A Day to Remember - Common Courtesy (2013)
Datum vydání: 8. 10. 2013
Label: DIY
Délka: 53:11 / 13 skladeb
Odkaz: https://www.facebook.com/adtr
Země původu: USA
Žánr: Pop-punk / Punk rock / Easycore / Metalcore
+ různorodost; více punk-rockové než starší desky; dojmy se lepší s počtem poslechů
- menší počet čistokrevných hitovek; pár nevýrazných songů
Hodnocení: 75 %
Doporučené skladby: Best of Me, I'm Already Gone, Violence (Enough Is Enough)
Bez nějakých keců okolo, nová deska ADTR byla nejen pro mě největším letošním očekáváním. Kapela ji ohlašovala už dlouho, ale stále se něco odkládalo, pak přišly spory s Victory Records a nikdo netušil, zda-li ji vůbec letos vydá. Naštěstí se tak stalo. Placka vyšla však pouze v podobě digitální kopie, klasický fyzický nosič s bookletem atd. je naplánovan na 25. listopadu.
Když jsem Common Courtesy pustil, měl jsem rozporuplné pocity. Některé, spíše ty říznější tracky mi zněly dost podobně nejen v rámci jejich diskografie, ale i co se týče této desky. Violence, první singl, který vyšel již mnoho měsíců zpět, byl na špičce, pak tu bylo sice pár zajímavých, punk-rockově laděných skladeb (= pro mě plus), zároveň i poměrně dost těch nevýrazných, nudnějších. Už se třetím poslechem šly dojmy nahoru, člověk se začne v tracklistu více orientovat a nacházet písně, které jej zaujmou a uvíznou v hlavě. Což je pro mě pořád ta lepší varianta, než když jste unešeni prvním puštěním, ale brzy se vám začne CD oposlouchávat. Neříkám, že si oblíbíte všechny stopy - to se nestalo ani mně -, ale bude jich podstatně více.
Jak jsem zmínil, jsem rád, že pánové vsadili více na punk-rock/pop-punkovou tvorbu, kterých tu je více než dříve. Zároveň dodávám, že na rozdíl od Honzy Kučery nemám problém s těmi hardcore/metalcorovými, nepřijdou mi nepřirozené a vždycky jsem řadil ADTR spíše k těm tvrdším než měkčím kapelám. (Vím, takhle napsaný zní to děsně.) Mimo těch tu jsou i akustické věci, jež mi sice z počátku přišly nezábavné, přesto, po čase, beru jednu z nich - I'm Already Gone - jako neskutečně silnou hitovku. A to hlavně díky jejímu textu.
And I'm, I'm already gone
I'm already something to someone that I don't know.
When will I know?
And I'm, I'm out making rounds
On every side of town
That I've been through, that I know.
To find my reason to come back home.
Hudebně si každý přijde na své. Chcete se vybít a pustit k tomu něco tvrdého? Dejte si Violence nebo The Document Speaks for Itself (v obou výborné zdrcující breakdowny). Máte rádi svižný a melodický punk-rock? Jsou tu pro vás City of Ocala či Best of Me. A pokud máte rádi melancholii a jemné, akustické písně, tak sáhněte po již zmiňované I'm Already Gone nebo I Surrender. Mezi některými skladbami jsou krátké průpovídky, které nejsou na obtíž a obzvlášňují tutu desku. Po poslední I Remember vás čeká dokonce pětiminutové povídání mezi jednotlivými členy, kde vzpomínají na to, co se jim v minulosti přihodilo. Sice si to celé pustíte pravděpodobně jen jednou, ale proč ne... Texty zevrubně popsal Honza Kučera ve své speciální recenzi - a můžu s ním jen souhlasit. Neurazí, dotýkají se běžných (citových) témat, k produkované hudbě a xichtu kapely se hodí, ale že by to byly zrovna literární orgie, to, ruku na srdce, zase ne.
Závěr? Common Courtesy chce čas. Je potřeba u desky vydržet několik týdnů a dávkovat ji postupně. Pak si k vám cestu najde a objevíte na ní hned několik chytlavých písní, u kterých si budete přát, aby je pánové zařadili do svého koncertního repertoáru. Avšak o žádný průlom nebo zásadní věc se nejedná, i když se jí musí nechat, že posouvá pop-punkové hranice zase o kousek dál.
- pokud jste ADTR neznali, doporučuji začít raději s něčím starším
Hodnocení: 75 %
Doporučené skladby: I’m Already Gone, Violence, Dead and Buried
Říkejte si, co jen chcete, ale pro mě vždycky muzika byla a bude ani ne tak o pomazlení sluchovejch smyslů, jako spíš o utváření a především zapamatování konkrétních nálad, prožitků a evolučních dob. Když obejdu trapnou omáčku, znamená to, že se často s ostatníma hudebníma fanatikama na obligátních věcech neshodnu. Že i všema uznávanou desku dokážu poslat do říše pekelný. Naopak to funguje taky, ačkoli to už není tak běžný. Druhej případ nastává spíš u mých kultovních kapel, u kterejch jsem stál v jejich začátcích, v době rozkvětu, i v době totální slávy. Když pak klimax opadne, trochu se podivím, posmutním si, ale pořád se snažím najít nějaký gró, proč tu poslední plotnu kapela udělala tak, jak jí udělala. Leckdy nic nenajdu. V tomhle konkrétním případě ale jo.
Ačkoli otevírák City Of Ocala uši do zajímavých končin nikterak neposune, připomene vám všechny důvody, proč jste minulé desky sympatických Američanů poslouchali. Zajímavější pošušňáníčko to začne být až od třetí Sometimes You're the Hammer, Sometimes You're the Nail, která na chvíli rozepne poklopec těm tvrdším skladbám. Právě tyhle ADTR umí ze všeho nejlépe, víme? Na druhou stranu – když začne hrát šestka I‘m Already Gone, rozpomeneme si na pecky typu If It Means A Lot To You nebo Have Faith In Me. Krucinál, Jeremy, ty na ten svůj dětskej hardcore hlas musíš nasbírat KOSTÍ! A tak to jde dál. Měkůstky (I Surrender, End Of Me) střídají lehce povedenější tvrďárny (Violence, Life Lessons Learned the Hard Way).
Common Courtesy rovná se naprosto standardní deska od Rememberů se vším všudy. Ačkoli je to jak třikrát přefáčovaná bolavá noha nebo jak pošestý vyvařenej sáček s čajem, furt to v určitejch okamžicích mrazí záda a připomíná starý lásky. V ostatních zase svírá žaludek a nějakým pseudomechanismem dráždí slzotvorný kanálky. Kdo mi bude tvrdit, že poslouchá muziku za jinejma účelama, masturbuje dodnes.
