Report: City And Colour + Hannah Georgas; Praha - 09.02.2014

Kdo: City And Colour (CAN) + Hannah Georgas (CAN)
Kdy: 9. 2. 2014
Kde: Roxy - Praha

Třikrát hurá! Když Fource Entertainment na svém efbíčku spustil událost City And Colour v Praze, patrně se naráz rozskočilo tisíc uplakanejch‘ srdíček. Srdíčka se sešla v neděli v pražském Roxy a pán s brýlemi oděný v kostkovanou košili jim dal dárek.

Předskokanku C&C v novoměstský venue obstarala Greenova spoluobčanka Hannah Georgas, která ve svým přísupu k shows později vystupivšího kanadskýho melancholika v mnohém připomíná. Její hudba postrádá jakoukoli vyšší snahu diváka zaujmout - její hudba se totiž snažit nepotřebuje. Dokonalej čirej hlas za pomoci ambietních kláves a výraznejch bicích dostává indie folk na novej rozměr. Pěkný. Roxy se na ten večer stal zvolna zaplněným sálem s několika hloučkově volnějšími místy, které měly prapodstatu v NESKUTEČNĚ PROTIVNÝM ODBÍHÁNÍ jedinců z předních řad pro/na alkohol/soulož/malou/velkou. Při koncertě, kdy na vás skáče jeden mosh-pit za druhým, vám pravděpodobně odchod jednoho z ušních souputníků nijak vadit nebude. Ale pokud je akce stavěná na konsternovaným sledování interpreta a nerušeným eskalováním bubínků z fáze plateau do fáze orgasmické, pak vás tyhle lidi jednoduše štvou. A to jakože dost.

Někde tady na INE dohledáte report z minulýho roku (ulehčíme vám to - je zde, pozn. red.), kdy jsem C&C viděl poprvé. Akce tenkrát proběhla v periferní vídeňský hale, která byla co do rozlohy a počtu lidí Roxy vlastně dost podobná. Dallas za celej rok setlist moc neobměnil, jednoduše pro to neměl důvod; zvlášť když Česko se svým sólovým projektem navštívil poprvé. Jak sám ale nám nostalgikům hned zkraje akce připomněl, na pódiu v Dlouhý ulici už kdysi stál. Bylo o zhruba před pěti lety, kdy tehdy ještě pod palcem pro mě patrně nejsilnější kapely v dějinách moderní core muziky - kanadský samohonky Alexisonfire - jel turné k jejich poslednímu studiovýmu počinu. Bůhvíproč mu ale pozice frontmana začala s postupem času slušet ještě o fous víc.

Set čítal dvacítku skladeb, to jen tak pro pořádek. Otevřít show největší emocionální rozbíječkou je trochu jako s příslibem výtečného sexu vzít slečnu na véču za tři tisíce, biják, projížďku po Loiře... a pak doma předčasně ejakulovat. Trochu vám dojdou slova. A naděje. Nicméně Of Space And Time se svým "I'm roaming through the hills all alone, trying to find my direction home" dalo publiku pokyn, aby Dallase rozhodně nenechalo cítit se tak, že by musel běhat po Petříně a hledat, kudy z Roxy dom. Vřelost a síla potlesků pro mě představovala patrně největší překvapení večera vůbec. Jako antinazi to říkám nerad, ale český diváctvo se alespoň v případě subtilnějších indie akcí ZATRACENĚ polepšilo.

Subsekventní The Lonely Life ještě na uvědomění, jak je poslední deska charakterního hipstera z Kanady dobrá, a už se houpe prvníma energickýma zadkama. Pak přejdeme o pár let zpátky - The Grand Optimist s neobyčejně zvukomalebným textem - a ještě dál - osolená Sam Malone. Ta překvapivě vychází lépe ve full-band provedení. Jako jedna z mála. Proto když doprovodná kapela odejde a Green začne vybrnkávat úvodní tóny legendární Day Old Hate, mrznu v tíze okamžiku.

Pak Body In a Box a pozitivně repetitivní Comin' Home, kde ale sám autor, jenž skutečně vypadal, že je ten večer pod vlivem (ač intonačně brilantním), přidává sloku tzv. "vymyšlenou z fleku" a ta sloka háže celýho Greena do děsně smradlavýho patetickýho odéru (ti, co byli, ví, ti co nebyli, neví). Na chvíli. Dorazí kapela: Northern Wind, Little Hell a Sleeping Sickness proletí už v plným ranku. Dobrá, budu mírnit svá předchozí neuvážená slova o tom, jestli jsou C&C lepší bez nebo s doprovodem - skladby C&C totiž nevnímáte jako shluk melodií. Vnímáte je jako Greenův projev. Jeho hlas rezolutně oslovuje, snadno se mu propadává a snadno se ho miluje. Sami uznáte, že basová linka nebo rytmika celkovej koncept jen těžko naruší či upraví. Matrjoška v podobě Golden State, Waiting... a expresivní Thirst nikterak neodskakuje z jedoucího vlaku úžasu. Osobně bych C&C umístil do kolosálního divadla, nebo aspoň do venue s kaskádovýma balkónama. To neříkám jen kvůli snaze o ještě vymazlenější akustiku, zvuk se pánovi z Roxy podařil na výtečnou. Ale poslouchat set časově blízko k dvěma hodinám, už není úplně snesitelný ani pro nohy jakkoliv oddanejch' mlaďochů. Židličku bych i vzhledem k absenci všeobecnýho diváckýho driftingu ocenil. Zpět.

Opomenu-li fantaskní Sorrowing Man, v jehož posledních vteřinách se sál naplnil jinotajovým světlem a decibely měly pré, tak závěr dodal celému vystoupení zvláštní náboj. The Girl chápu. Ta musí bejt, už jen proto, že country a folku neni nikdy dost, a když někdo říká, že ho nesnáší, tak kecá. Two Coins, toliko opěvovaný aktuální singl, měl přijít možná o trochu dřív, ne když už i ty nejčerstvější hynuli touhou po skutečné pecce na závěr (Sometimes I Wish? Hello, I'm In Delaware? Confessions?). A místo nadějí přišel Death's Song, což je skladba čtyřakordová a kontejnuje značně se opakující refrén, který čítá ony dvě slova v názvu a pak nějaké ty "oh, oh". Tím mě teda Dallas naprd'. Ale prominul jsem mu to, stejně jako fakt, že (ZASE!) mezi performancí mluvil jen o tom, jak se potí a... vlastně asi jen o tom, jak se potí. Ale když přijde na lámání kůrky, tak žere publikum zaživa, žere ho chladně, tiše a po vláknech. Hannibal mu v tu chvíli nesahá ani po kotníky.

Setlist:

Of Space and Time
The Lonely Life
The Grand Optimist
As Much as I Ever Could
Sam Malone
Ladies and Gentlemen  
Day Old Hate
Body in a Box
Comin' Home
Northern Wind
Little Hell
Sleeping Sickness
The Golden State
Waiting...
Thirst
Fragile Bird
Sorrowing Man

The Girl
Two Coins
Death's Song

Míra Kajan