Report: Impericon Never Say Die! Tour 2011; Krakow - 21.10.2011

Kdo: Suicide Silence (USA) + Emmure (USA) + Deez Nuts (Austrálie) + As Blood Runs Black (USA) + The Word Alive (USA) + The Human Abstract (USA) + Vanna (USA)
Kde: Krakow – Rotunda
Kdy: 21.10.2011

Zúčastní-li se někdo turné Never Say Die Tour, musí počítat s těmito okolnostmi, pravidly či následky: hraje-li se v klubu, bude tam narváno a horko (v případě krakowské Rotundy také drahé nápoje: pivo - 7,-Zł /40,-Kč/, půl litru pramenité vody - 4,-Zł /25,-Kč/); muzika bude pořádně nahlas, ačkoli kvalitně nazvučená (pro některé důvod vzít si špunty do uší); zábava nebude poklidná (stagediving, circle pits, mosh, wall of death); můžete si odnést modřiny, škrábance, v nejhorším případě zlomeninu (já tentokrát vyvázl s nakousnutým rtem). Na letošní sestavě je zjevné, že jde organizátorům o představení všech odstínů dnešního hardcoru, který pobral mnohé nejen z metalových odnoží. Menu o sedmi chodech nabídlo šest amerických a jednu australskou pochoutku. A že není předkrm jako polívka, a ta zase jako dezert, o tom snad není třeba diskutovat.

Krátce před 19 hod se rozezvučila Vanna. Dobrý a přesvědčivý hardcore se řvaným i melodickým vokálem. Zvukový aparát oproti headlinerům tradičně nevyužit - tuhle oběť support podstupuje z nepsaného zákona; učí ho pokoře a umožňuje se zlepšovat a postupovat po příčkách. Vanna možná nemohla vyniknout v plné síle, fér je ovšem přiznat, že svou tvorbou zatím nevytrhne masu - tak jako známější kolegové. Vzhledem k ostatním vystupujícím byla Vanna na úvod vhodná.

Jinak zapůsobili The Human Abstract. Instrumentálně krkolomní, melodicky a harmonicky poletující od motivu k motivu, dynamičtí a při vší techničnosti náležitě energičtí. Skladby nejednoznačné - jistě, abstraktní - našprtané a vypilované. Pódiovou show bohužel brzdí forma - ta kompoziční, ne fyzická. Bezesporu ale talentovaní chlapi.

As Blood Runs Black vetkli obligátním deathcorovým postupům výraz a zvedli laťku po všech stránkách. Techniku hry přizpůsobili rychlému tempu. Působili pohodově, přestože hráli agresivně a dravě. Sehrané kapele velí křikloun Sonik Garcia (mimochodem v Krakowě ztratil pro něho důležitý černý klobouk - nálezce čeká odměna, píše na Facebooku), jehož vystupování a projev výrazně napomáhá kladnému výslednému dojmu z koncertu. Profesionální výkon si ovace bezvýhradně zasloužil.

Kalifornskou nakládačku vystřídalo nejkontroverznější jméno turné - The Word Alive. Když se Telle (zpěvák) s blond melírem objevil na pódiu, obával jsem se, že to někteří stricte hardcore fandové nerozdýchají. Navíc se rozezněl metalcore, který škarohlídové hanlivě nazývají collegecore. Podle některých hlasů The Word Alive na Never Say Die nepatřili. Nejsem toho názoru. Rozhodně si svou šanci zasloužili, ať už jen bezchybným vystoupením. Připouštím, že působili nejvíc teenage, ale dokázali rozehrát ráznou a nekompromisní hru. Melodický vokál kompenzoval řev, vyhrávky a kudrlinky zas efektní breakdowny. V onom moderním nářezu najdeme emo manýry, které ke konci setu mohly někomu lézt na nervy (přílišná afektovanost škodí). Na plném, uceleném zvuku měly podíl sehranost a hojně využívané klávesy a smyčky. Parta na jevišti nepostojí. Prostě ze sebe vydali maximum, mám ten dojem. Tanečky klávesisty Dustyho Riache vypadaly, jakoby si během hraní čutal s hakisákem. V sestavě chyběl Tony Pizzuti, na jevišti jsem totiž s kytarou spozoroval pouze Zacka Hansena.

