Report: Black Light Burns + Jayce Lewis; Praha - 07.02.2013
Kdo: Black Light Burns (USA), Jayce Lewis (UK)
Kde: Praha – Futurum Music Bar
Kdy: 7. 2. 2013
Skepse nemohla být větší. Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem odcházel z koncertu vyloženě zklamaný, ba co hůř, znechucený. Black Light Burns nabízeli hned několik pochyb, sotva jsem vešel do Futura. Jejich frontman Wes se tady umělecky ventiluje nad rámec možností jeho domovské kapely Limp Bizkit. Jednak může působit jako dirigent orchestru, ikona s doprovodnou kapelou náhodných muzikantů, druhak jeho zpěvové linky nepatří k těm nejjednodušším a na YT se to jen hemží mimo hučící rozmazané fleky i záznamy nepovedených vokálních výstupů. Kandidát na koncertní průser, večírek v lecčem jiný, než jsem zvyklý.
Ve Futuru pusto a prázdno, holt se den předtím konala přehlídka moderního HáCé (The Ghost Inside, Deez Nuts a další - pozn. red.). Skepse narůstá, merch pěkný, je 20:00 a na stage nastupuje support, kapela Rammstein. Ehm, pardon, Till Lindemann a jeho doprovodná kapela. Taky ne? OK, tak já teda budu věřit, že je to nějaký Jayce Lewis z Ostrovů, zajímavý performer, co jakoby si od němců odskočil do Práglu zahrát pár písní. Zvuk děsil, stejně jako nevyrovnanost živé kapely a mrtvé elektroniky. Kdyby si Jayce přikoupil i klávesáka, vypadalo by to líp, moje krevní skupina tenhle cirkus ale moc nebyl. Basa byla slyšet místy, osmistrunná kytara vůbec, všemu kraloval bubeník s anorexií a zabělenýmxichtemhladovéhovlčete a synťáky, ke kterým Jayce chová očividnou lásku, jeho produkce na nich stavěla. Ozvláštnit se to snažil perkusemi navíc, nebo druhou kytarou, mě to začalo bavit až při zrychlení tempa a srovnání zvuku tři pecky před koncem. Hůř na tom byl obrýlený taťka, fanda Marilyn Manson. Najevo to dával sice nadšeným křepčením, ale taky vztyčenými prostředníky v první řadě a vulgárními pokřiky zkomolenou pseudoangličtinou v pauzách mezi písničkami. Jayce jim snad nerozuměl, vzal to sportovně a vrátil opilci stejnou měrou – písní Lots of Pigs. To pořadatel přitvrdil a napomenul hlasitého pána pod výhružkou smrti… ehm, vyhazovu. A protože komu není rady, tomu není pomoci, byl jsem poprvé svědkem vyvedení narušitele poklidného koncertu samotným organizátorem akce. +100 bodů pro Obscure Promotion!
Jak bylo naplánováno, tak se dělo, a proto před devátou nastoupili na pódium Black Light Burns, pro které byla komplet nachystána stage a veškeré vybavení. S příchodem Wese Borlanda diváctvo ožilo (mimochodem, finální obsazení klubu odhaduju na polovinu) a zazpíval se popěvek klasický, ten narozeninový. Áno, Wes Borland se toho večera stal osmatřicetiletým!
„Shut up, Dennis wanna beer.What time is it?“
Telefon jednoho z fandů v první řadě přeblikl na 21:00 a začalo se. Stop a Bullet z debutu, kotel ožívá (a výtržník je táhnut za flígr pryč), zvuk je parádní, zpěvy přesné a kapela jistá. I Want You To z druhé placky (recenze), lidi se chytají. Wesovy taneční kreace nemají chybu, postupem setu se ale tradičně v obleku potí natolik, že v jeho závěru skončí topless.
„Anybody have an empty glass? Drink it up and gimme that! Keep it coming everyone.“
Civilnost a vstřícnost? Wow! Střídáme album nazpět, Mesopotamia a první stagediver z řad publika. Řečem, jak se tahle (šmrnclá gothic i industrial rockem) muzika dneska nenosí, moc nevěřte. Své o tom věděl každý, kdo ten večer dorazil. A ten kdo ne, podle mého o dost přišel. Zpěvy sedí jak mají, v závěru písně Wes řve jako smyslu zbavený. Obavy z one-man show ale vyvrací trio jeho kolegů. Nejednou se objevila záminka tak silná, aby o ní muzikanti prostě začali jen tak tlachat. Dennisovi přestala hrát basa a byl to problém tak důležitý, že si zasloužil technické řešení i komentář. Hlášky z toho večera by vydaly minimálně na jednu epizodu pořádně šťavnatého sitcomu, pokud by ale jeho postavami byli zmalovaní a zarostlí šílenci z JůEsEj. Takhle jsem se bavil naposledy na NOFX.
