Report: Cancer Bats + support; Ostrava - 10.06.2013
Kdo: Cancer Bats (Can) + Vera Cruz (Fr) + Brotherhood of the Lake (UK) + Got a Wolf (CZ)
Kde: Ostrava – klub Barrák
Kdy: 10.6.2013
Posledně jsem měl premiéru v Matičce, aniž bych tušil, jak brzy se znovu setkáme. Kdo tvrdí, že Moravě (resp. Ostravě) vládne levný vkus, pivní kultura a ožíračky s revivaly živých/mrtvých k tanci i poslechu, má pravdu jen zpola. Ostravský Plan B funguje jako solidní podhoubí pro jadrnou a špinavou muziku a dramaturgie klubu Barrák se roztáčí na plné obrátky. Ještě před nedávnem jsem si nedokázal představit, že Every Time I Die nebo The Dillinger Escape Plan uvidím TAK blízko, aniž bych utratil víc za lístek na vlak, než za lístek do klubu. Leč stalo se. Můj týden plný kultury začal s Cancer Bats.
Od zplození špatný odhad znemožňuje tušit, kolik že posluchačů přišlo načnout třetí červnový týden do bývalé Tančírny (co by se aktuálně klidně mohla jmenovat Moshtárna), zkusme tvrdit “půl kapacity“, jakkoliv se to jeví jako podivné číslo. Narváno totiž (i přes směšně nízký vstup, našlapaný line-up a záruku kvalitního zvuku) nebylo. Rozčilovat se nechtěl ani Floček (čtětě nový díl CZ/SK scény pohledem, kam přispěl - pozn. red.), ale shrnul moc pěkně tu naši lenost někam chodit a něco dělat. Ten večer byl magickým shledáním starých známých, a to jak na pódiu, tak pod ním. V sedm slíbili první chod téhle šťavnaté hostiny, a tak se stalo. Brotherhood of the Lake přicházejí z Anglie, je jich pět a servírují hardcore s dočerna spálenou kůrčičkou, temný a rozvrzaný jako Luciferovo křeslo. Z loňského alba Desperation Is The English Way Vol. 1 sálá zoufalství právě tolik, aby se mé temné sluchovody namlsaly dosyta, než se ke mně dostane dvojka, bohužel/bohudík netuším, jakže se (pěkně silným!) čajíčkům toho večera hrálo. Zpověď Scotta Kellyho, co je na rozdíl od svého staršího jmenovce blonďatý a nelikviduje čelně mikrofony, i když má rád extrémní a temnou muziku, se příjemně protáhla, ale o tom až jindy. Člověk holt nemůže mít všechno.
Temno vystřídala moderna z Francie. Buď jste již měli tu čest, nebo se vám v pondělí Vera Cruz představili nejvýstižněji, jak možno, tedy kopancem masitou nohou do břicha. Jádro tvrdé, energie punková, jedna basa, jedna kytara a uprostřed toho všeho Thierry, obrovská a nasraná gorila s plícemi jako horkovzdušný balon. Hardcore show neměla zhmotněnou definici ani nepamatuju. Hudba, tempo, show, kecy, tohle všechno s neskutečnou intenzitou, jakou jen tak nevídám. Pózy patří jiným, tady vládnul nářez! Plivanec do ksichtu, co se nespokojil s úlohou předkapely, a tak si urval večer jen pro sebe. Nemusíte souhlasit, ale podle mě zkrátka Vera Cruz překonali všechna následující vystoupení, a zdatně je podpořilo rozdováděné publikum, i když… „Hold on. Is THAT a fucking circle pit? And what about you people, standing in the back?! Alright, finish your fucking beer, but I love you all anyway.“
Ještě relativně nedávno jsem o nich neměl ani tušení, ale stojím si za tím, že Got a Wolf jsou jedna z nejlepších kapel, jaké u nás máme. Správné vzory, straight-toyourface-edge-antifa-vege-temno, mají co říct a vůbec se s tím neserou. Klín vražený mezi hardcorové dovádění, až teče krev. Agrese bez úsměvu, temno a bolest.
Just because you listen it doesn’t mean you hear!
Just because you believe it doesn’t mean it’s real!
