Report: Converge + Touché Amoré + A Storm Of Light + The Secret; Praha - 14.12.2012
Kdo: Converge (USA) + Touché Amoré (USA) + A Storm Of Light (USA) + The Secret (It)
Kde: Praha - Futurum Music Bar
Kdy: 14. 12. 2012
Všemi internety frčely zvěsti o koncertu roku, a to jak od klávesnic prostých fanoušků, tak i hudebních publicistů a webzinů. Já osobně jsem nepochyboval ani trošku. Converge zůstali mojí hudební láskou už dobrých 6 let, ode dne, kdy jsem na základní škole zjistil, že pod tím na povrch nepřístupným agresivním bordelem se skrývá parádní muzika. Postupem času se mělo potvrdit, že nejsem jediný, kdo kouzlu propadl. Converge jsou na poli hudebním dávno legendami, svůj statut si ale nezískali ani náznakem reklamy nebo pozérství, nýbrž dřinou, muzikou a pověstnými koncerty, jež bývávají právem popisovány jako ty vůbec nejživější živáky. A sic se letos v létě ukázali v Jaroměři na festivalu Brutal Assault, po vydání letošního alba roku (dle mého skromného názoru), vynikajícího All We Love We Leave Behind (recenze) se rozhodli navštívit pražský klub Futurum. Nemohl jsem samozřejmě odolat!
Start akce? Podle webu v 7, podle FB v 18:30, nakonec ale už 15 minut po šesté. Přiznám se dobrovolně, přišel jsem do klubu později a tím pádem nestihl vystoupení italských The Secret, sic jen předkapela, jejich album Solve Et Coagula mě nadchlo a absence při jejich půlhodinovém setu mě opravdu mrzí. Snad někdy příště, znova.
Na pódium se už chystala americká post-metalová čtyřka A Storm Of Light, vedená ikonou scény Joshem Grahamem, bývalým „vizualistou“ legendárních Neurosis. Jejich set byl pochopitelně okořeněn o projekci a podklady v podobě revolucionářských projevů a hluku demonstrující vřavy lidí. Čtyři opravdu dlouhé písničky s nezdravě přehuleným zvukem, zdravě naléhavým vokálem frontmana a pro žánr typickým tempem. Přicházím valivým, temným a smutným depresím postupně na chuť (nové album Neurosis je výborné!), ale A Storm Of Light mě opravdu neoslovili. Jestli za to může zvuk, nebo produkce sama, to záleží. Neobvyklé bylo vystoupení určitě blonďatou kytaristkou Andreou, tohle ale nestačí, aby kapela zaujala. Pátá skladba hrála svižnějším tempem, plusový bodík, ale celkově žádná sláva. Vlastně chápu zařazení A Storm Of Light na seznam kapel turné, na druhou stranu přednost měly spíše svižnější pecky, jak za chvilku předvedli mladí, o to pilnější a intenzivnější Touché Amoré.
Snad není nutné kapelu představovat, a i kdyby bylo, nejsem si jistý, jak jednoznačně popsat jejich produkci. Začalo se vybrnkávačkou ~ z druhé řadové desky Parting the Sea Between Brightness and Me (recenze) a při následující Pathfinder publikum ožilo a zpívalo jako o život. Třetí věc And Now It's Happening in Mine, sympatický frontman Jeremy roztleskává publikum, v půli písně kolem mě prochází týpek z krví na tváři, zaručeně svou vlastní. Kotel se nezastavoval na déle než jednu pomalou pasáž. Parádní zvuk, nepřekreslené kytary, totální nasazení, emotivní řev, stopáž jednotlivých pecek okolo půldruhé minuty a na svou stranu nakloněné publikum, jehož interaktivita s kapelou se nejlépe projevila v The Great Repetition nebo závěrečné Honest Sleep. Kapela mimo výběru ze svých obou řadovek předvedla i písničky ze splitka s The Casket Lottery a chystaného split EP s Pianos Become the Teeth. Zatímco předchozí post-metaloví veteráni hráli pět skladeb, TA stihli minimálně trojnásobek, a rozhodně ne nutně díky více času na hraní. Dokázali, že na Deathwish patří právem, sic jsou stále ještě mladí. A nadšené publikum pod pódiem mi dá jistě za pravdu.
