La Dispute - Wildlife (2011)

Datum vydání: říjen 2011
Label: No Sleep Records
Délka: 57:47; 14 skladeb
Odkaz: https://ladispute.bandcamp.com
Země původu: USA
Žánr: Melodic hardcore

+ texty; zpěv; kytary

- někomu může vadit hodinová stopáž

Hodnocení: 95 %

Doporučené skladby: King Park; Edward Benz, 27 Times; I See Everything

La Dispute jsou jedna z těch skupin, které člověk pozná hned, jak začnou hrát. Jejich hudba je složitější než u spřízněných Touché Amoré a jejich texty ještě o něco lepší. La Dispute také nejsou skupina pro každého, zapomeňte na refrény, jednoduché struktury písní a podobné věci. Wildlife je jejich druhé studiové album a pokračují v podobném stylu jako na svém debutu, jehož název je dlouhý.

Hudebně to ani tentokrát není klasický hardcore nebo post-hardcore. Kytary jsou dokonce ještě méně agresivní, častokrát se dokonce opírají až o bluesové vyhrávky, občas zaběhnou do post-rocku. Nápaditost a schopnost vykreslit jakoukoliv náladu ale zůstala a stále patří k tomu nejlepšímu, co lze dnes slyšet. Produkce je příjemně strohá, bez studiových kudrlinek a dodává na důvěryhodnosti celého alba. A to je dobře, protože tihle chlapci pro svoji hudbu očividně dýchají a dokazují, že ještě stále nemusí platit dnešní smutný trend, že čím hlasitější, tím lepší.

Hlavní devizou ovšem zůstává zpěvák Jordan Dreyer, jehož projev nemusí spoustě lidí sednout. Vlastně nikde na albu nezpívá. Občas zařve, ale většinou jde, dá se říci, o melodičtější a hrubější verzi recitace. Jeho texty se týkají osobních problémů a obav. Písně začínající malým „a“ jsou psané jako monology, dopisy osobní zpovědi. Zbytek je podle slov kapely kolekce nezveřejněných krátkých příběhů s poznámkami autora. Zní to trochu jako nějaká knížka. Podobně se to i čte. Ale v okamžiku, kdy se tyhle příběhy spojí s Dreyerovým srdcervoucím projevem a výše popsanou skvělou hudbou, stává se z obyčejných slov opravdový uragán emocí, který nabývá největších rozměrů v druhé polovině alba. Několik příběhů o smrti blízkých osob a bolesti, jakou tato událost způsobuje, završuje zpěvákova zpověď o strachu, jak by se on sám dokázal či nedokázal s takovou bolestí vyrovnat.

Takhle to možná tak skvěle nevypadá, ale opravdu si nedokážu představit, že by nechala někoho chladným třeba zprostředkovaná scéna z King Park, kdy zoufalý, před policií ukrytý, vrah klečící na kolenou přemýšlí: „Can I still get into heaven if I kill myself?“

Poslechněte a uvidíte…

David Vítek