Report: The Ghost Inside + Deez Nuts + Stray From The Path + Devil in Me; Praha - 06.02.2013

Kdo: The Ghost Inside (USA) + Deez Nuts (AUS) + Stray From The Path (USA) + Devil in Me (POR)
Kde: Praha – Futurum Music Bar
Kdy: 6. 2. 2013

Když si vzpomenu, že ještě před pár týdny jsem váhal, jestli na tuhle akci vážně tolik chci, musim si klepat na čelo. Ač „odkojen“ na punk-rocku, tak hardcore, který s ním jde ruku v ruce, jsem více začal poslouchat až v posledním roce. Takže tahle akce by ještě před pár měsíci nebyla úplně moje krevní skupina – což by však byla sakra škoda. Hned na úvod říkám, že se chystám chválit, jak to jen půjde. Menší varování: pokud jste tedy ve středu večer do Futura nedorazili, snad tenhle report ani nečtěte. Jen byste si trhali vlasy a svíjeli se v agónii, že jste si tuhle nabušenou párty nechali ujít.

A co že bylo na tomhle koncertu tak skvělého? Vystupující kapely, nazvučení, fanoušci, organizace, atmosféra, vše od A do Z. Ale popořadě. Jako první se na pódiu představili krátce po půl osmé portugalští bijci Devil In Me. Partička, ze které cítíte, že to, co dělá, myslí vážně a na nic si nehraje. Její rychlejší, úderný hardcore punk si našel příznivce hned od prvních tónů, ačkoli více se to v publiku rozjelo až při třetí On My Own, k níž byl před nedávnem představen mj. videoklip . Pánové se na nás vrhli bez servítek ale už od nástupu, frontman Sam Alone aka Poli neustále pobíhal a skvěle komunikoval s posluchači – teď se bude řvát, teď tleskat, teď se dají ruce nahoru... Řízek to je pořádnej, co si budeme povídat, nechtěl bych se s ním dostat do potyčky. Zároveň ale sympaťák. Když pak přišla jako poslední na řadu (překvapivě) hitovka The End, strhl se zasloužený aplaus. Lidi vypomáhali svými hlasivkami, pit byl v pohybu… Výborné, o to víc, že šlo teprve o první skupinu, která nám tento večer přijela zahrát "k tanci a do skoku".

Jako druzí si to přihnali před rozehřáté Futurum newyorští Stray From The Path. Abych se přiznal, tahle banda mě nechytla ani na desce, ani naživo. Proto předám na chvíli slovo kolegovi Tomáši Hubalovi: „Na tuhle akci jsem se vydal hlavně kvůli Stray From The Path. Chtěl jsem vidět, jak funguje ona „negativní a násilnická“ čtveřice naživo. Má očekávání byla naplněna. Musím říct, že nasranost a neveselá nálada, která se povedla zachytit na desce, byla všudypřítomná. Jak dělané pro opravdu intenzivní kreace pod pódiem. Onen opar navíc umocňoval přísný pohled zpěváka Drewa Yorka, který tu poskakoval  v dresu FC Barcelona, a basáka, jenž si evidentně myslel (soudě dle jeho „nadšeného“ výrazu), že hraje někde poblíž Ukrajiny pro bandu komunistů. Od kapely hrající právě tento styl ale nemůžeme očekávat barevné zvonáče, blažené úsměvy a květiny na pódiu. To by asi nebylo úplně ono. U merche se však každý mohl přesvědčit o tom, že ti „zlí kluci“ jsou ve skutečnosti velkými pohodáři, nebodají nože do procházejících a nenosí po kapsách obrácené kříže. Pro mě bylo vystoupení Stray From The Path silným zážitkem. Zazněly zásadní songy jako Rising Sun, Bring It Back To The Streets, Damien či Negative And Violent. Nechyběly efektové psycho-smyčky od kytaristy Thomase Williamse a nejednou zaznělo ono pověstné „bleach“ z úst pana Yorka. Grázlové z NY naložili divákům v klubu ve velkém stylu.“

