Report: Paramore + Dutch Uncles; Praha - 19.06.2013

Kdo: Paramore (USA) + Dutch Uncles (UK)
Kde: Praha – Velký sál Lucerny
Kdy: 19. 6. 2013

Během včerejšího úmorně horkého pražského večera i meteorologové předpovídali, že centru města, konkrétně kolem epicentra v podobě Velkého sálu Lucerny, by se měli lidé raději úplně vyhýbat. Přijet totiž měli američtí Paramore v čele s rockovou princeznou (ač lehce přisprostlou) Hayley Williams, kteří moc dobře ví, jak tomu zatopit. A předpověď nelhala.

Paramore s sebou na turné vzali britské gentlemany Dutch Uncles, kteří podle drahé tety Wikipedie hrají indie pop/math pop/new prog/art rock, což pro neposkvrněného moc nedává smysl, ale při poslechu si to tam všechno tak nějak dokážete dosadit. Před koncertem jsem si akorát stihl párkrát poslechnout jejich nejnovější počin Out of Touch, In The Wild – moc fajnová a svěží věcička ideální k letnímu pozevlení, ale trošku jsem se obával, jestli tohle posluchači Paramore zkousnou.

Zdálo se, že celkem s chutí. Dav se sice moc nerozhýbal, což se ani příliš nedalo, ale aplaus sklidili Strýčkové víc než vřelý. Není divu – bylo to fascinující instrumentální představení s lehce nóbl nádechem. Bubeník, basák, dva kytaristi (z nichž jeden se stará spíše o synťáky a o zvonkohru[!]) a zpěvák, který si mě v mžiku získal svou vizáží středoškolského učitele a hlavně svými kouzelnými pohyby, kterými mi neuvěřitelně připomínal legendárního Ricka Astleyho (YouTube link). Ten svůj zasněný zpěv občas stíhal ještě doprovázet jednou rukou na klávesy – no prostě zhudebnělá kulinařina. Při drhnutí záchodu bych si to sice asi nepustil, ale naživo mě to fakt dostalo a v duchu jsem se pánům omlouval za mé bezvěrství.

Asi dvacet minut pauzička – hodně vítaná, protože v Lucerně začínalo být fakt teplo, ale žádná hrůza na to, jak bylo venku. Paramore nastoupili těsně po avizované deváté hodině v základní sestavě Hayley Williams (zpěv), Jeremy Davis (baskytara), Taylor York (kytara) spolu s hostujícimi hráči – kytaristy Jonem Howardem a Justinem Yorkem (bratr Taylora) a bubeníkem Milesem McPhersonem. Show rozjeli dost odvážně a netradičně, a sice krátkým albovým interlude Moving On, ve kterém Hayley jen tak lážo plážo zpívá za doprovodu ukulele – to mě teda úplně nedostalo, dokázal bych si představit pompéznější nástup. Ale pak už to šlo jen (spolu s narůstajícím dusnem) nahoru. Odpálila to jedna z nějvětších náloží – ujančená Misery Business – a hned se řádilo jak za mlada. Zazněly také další starší hity, jako Decode, Ignorance, That’s What You Get; oplodňovák The Only Exception, který rozezpíval a rozmával téměř celý dav (v kterém „překvapivě“  převládaly holky/ženy, avšak ne tak drtivě, jak jsem předpoládal); nebo Whoa, při které bezprostřední Hayley zorganizovala solidní skupinový aerobik. Ten probíhal i na podiu. Williams byla všude (škoda, že neukázala všechno) a Davis s Yorkem se očividně taky bavili – dokonce i metali kozelce jeden přes druhého, no bžundózní performance.

Zvuk byl vskutku opulentní (i když mi přišlo, že občas se v něm trošku schovával zpěv), a tak jsem byl hodně zvědavý, jak budou znít songy ze stále ještě čerstvého eponymního alba. Na studiovce mě baví (recenze), ale sednou si se starším matrošem? Docela přirozeně. Ona dokonce i ta Now, která mě tak prudí, se live dala zkousnout! S dvěma kytarama navíc to mělo daleko větší grády, takže se třeba i líbezná a pocukrovaná Still Into You proměnila s refrénem v docela solidní rockovou vypalovačku. Během Anklebiters si dokonce Hayley pozvala několik šťastlivců na stage (wet dreams come true) zakřepčit a zabékat – a to se taky cení. Jako nášup zazněly Proof a samozřejmě – jako závěrečná koupel – megahit Brick By Boring Brick.

Hodně lidí si stěžovalo na neúnosné horko, ale od Lucerny se opravdu nic jiného čekat nedalo. Musím říct, že už jsem (v menších klubech i během zimy) zažil větší mordor, i když jsem se spíš držel vzadu a obdivoval ty, kteří zůstali v kotli po celou dobu (bohžel pár lidí i zkolabovalo). Palec hore i kapele za to, že udržovala tempo po celý set, který byl ale na můj vkus až příliš dlouhý – přes hodinu a půl. A ani tak se nedostalo na moje nejoblíbenější Part II a Monster, fňuk...

Autor textu: Dan Hromada

Foto: Petr Klapper, celá fotogalerie zde