. Celkem krátký set o sedmi písních bez přídavku byl plný novinek, ozvaly se ovšem i tóny z EP Debtors, které si mohli návštěvníci zakoupit na vinylu u kapely. Důkaz, že to muzikanti myslí vážně, je pro mě v dnešní době právě vinyl.
Čtyřka početně, ten večer dvojka (sic původně trojka) I Am A Curse z Francie předvedla jinou podobu HC, a to stále populárnější emo-hardcore (nemyslím emocore!). Pomalejší tempa, o to intenzivnější nasazení, levoruký basák (potěší, že v tom handicapu nejsem sám), řvoucí kytarista a pěkně nasraný bubeník. V momentě, kdy kapela zastaví a basák s kytaristou řvou bez majku do čtyřiaosmdesáti uší návštěvníků toho večera, tuhne krev v žilách. Frontman předchozí bandy to nevydržel, sebral mikrofon a nechal se posluchači vyzvednout ke stropu kde supportoval kapelu v její emotivní hudební zpovědi. Hlasité žádosti o přídavek kluci s upřímnými díky odmítli tím, že další věci nemají a neumí - a tak bylo po všem.
Přiznávám se veřejně a nestydatě, že oba dva sety jsem stál s otevřenou pusou a nestačil se divit (a nebyl jsem sám). Hardcore. Bez pódia, bez elektra, bez módních diktátů, bez machrovinek, bez managera, bez chlastu, bez čehokoliv navíc. Zato s přidanou hodnotou toho nejpodstatnějšího: hardcore. DIY filozofie francouzů I Am A Curse reprezentoval černý karton popsaný bílou fixkou, který obsahoval hesla „We’re not sellers,we’re musicians / All hand made / All printed by our hands / Name your price!“. O to víc mě tenhle přístup udivil při pohledu na stolek s merchem, kterého bylo fakt požehnaně a byl velmi povedený. Domů jsem odcházel hudebně i vizuálně namlsaný, střízlivý, nezničený, se dvěma tričky (Ivo, fakt dík, tyvole!) dvou kapel, na které už asi nikdy nezapomenu, a s pocitem, že ta naše tvrdá, ale krásná muzika není jen sračkovitá, ale stále se najdou poctivci. Ti nejpoctivější poctivci jsou Honza Sekerka, který kapely pozval, akci zorganizoval, přišel s knírem a chystá se na Converge! Pro mě pak dále: Ivo za všechno a vždycky něco navíc, Majkl za to, že se nebojí chodit na akce naslepo, a vy všichni, kdo jste přišli a třeba to vidíte podobně jako já, tady je pro vás mé DĚKUJU!
Stay true, stay positive, and now FUCK OFF!!!