Dost ale bylo předkapel, sic se činily, jak mohly, na řadu přicházejí hlavní hvězdy večera. Doslova! Na pódium přichází pokérovaný, pohublý, ušatý umělec. Majitel labelu Deathwish Inc., malíř a tahoun Converge, samotný Jacob Bannon. Tradičně oděn v mikinu a kapucu, usmívá se na fanoušky a nastartovává krevní oběh na následující hudební peklo. Kurt Ballou, nemenší ikona, obr, virtuóz a producent ladí zvuk kytar, kterých za večer vystřídá nemálo, jednu krásnější než druhou. Stage byla určitě předzvučená, z repráků zní sterilní cover New Noise, a tak bubeník Ben hraje Protest Song ’68 coby jakousi podivnou recesivní rozcvičku. Netrvá dlouho, setmí se a začne ono pověstné představení.
Rozehrávku Heartache slyším jaksi potichu, rozhodně tišeji, než bych od Converge čekal. Plno lidí se ale drží za uši, tak už jsem asi opravdu opotřebovaný, nicméně zvuk je nádherně konkrétní a čitelný. Pod pódiem to začíná žít, když tu náhle Kurt začne otvírák z legendárního alba, ikonickou Concubine. Peklo! Fanoušci uvěřili zvěstem o konci světa, stejně jako o chvále koncertu, který se měl teprve udát, a proto bylo Futurum narvané k prasknutí, a i když aktivně nešíleli všichni, nebylo pražské publikum Jacobem ani o trošku přechváleno. Mosh pulzoval energií, kterou kvarteto salemských čarodějů posílalo osazenstvu klubu, stagediveři se jali plavat hned tři najednou, a to během další albové jedničky, svižné Dark Horse. Zpomalovat netřeba. Zdravá interaktivita Jacoba a hrdel fanoušků byla na místě, basák Nate a často i Kurt vypomáhali s vokály, před pověstnou virtuozitou jejich i bubeníka Bena lze jen vysmeknout nejhlubší poklonu, opravdu něco nevídaného. Stíhat hrát jako bůh, pařit jako o život a ještě neopomenout snad žádnou (OK, Runaway zaznít mohla!) opravdovou pecku z kapelního repertoáru, to je nadlidský výkon, Converge to ale očividně problém absolutně nedělalo a nedělá. Heartless ždímala energii a pak přišlo pásmo písní z alba, jemuž je evropské i předešlé americké tour věnováno. Aimless Arrow nezklamala, Trespasses zabíjela, All We Love We Leave Behind vyzývala ke sborům a chytal se kdekdo. Osobně největší radost jsem měl z úžasného rifu v refrénu Glacial Pace a taky vypalovačky Cutter z předchozího alba Axe To Fall.
Co se ovšem nedá popsat slovy, je pocit, když Ben rozjel Eagles Become Vultures. Pro mě ten první song, díky kterému jsem Converge začal milovat. Eargasm v moshi! Tempo se víceméně skutečně zpomalilo snad jen při Worms Will Feed/Rats Will Feast, kterou si svým hlasem urval pro sebe Kurt Ballou s kytarou (rým!) a Damages, obě z alba Axe To Fall. „We’ve been on the road for a very long time, and Prague is always one of the very highlights of the tour for us, so thank you guys for being here very much!“, chválil Jacob rozvášněné publikum někdy v půli setu, který zakončili temnou a táhlou You Fail Me ze stejnojmenného alba. Netrvalo dlouho a lační pusluchači vyžadovalo ještě jednu. Jednu píseň, namísto které Converge (nečekaně) nabídli dvě. „Stop fucking yelling at me!“, ohradil se v žertu basák Nate a na opakované výzvy nejednoho fanouška přišlo světelné duo First Light a Last Light.
„Thank you!“ a šmytec. Rozdali nejen trsátka a paličky, jak bývá zvykem, ale taky plno úsměvů a stisků rukou. Málokterá kapela se ale rozdala opravdu celá během jediného večera. To, co Converge předvedli, se v reportáži popisuje opravdu velmi těžko. Nejsou kecy, že takovouhle událost zkrátka musíte zažít. OK, chyběl jsem na koncertě Every Time I Die ve stejném lokále, jen dříve tohoto roku, takže těžko soudit, jak to bylo v rámci letoška, u mě osobně ale Converge rozhodně vyhráli a mohou se posadit na koncertní trůn v rámci shows, jaké jsem doposud spatřil! Něco takhle úžasného nikdy nezapomenu a nikdo už tohle nemá šanci překonat. Ani v nejmenším nepřeháním! Láska je láska, je věčná a na rande je rozhodně intenzivnější, než po telefonu nebo SMSkou. Prohloupil, kdo nedorazil. Já se naštěstí dostavil a za to děkuju samozřejmě Obscure Promotion, bez kterých by Converge asi těžko přijeli, a mé osobní a speciální obří DĚKUJU zaslouží Kubo Hríbik za všechno a ještě mnohem víc.
Mile rád si tuhle parádu naživo ještě někdy zopakuju. Album roku bylo obhájeno!
