Report: Budvar Fest 2013; České Budějovice - 30.04.2013
Pivo. Uspořádat dobrý, byť třeba jednodenní hudební festival, chce kapku fištrónu a kuráže. Sehnat suitable prostor, booknout kapely, najmout crew, profíka skrze sound a pivko (to už necháme česky). Budvar Fest letos pořádal svůj první velký ročník přímo v areálu pivovaru. Perfektní místo. Perfektní jména. A pivo ušlo.
Moderní výstavba pivovaru BB přinesla dostatek prostoru, dostatek pivních stánků a basami oplocený hangár, kde vystupovaly samotné kapely. Vstupem zadarmo do šesti hodin disponoval prakticky každý, tudíž inteligentní reklama v podobě „přijď co nejdřív a zadarmo (ať toho co nejvíc vypiješ, ty standardní českej lakomče)“ zafungovala ve stoprocentním měřítku. To, že většina vykutálených čecháčků dorazila PŘESNĚ v 17.59, mě jen příjemně rozveselilo. Pivo.
Český trojlístek Dezinfekce, Betterway a Satisfucktion jsem s hrdostí nadnárodního znalce z důvodu domácího vyvalování vynechal a ihned po příjezdu toho hrubě litoval. Protože styl, jakým byla ozvučena první mnou zhlédnutá kapela – němečtí punk’n’rolloví uragáni The Crimson Ghosts – by urazil i nahluchlýho dělníka v továrně na bordel. Jak tedy musely znít předchozí kapely, zůstane navždy utajeno. Achjo. Setlist nemělo smysl zjišťovat, celý to byl jeden dlouhej song „Oh oh, your strings made me eat all the Ibalgin around“.
Orgastická šleha v podobě festivalové přítomnosti Title Fight mě budila již několik nocí předem ze spaní. Vono totiž ten melodickej hardcore z Pensylvánie mívá naživo strašný koule. Češi se o tom již párkrát mohli přesvědčit, já je viděl dva roky zpátky na Rock For People, a to mi pánové kocovinu značně zpříjemnili. Pivo. Tady tomu nebylo jinak, čtveřice mladíčků rozvrtala obě své dosavadní dlouhohrající alba salvou heartbreaking hardcore skladeb a největší úspěch samozřejmě v Budvaru měla mela 27 a z nové placky Floral Green zase klipovka Secret Society. Škoda špatného zvuku. Méně špatného než předtím, ale špatného. Což v porovnání s většími festivaly znamená furt úplně dementního. Stejný přívlastek obdrží i drtivá část publika, která se raději posilňovala marihuanou a pivem kdesi mimo hangár. Na druhou stranu, zase se jasně vytřídili skuteční kapelní fanoušci. Což jsem byl já a nějakej vožralej Slovák.
Kalifornští punkrockoví dědečci Strung Out jsou pověstní svými živými shows, při kterých se sebemenší náznaky Parkinsona rozhodně neprojevují. Osobitý výkon nestárnoucí pětice byl jednoznačně nejenergičtějším projevem onoho večera. Šestnáctkový song střídal další šestnáctkový, dokonale zvládnuté zpěvy i back-vokály. Strung Out to mají nadřený, a to se naživo prostě pozná. Léta tvrdé praxe se vyplácí. Hity typu Matchbook, Too Close To See nebo Bring Out Your Dead na publikum obyčejně platí, tady tomu nebylo jinak. Škoda, že v tomto případě však hangár oplýval zhruba čtvrtinovým zaplněním. V půlce setu zvukařovu doposud nemístnou práci dorazil výpadek elektřiny a kluci ze Strung Out zvedli ruce nad hlavu a ironicky tleskali. No a pak – mistra zvuku především podtrhává stručná a úsměvná konverzace s mým kamarádem (povoláním zvukař):
Kamarád: „Pane zvukař, ty zpěvy nejsou vůbec nikde slyšet.“
Zvukař: „To mě nezajímá, já jsem tady jenom zaměstnanec.“
Jakože ECH?
Následné občerstvení a střídmé vystoupení Sonic Boom Six zvuk zase o trochu posunulo, ale většinu diváckého osazenstva nenadchlo. Pivo. Pankáči holt elektroniku v lásce nemaj‘ a fanoušci Turbonegro maj‘ rádi jen Turbonegro. Víc skupin k rozslišení nedorazilo. Na větším festivalu by se zaujmutím neměli Britové problém, nikoliv však zde. Škoda.
Půl jedenáctá a každej pravověrnej pivař už klopí dvanáctej kousek. Co na stagi? Norskej punk-rock se v dnešních končinách světa moc nevidí. Možná právě proto si v kombinaci s neortodoxním glam stylem vybudovali Turbonegro za dvě dekády tak šílenej ohlas. Pivo. Stojí za to vidět masitýho Dukea Of Nothing, jak nese vanu před sebou po celým pódiu a vyřvává pecku All My Friends Are Dead do již konečně slušně zaplněnýho sálu s již konečně slušným zvukem (snad kvůli vyžrání spodků lidskými těly, bůhví). Nechyběly samozřejmě fláky jako I Got A Knife nebo Mister Sister. Žádné přehnané přídavky se však nekonaly.
Jsem nevýslovně rád, že České Budějovice se v pořádání zajímavých festů angažují. Jsem nevýslovně šťastnen, že mi pár kilometrů od hometownu hrály jména typu Title Fight nebo Turbonegro. Z letoška jsem však trochu rozčarován. Kvalitní line-up a kvalitní zázemí, ale přesto všechny závity v zámku s názvem Atmosféra nějak neklaply. Tak příště. Budu se těšit. Pivo.