Tak hluboko v paměti, snad brzy i pod kůží. Myslím to vážně. Jen jedna kytara na levačku, jen dva činely, kapela před pódiem skoro stejně dlouho jako na něm. Syrovost! Čtyřstopé debutní ípí plus jedna sypačka s poděkováním všem antifašistům a na závěr jedna pomalá a melodická, o jejíž inspiraci nemůže být pochyb, mínus jakákoliv coververze, rovná se moje otevřená držka, co se z ní sem tam ozve kousek Vultures nebo Painted Gold. Nenávist sršela Adamovi z chladných očí, umocněna horečkou ale kdovíjak vyždímala z kapely i jeho nemocných hlasivek maximum. A nic není, jak má…
Některé muziky se prostě nepřejíte, a pak je dobře, že to kapela či její management vnímá obdobně. Za devět let čtyři alba narvaná parádním hardcorem od podlahy s příměsemi třeba punku nebo sludge, žádná špatná píseň, totální nasazení, špinavý zvuk a upřímná pohoda, i tak se dají bez tradičních reklamních slovíček (sic sedí) představit Cancer Bats, co přijeli zahrát už jedenáctý (!) koncert do Čech. Stejně jako před půl rokem v Praze, začalo se posledním singlem, tentokrát se ale končilo tím nejznámějším. Mezi stopu první a sedmnáctou se během hodiny nacpalo tolik energie, div klub nepraskl. Nejvíc mě potěšila samozřejmě valivá R.A.T.S. a zběsilá Sorceress, kde se breakdown (dá-li se tak ona pasáž nazvat s ohledem ke kapelnímu vyhýbání se tomuto trendu) zpomalil. Všechny hity, co máme od Kanaďanů rádi, zazněly, a jak bývá zvykem, hrálo to parádně. Liam NADČLOVĚK Cormier u merche konečně odhalil svůj mlékem zhnědlý kryptonit, na pódiu ale řádil jak uragán, a ani nečekám, že to kdykoliv bude jinak. Osazenstvo klubu byl samý kamos a nadšení z každého koncertu se projevilo i tady. Struhadlo v hrdle a srdce na dlani. „This next song is about my girlfriend, but I’m gonna dedicate it to Vera Cruz, ‘cause I love ‘em too!“ Na BOTL se zase vzpomínalo s Shillelagh, škoda jen, že úlet jménem Bat Sabbath zůstal neprobuzen viset za nohy hlavou dolů s křídly složenými. Jaye vyzval basu k nejednomu tanci (tzv. dupák-twist) a Scott, co jakoby utekl z natáčení Hobita, krájel riffy sóly a zase naopak. Bylo mi potěšením po dlouhé době vidět bubeníka likvidovat sestavu blan a želez s totálním nasazením, až mi hrudník vibroval. Podoba s nejhlasitějším bubeníkem u nás musí být čistě záměrná. Zvuk byl naprosto parádní, se zdravou dávkou rachotu za hranicí každodenní snesitelnosti, takže jsem odcházel z koncertu s příjemnou bolestí hlavy. Masochismus, to je pojem vystihující vše a všechny. Srovnáno s pražskou Sedmičkou (report) , co ji tehdá srovnalo se zemí nadpočet nohou a rukou, Barrák byl poloprázdný, zato ale nabízel prostor pro všelijaké koncertní kreace, i jeden odvážný plavec se našel, ani nebylo třeba po vystoupení zatknout Liama. Koncert, co zněl “jako z desky“, si strčte do prdele, tady to hrálo fakt neuvěřitelně božsky. I bez přídavků! A líp než z těch čtyř desek, co nemají žádné slabé momenty. To se mi zdá dostatečně vypovídající.
Oba palce směrem vzhůru, nadšení a propocené vše, hlava plná informací a přeci jen nějaký argument pro všechny škarohlídy, co 3,14čujou (začíná to být naše redakční fíčura, všímáte si?) na kulturní (ne)dění se u nás. Line-up dodržen, zvuk svělý, stejně tak vystoupení jednotlivých interpretů. A kdo za to může? No přece Stanley (Stanley Star Promotion) a Palec (Euphory prod.), tak jim kupte pivo, zaslouží si ho. DÍKY!
Setlist:
Bricks and Mortar
Trust No One
Roadsick
Smile Politely
Lucifer’s Rocking Chair
Old Blood
Darkness
Drunken Physics
Shillelagh
Regret
R.A.T.S.
Scared to Death
Sorceress
Sabotage
Pneumonia Hawk
Pray For Darkness
Hail Destroyer