Dalšími na pořadu dne, nebo spíše večera, byli Australané Deez Nuts. Pokud bych měl napsat nějaký titulek, tak by vypadal asi takto: Jak jsem se během hodiny stal fanouškem Deez Nuts. Tuhle čtveřici jsem viděl před dvěma lety na Rock for People, kde mě nikterak nenadchla (ale ani neurazila). Z desky to sice nezní špatně, ale že bych při tom slintal blahem, to neee… ale naživo v klubu? MASAKR! Jinak se to říci nedá. Je to zkrátka „párty kapela, která baví". Klub a bouřlivá atmosféra – což zde platilo na 110 % - vylepšuje dojmy ze samotného poslechu více než markantně. Deez Nuts snad ještě ani nehrábli do strun, a už se teplota v klubu vyhoupla o několik stupňů. A jakmile se ozval první riff, začalo peklo. Nekonečný, vícenásobný stage-diving, mosh/circle pit, sborové chorály… Pánové odstartovali se songem Like Theres No Tomorrow a další pecky sázeli pouze s menšími pauzami: Sex Sells, Your Mother Should Have Swallowed You či zbrusu nový song Bout It. Také nechyběl aktuální singl Band of Brothers, který začal nasamplovaným Samem Carterem a v němž pak vypomáhal singer Poli z Devil in Me. Při něm se stage doslovala zasypala lidmi – panečku, hardcore se vším všudy. V závěru přišly na řadu i hitovky Stay True!, Rep Your Hood nebo I Hustle Everyday, kterou si nejeden oblíbí už jen díky té luxusní basovce. Za to velký plus pro DN, baskytaru opravdu nepřeslechnete, což se často u jiných formací bohužel stává. Zpěvák - nebo spíše raper? (ha!) - JJ Peters se neustále usmíval, snad vyjma situací, kdy mu někteří (opakující se) fanoušci doslova vyrvali mikrofon a nechtěli se jej za žádnou cenu vzdát. Ve výsledku celý set neskutečná zábava, dokonce možná jedna z nejlepších show, co jsem v klubu kdy zažil.

Jako poslední se dostali před slušně zaplněné Futurum hvězdy večera, očekávaný melodic hardcorový kvintet ze slunné Kalifornie, The Ghost Inside; slušně zaplněné rovná se odhadem 300 až 350 lidí, i když bylo znát, že se po odehrání Deez Nuts prostory poněkud vyprádznily. Set Ghosti otevřeli podle očekávaní, tedy stejně jako začíná poslední (nadupaná!) deska Get What You Give: nejdříve This Is What I Know About Sacrifice a za ní v těsném závěsu singlovka Outlive. Mám opět psát, že se pařilo, skákalo, padalo, strkalo, běhalo, řvalo… Asi zbytečný. Zpěvák Jonathan Vigil předváděl výkon hodný mistrů žánru, kapela jej umně doplňovala. Ze skladeb jsme si poslechli Slipping Away, Faith or Forgiveness, The Great Unknown (v týž den k ní vyšel live videoklip, viz níže), Unspoken či Between the Lines. Vlastně byl setlist poskládaný dosti podobně, ne-li stejně, jako se můžete podívat v linku na setlist.fm. The Ghost Inside hráli na doraz, fanoušci to také náležitě ocenili. Několikrát se před blížícími breakdowny roztevřel pit, přičemž „k organizaci“ a vyčištění jeho středu se zápalem vypomáhal zpěvák pražských Skywalker Honza Kučera. Největší zážitek ale přišel s přídavkem, asi nejprovařenější (ale podle mě i nejlepší) písní Engine 45. Tu s Jonathanem zpíval nejspíš celý sál. Při závěrečném sing alongu, kdy pomalu utichaly nástroje, ačkoli chorály naopak sílily, běhal mráz po zádech.

All my life I’ve been searching for something,
To break these chains. To break these chains.
But I’ll keep swinging…

Potlesk kapele, poděkování fanouškům. Konec – bohužel! Kdo byl, obohatil se o výborný koncertní zážitek, který jen tak nezapomene. Kdo nebyl… jako by nebyl.
 

FOTOREPORT: ZDE

Jonash / Tomáš Hubal (část o SFTP)