Na účastníky Never Say Die čekal nyní už jen zlatý trojlístek, za nimž se většina vydala. Pořadí bylo následující: Deez Nuts, Emmure a Suicide Silence, Australští klokani jsou zárukou kvality. Skvělá podívaná s hity, jenž si prozpěvuje celý sál. Your Mother Should´ve Swallowed You, Stay True, DTD, I Hustle Everyday, Like There´s No Tomorrow, dostalo se i na stařičkou Rep Your Hood apod. Deez Nuts jsou naprosto v pohodě. Vyrovnaná parta, která ví, co a jak chce lidem předat. JJ Peters je tím typem frontmana, jakého pořádná rapem proložená hardcorová jeba vyžaduje. Set lidi pořádně nakopl. Jedna velká party. Jméno Deez Nuts očividně stoupá, ačkoli ti zůstávají pořád v undergroundu, neboli tam dole, kam hardcore vždycky patřil.

Emmure = audio šok. Valící se kytarové hradby, hluboko stažená, hlomozící basa, těžké rytmy a maniakální projev Frankieho Palmeriho. Frankiemu nejsou cizí silácká slova a hip hopová gesta, ani nadhled a srandičky (předvádět plující rybku otevřenou dlaní za doprovodu mega brutálního riffu bylo fakt komické). Nastartovali ohlušující buldozér a shrábli Rotundu, než bys řekl švec. Lidi se okamžitě rozeskákali - pařil celý klub. Vlna devastujících breakdownů zadupala do země poslední pochybovače. Emmure jsou koncertním Terminátorem, zhoubou art/progresivních spolků. Nemazlí se s nikým! Nasázeli pecky ze všech čtyř desek. Zazněly např. Sunday Bacon, Demons With Ryu, Sound Wave Superior nebo Rusted Over Wet Dreams. Kvílivé tóny, které se vracejí k podladěným riffům jako na horské dráze, je odlišují od ostatních (nu-metalový odkaz, který na "Felony" umně zakombinovali do svého soundu). Celým setem prostupoval němý zákaz stagedivingu, avšak o rozbíječku v kotli nebyla nouze.

„Tady orel, tady orel, orel volá poštolku!” Světla potemněla, dav poštolek se ozval na přivítanou, na scénu vtrhli hudebníci Suicide Silence a s nimi dravec z nejušlechtilejších, Mitch Lucker. Obrovské charisma!!! Nesplna hodinku započali skladbou Wake Up z alba No Time to Bleed. Provětrali všechny desky své diskografie, stejně jako Emmure. Z jmenované dvojky zazněly také Smoke, Lifted nebo Disengage, u které se v publiku protly smrtonosné stěny (z reakcí na pražskou zastávku vyplývá, že se ani v Krakowě nepodařilo spustit wall of death v pravý čas. Někteří se dopouštěli false startů, což pokazilo dojem). Z novinky The Black Crown se nám dostalo Fuck Everything, Slaves to Substance či klipovka You Only Live Once. Z prvotiny The Cleansing pak No Pity for a Coward nebo Unanswered.

Suicide Silence stojí a padají s Mitchem. Jeho hrdelní projev je mnohem uvřískanější než na deskách. Chytá téměř blackové zbarvení. Sálá z něho energie, zaujatost a fatální cílevědomost. Být frontmanem mu bylo předurčeno. Vytrvalým pogováním v úklonu, s rozpaženýma rukama a nohou na odposlechu připomíná zdivočelého krocana a nervního kohouta v jednom. To zintenzivnění breakdownu sešlápnutím nohy (jakoby si v pravou chvíli dupne chodidlem o zem) je abnormálně účinné! Ten chlap je nakažlivý! Neodtrhnete od něho oči. S posledním songem se fanoušci nahrnuli na stage a zapříčinili tím výpadek mikrofonu. Lucker uvízl v davu, zbytek přítomných odeřval druhou polovinu skladby, aniž by muzikanti přestali hrát, a šlo se domů. Vlastně ještě ne, sorry, předbíhám. Jelikož měl lídr Suisajdů o den dříve narozeniny, zapěla mu Rotunda "Happy Birthday". Teprve pak se jsme se rozešli do svých domovů a tour busy rozjely do místa další štace.

Na koncert se dostavilo hodně děvčat (poměr 40/60 holky/kluci). Nebály se ničeho a ve vřavě kotle hrdě a statečně pařily, hlava nehlava. Skákaly do davu, pouštěly se do moshe... Klobouček, dámy. Musím vás pochválit. Never Say Die v krakowské Rotundě nebylo velkolepé ani omračující, ale zadostiučinění se dostavilo. Minulý ročník byl údajně silnější, ale letošek za to stál určitě také. Myslím, že můžeme být spokojeni.

TOMEK

Report na pražskou zastávku Never Say Die Tour si přečtete zde.