Nine Inch Nails - Hesitation Marks (2013)
Datum vydání: 3. 9. 2013
Label: Null Corporation
Délka: 61:50 / 14 skladeb
Odkaz: www.nin.com
Země původu: USA
Žánr: Elektronika / Industrial / Alternative rock?
+ nálada, texty, nápady, Reznorův hlas, vyvolává podivnou chuť zvláštně tančit, neoposlouchá se jen tak, ságo
- Everything
Hodnocení: 90 %
Doporučené skladby: Came Back Haunted, Satellite, In Two
Navštívil mě žrout snů, a nebylo to zrovna nedávno. Nic už se mi nezdálo ani nepamatuju, ovšem noční můry potkávám denně všude kam se podívám.
Šmejd!
Po jeho hodech se do zbytků zakázaných iluzí zakousla informace.
Děsivá:
Jsem kopie.
Všechno co řeknu už tu předtím bylo.
Smyčky. Množné číslo.
NIИ nejsou kapela. Je to geniální mozek Trenta Reznora. Paradoxně ale NIИ vždycky kapela byli a jejich živáky mají moc měnit životy, můj nevyjímaje. Po každé nahrané desce Trent naverboval muzikanty, projel kus světa, roztřískal muzikantské vybavení za statisíce a kolegy zase propustil ze služby. Pak se mu ale jednou nástrojů zželelo, tak je rozprodal na eBayi, vyhlásil kapelní konec, stáhnul vlajku o třech písmenech z žerdi, tu zpřelámal a oženil se. Zatímco se svou chotí likvidoval anděly, stihl posbírat nějaké ty zlaté sošky za „hudební“ kulisy k filmům kamaráda Davida Finchera a rozjet přípravy na seriál tematicky korespondující s jeho poslední koncepční deskou z roku nula. Ať už to bylo jakkoliv, vytouženého návratu jsme se dočkali. Struny se budou muset trhat u starších pecek, nová deska moc prostoru pro likvidaci pódia nenabízí. Kytara ale nechybí.
Zklidnění.
Reznor zestárnul. Namísto plnohodnotného kapelního zvuku (který mi tady paradoxně nechybí) sype na stará kolena smyčky jak tenkrát. Oba dva první singly zaváněly porodními bolestmi z devětaosmdesátého, zato ten třetí je pro mě naprostá kokotina samostatně, natož v kontextu alba! Hnusný (myšleno v souvislosti s touto konkrétní písní, jinak mi ale tento žánr zrovna neva) indie rock mezi přes sekvencér hnanou divnotu (místy až úchylné taneční kreace vyvolávající) prostě nepatří, nemůžu si pomoct a přeskakuju k mému favoritovi - Satellite zní, jakoby si Sugababes objednaly beat od Reznora a pak se namísto nahrávání vokálů ve studiu rozhodly jít točit klip do strip baru. Naštěstí se ale Trentovi pecky zželelo natolik, že přistoupil na pravidla žánru RnB po svém a opatřil ji jak správně sexy vokály (come on-come on-come on-come on-come on), tak i paranoidním textem.
Satellite, I'm watching you
I'm one step, ahead
Satellite, I'm part of you
I'm inside, your head
Divné a skvělé! Což se dá ostatně tvrdit o každé stopě na albu. Dlouhá stopáž nenudí, nabízí třináct odstínů šedi mozkové kůry jednoho magora se sklony k sebevraždě a drogám, mimo jiné ten tajemný saxofon, co vystrkuje klapky už závěrem čtvrté Find My Way, naplno se ale projeví až na konci alba. Nádhera. Deska sem tam napoví Jak zničit anděly, jestli je to ale negativum či pozitivum, už záleží na vás a jak moc jste Reznorovu tvorbu sledovali. Od závěru druhého refrénu v In Two až do konce mě opakovaně mrazí stejně, jako když se jde John Doe se zkrvavenou košilí od uříznutých bříšek prstů přiznat na policii. A můžu si tu pasáž zopakovat kolikrát chci. Jak někdo dokáže z minima zvuků, co se povětšinou opakují, poskládat takhle parádní celek, může mít jednoduché vysvětlení: Trent Reznor je génius!
