Album Enema Of The State od Blink-182 slaví 15 let, pojďme si ho připomenout

Blink-182 měli v roce 1998 solidně našlápnuto. Album Dude Ranch vydané předchozího roku se dobře prodávalo, kapela nasbírala spoustu zkušeností z koncertování po klubech i festivalech a singl Dammit obsadil 11. místo v anketě časopisu Billboard. Opravdový boom a „blinkmánie“ ale teprve měly přijít. Původní bubeník Scott Raynor nedobrovolně opustil kapelu, údajně kvůli problémům s alkoholem, a na jeho místo nastoupil pokérovaný řezník Travis Barker. Produkce se ujal dnes již legendární Jerry Finn, který se až do své smrti v roce 2008 postaral o zvuk všech následujících výtvorů kapely. Tři měsíce intenzivní práce ve studiích v LA a San Diegu daly vzniknout desce, které se prodalo celosvětově více než 15 milionů kopií. Komerčně nejúspěšnější album blink-182 bylo venku a „blinkmánie“ mohla začít…

Enema Of The State se do mých špinavých pracek dostala někdy na základce a kompletně překopala můj nejen hudební život. Anglicky jsem v té době moc neuměl, hrát na kytaru už vůbec. Poslouchal jsem to, co do mě tlačili rodiče. V lepším případě to byl metal, v horším poctivý český agro. Právě to byl asi důvod, proč mě tahle deska tak dostala. Poprvý jsem slyšel ty debilní čtyřakordový melodie, co uvíznou v hlavě jak tvoje bába na výprodeji bot s padesátiprocentní slevou. Co si budeme povídat, zaujaly mne natolik, že i přes breakdownovou lobotomii posledních let se k nim sakra rád vracím. Jako správný malý gauner jsem si cédéčko s Enemou samozřejmě vypálil a nespočetněkrát denně ho sjížděl na nejmodernějším výdobytku tehdejší doby – discmanu. Tohle totálně poškrábaný cédéčko jsem dneska vyhrabal ze dna krabice…

„She’s dove, she’s fuckin‘ nightmare!“

Jednoduchá kytara, rychlý bicí a pošahanej hlas Toma Delonga. Jednoduchá basa, rychlý bicí a kontrastní vokál Marka Hoppuse. Dumpweed a Don’t Leave Me jsou geniální otvíráky, které zvěstují, v jakém duchu se nese celé album. Tom mě přesvědčil o tom, že Ufouni existují, a já přesvědčil svoje rodiče, aby mi koupili na vánoce kytaru. What’s My Age Again si pravidelně pouštím každé narozeniny, asi se z toho stal už rituál. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem viděl poprvé klip. Tři naháči běžící po městě, to musí být šílení kolíci…

„Na na na na na na na na na na…“

A co teprve All The Small Things? Je vůbec někdo, kdo tenhle předpis nezná? Ne. Vždyť to hrají na Evropě, Kissku, a dokonce i na ultrakonzervativním Rock Maxu. Prcičky jedničku jsem neviděl dobrých deset let, ale pokaždé když slyším Mutt, si na ten film vzpomenu. Asi si ho pustím…

„I never conquered, rarely came
Sixteen just held such better days.“

Jediná pomalá věc z celé placky Adamův song je dnes už legendární záležitost. Člověk by si myslel, že mezi pětatřicet minut pop-punku ve smrtícím tempu je blbost narvat emo ubrečenej loudák o sebevraždě mladýho kluka, ale ono to dokonale funguje. Nechte mi to jednou zahrát na pohřbu, dík.

Časy, kdy jsem si hrál na Toma Delonga, už jsou dávno pryč, ale hudba blink-182 pro mě vždycky bude srdeční záležitost. Enema není jejich nejlepší album, to přišlo až o čtyři roky později. Je však jakousi nepsanou biblí pop-punku. Snad všechny kapely v žánru z něj nějakým způsobem vycházely, spousta se jich snažila jej méně či více nápadně kopírovat, ale originál je jen jeden. Letos slaví 15 let. Jeho autoři jsou už dávno fotřínci, ale z dokonalé atmosféry alba s pornoherečkou na obalu zub času neukousnul ani kousíček.

Hawkeye

Taky bych rád alespoň pár slovy EOTS zhodnotil. Mám to trochu podobně jako Lukáš, nezapomenu na den, kdy tuhle desku kamarád pouštěl u sebe na chatě. To mi mohlo být něco kolem 13 let. A jak jsem se ptal, co že je tohle za kapelu, že se mi to líbí. V té době jsem poslouchal hlavně rádia a žánrově absolutně jiné věci než dnes. Z podobných kapel jsem znal snad jen The Offspring díky Americaně. O nějaký čas později jsem album našel v hudební sekci Městské knihovny v Praze, společně s Dude Ranch, a samozřejmě si je obě půjčil a nechal tenkrát od táty vypálit. A bylo vtipný, když jedno z CD nadepsal jako Blink 185, protože kapela mu samozřejmě nic neříkala a přece "číslo jako číslo".

Za těch mnoho let jsem jej slyšel už nespočetněkrát a pro mě osobně patří do TOP 3 punk-rock/pop-punkových věcí, co kdy vyšly (společně se Siren Song of the Counter Culture od Rise Against a Pennybridge Pioneers od Millencolin). A vždy se k němu rád vracím. Co že Tom DeLong neuměl, a vlastně pořád neumí zpívat. Co že se tam opakují 4 akordy, ač i to byl pokrok vůči některým tříakordovým věcem z předešlých let. A že texty jsou hlavně pro pobavení než zamyšlení (to neplatí pro Adam's song nebo Anthem). To mi je zrovna u pop-punku fuk. Návykovost, melodičnost, rychlá tempa, chytlavé refrény, kombinace dvou vokálů (ten Markův u mě vždy vedl), Travisovy bicí, to je TO, proč má i po 15 letech co nabídnout. Mimo singlů nedám dopustit na Going Away to College, což je podle mě jedna z jejich nejlepších věcí, Aliens Exist a Wendy Clear (ta basa!). Zbytek ale příliš nezaostává.

To o pop-punkové bibli můžu jen podepsat, neznám lepší příklad. A moc mě mrzí, že tahle éra už je pryč a podobných počinů moc nevzniká. Ale čas nezastavíš, jak se říká. Pop-punk a melodický punk-rock poslouchám ve velkém od 2002/2003 a drží se mě zuby nehty i přes všechny ty nu-metaly, metalcory a melodické hardcory, které se ke mě dostaly, ale až podružně. Král je pro mě jen jeden. A Enema of the State na tom má velký podíl.

Jonash

"Slečna" z coveru alba v roce 1999 a 2012:

Trojice singlů z této desky:

Celá deska k poslechu:

A nezapomeňte: 15. srpna nás čekají Blink-182 naživo. A my v INE se sakra těšíme na závan starých časů...