„I love your beard.“
„Don’t you ever say that, that’s weird.“
Nová věc z převážně instrumentálního letošního EP Lotus Island a následně Splayed, hitovka otevřená breakdownem a opepřená nejen Wesovým hlasem, ale taky kytarou a dvojitým sólem. Gratulace se neobešla bez dortu, tentokrát dost improvizovaného a plného krevet, následně plné stage krevet a taky plného klubu od krevet poplivaných lidí. Velkolepé fotky se chtělo zúčastnit i nemálo civilů, setrvat na stage a pózovat jim ale nebylo dopřáno.
„We’re sorry to kick you guys down off the stage, we just wanna take a photo of all of you. But DON’T DIE, ok?! We’ve heard terrible things happened in your country…“
…aneb první vtipná reakce na tragickou událost, kterou naše malá zemička proslula za hranicemi. Setkal jsem se s kopou virtuálních prostředníčků namířených do tváře České Republiky právě kvůli šetření aféry a souzení R. Blytha. Terror to např. nakonec vzali nejradikálněji, jak to jen šlo, a do ČR nepřijeli zahrát, prý na podporu Randymu (jedno moje ulevovací FUCK YOU!!! na jejich adresu). Jak jsem rád, že na nás nezanevřeli všichni… Wes se chopil tzv. box guitar (© basák Dennis) a následovaly 3 kousky ze 3 alb: Cruel Melody, The Colour Escapes a The Hate of My Life a věřte nebo ne, akustická kytára zněla přesně tak, jak by v konfrontaci s agresivním zbytkem kapely znít měla. Čili tak akorát průrazně. Improvizace na téma „co těm pražákům zahrajeme teď?“,během které se muzikanti neshodli, a tak spadla volba z pódia pod něj.
„What do you wanna hear? The Mark? Right now? OK,let’s do it then.“
Energie stířkala, Wes zahodil i košili a kytarista Nick si střihnul stagedive. Když si myslíte, že lepší to nebude, přijde Scream Hallelujah, lidi šílí a Futurum burácí sborovým popěvkem s ironickým pošklebkem i nenávistným mračením. Lie nepřekvapí, nesmí chybět, co ale překvapilo, jsou čerstvější The Girl in Black a má oblíbena Your Head Will Be Rotting on a Spike. Omluvte zmatek v pořadí písní, slovy Wolfa (adekvátní přezdívka) serou Black Light Burns na koncertní playlisty, jen o nich mluví.
„Last chance to to dance, no encores.“
Věčně nespokojený Čech si neodpustil poznámku o pochlapení se a růstu koulí, což Wes s ledovým klidem a vtipem sobě vlastním odbyl a uvedl poslední pecku toho večera, od Love and Rockets vypůjčenou So Alive. Kvartet sebral poslední zbytky energie a nechal ji vytéct. A Futurum ten nápor málem nezvládlo. Za posledních tónů téhle divočiny vyzval Wes klub slovy „Let‘s hang.“ a bez póz či gest vykročil vstříc hladovým fanouškům a jejich foťákům. A tady mě napadá první výtka: fotografové! Zajisté, narozdíl od klučiny s iPadem (!!!), u profíků je záruka kvalitního výsledku, nepochopím ale, proč se musím o výhled na své idoly dělit s někým, kdo má špunty v uších a ob písničku mě přetáhne zrcadlovkou přes hlavu. Spolu s předkapelou, jíž se nepovedl zvuk ani atak na můj sluch a vkus, je tohle jediná chybka jinak opravdu famózního večera.
Harmonogram splněn, zásah pořadatele proti agresivnímu pobudovi překvapil a Black Light Burns vyvrátili všechny mé obavy o odfláklé produkci doprovodné kapely k jednomu počmáranému egoistovi s knírem. Vystupování během koncertu živé a živelné, po koncertě kamarádské (což od hvězdy první velikosti prostě vůbec nečekáte), vtípky a průpovídky pobavily jako dlouho nic a to podstatné, tedy zvuk, krom 2 přehnaně hlasitých písní (opravte mě, pletu-li se) ke konci setu správně čitelný i hutný. Nejen HC živ je posluchač, občas je třeba odbočit. Své o tom ví i pořadatelé z Obscure Promotion, jimž patří velké DÍKY za vyvedený večírek.
„Clawfinger sucks! Ask them to turn that shit off. Tell ‘em Wes said that. Thank you.“
