Defeater - Letters Home (2013)

Datum vydání: 16. 7. 2013
Label: Bridge Nine Records
Délka: 34:00 / 10 skladeb
Odkaz: https://bridge9.bandcamp.com
Země původu: USA
Žánr: Melodic hardcore / Punk
+ kytary, zvuk, atmosféra
- malinový syndrom
Hodnocení: 95 %
Doporučené skladby: Hopeless Again, Blood In My Veins, No Savior

Sedám do gauče. Nohy nahoru. Mám klid. Hlava je ještě mokrá po předchozí koupeli, ale stejně na ní narvu sluchátka. Tak pojď. Novinka od pětice z Massachusetts, zastupující současnou školu emotivního post-hardcore. Defeater a jejich letošní počin s názvem Letters Home. Konečně jsem se přes tučnou vrstvu nánosu všedního dne dostal k albu, které po obsahové stránce navazuje na předchozí placky. Příběh rodinných štrůdlů pokračuje.

První tóny a kluci odkopou charakter celé desky. Na cestě skrz vás nebude nic zbytečně zdržovat. Tím ale nemyslím, že má 20 minut a obsahuje 60 klepaček po několika vteřinách. To ne. Deska je oproti té předchozí (Empty Days and Sleepless Nights - mini recenze ) o něco přímočařejší. Je to tak ale správně? Uvidíme. Každopádně, úvodní kousek Bastards utíká jak koník. Druhá věc. No Shame. Kluci trochu brzdí a do výživné směsi přihazují atmosféru. Tak specifickou právě pro ně. Melancholická nálada provází celé album. Defeater hold nejsou jednou z těch kapel, které budou do nekonečna zpívat o tom, jak je každý den príma. Jdeme dál. Budete mít chuť se hýbat. Hopeless Again. Zprvu jednoduchá, ale účinná kompozice, parádní a nadupané sloky. Pro Defeater trochu netypické sekavé riffy v refrénech a naopak tolik typické backing vokály kytaristy Jaye Masse. V druhé půlce se song láme, zpomaluje a atmosféra graduje. „My old friend, My old friend I'm feeling hopeless again“. Věřím, že nejeden z nás při poslechu této části drhne svou imaginární basu až u kotníků. Blood In My Veins je mor. Agresivní, emotivní, silné. Lámanější rytmika. Lyrics a hudba tady spolupracují na 200 %. Později doplňuje opět skvělý backing vokál. „Kept the blood in my veins“ - jak jsem řekl mor. Zpívám si to už pěkných pár týdnů.

Letters Home je plná parádních refrénů a potvrzuje se to i v následujícím tracku. Další petardou je totiž No Relief, kde se najde prostor i pro osobitý projev Jamese Carolla z Make Do And Mend (kytara, zpěv). Příjemné osvěžení. Chvíli jsem si myslel, že jde o Wadea „Podsvinče“ MacNeila ze současných Gallows. Po featu vynikne opět velmi povedený refrén s řádně naléhavým projevem. V No Faith to kluci opět hrnou tak akorát rychle. Refrén (opět) je jednou z top věcí na téhle desce. Kytary mě neskutečně baví a neustále drží na příjmu. V jednoduchosti je krása. „It can be seen“ – slyšíte tam taky Honzu „Kachnu“ ze Skywalker? Co tam máme dále. Zprvu pomalejší a později trhající se Dead Set. Emotivní No Savior, kde se vám bude zdát, že se s vámi Defeater loučí. Začátek uvádí příjemná nezkreslená kytara. Tenhle song mi hýbe vnitřnostmi v tom dobrém slova smyslu.

Nevím, co bych si měl na desce ještě přát. Už do této doby jsem se skvěle bavil. Rabbit Foot mě stejně jako většina předchozích tracků uzemňuje. Postupy v refrénu mi trochu připomínají Architects. Áá nakonec (stejně jako v případě ostatních věcí) track s řádně pozitivním názvem. Bled Out. Dominuje pohřební tempo. Pro mě je však asi nejnezajímavějším songem celé desky. Pravdou je, že úlohu zavíráku plní skvěle.

Takže, jak to celé nějak shrnout? U každého ze songů jsem se více, či méně bavil. Letters Home je vyrovnanou, nadupanou a moc pěkně poskládanou plackou. Nenajdete části, které by rušily, které by vyčnívaly, nebo vám snad nějakým způsobem vadili. Rozumějte - jako když se dloubete v nose a najednou se šťouchnete až do krve. Na druhou stranu: deskou dost rychle proplujete. Není místo, které by člověk objevil až po několika posleších. Není v tom žádné velké překvápko. Právě díky tomu to celé možná slupnete jako malinu. Já se k Letters Home budu vracet hlavně kvůli parádním kytarám. Nejsou kdovíjak složité, ale matika je v tomto případě vedlejší. V hlavní roli je práce s atmosférou. Klidně bych, stejně jako v případě Empty Days & Sleepless Nights, uvítal i nějakou tu akustickou věc. A nebyl bych jediný. On ale „opakovaný vtip není vtipem“, že jo. ;)

Tomáš Hubal