Stone Sour - House of Gold and Bones, part 1 (2012)
Datum vydání: 22. 10. 2012
Label: Roadrunner
Délka: 43:16 / 11 skladeb
Odkaz: https://www.stonesour.com
Země původu: USA
Žánr: Alternative metal / Hard rock
+ koncept; texty a atmosféra; kombinace klasických a moderních postupů; vyrovnanost balad a nářezů
- chce to čas; písně vytrženy z kontextu nefungují samostatně tak dobře
Hodnocení: 80 %
Doporučené skladby: Gone Sovereign, Taciturn, Last of the Real
SlipKnoT jsou legenda, jejíž vystoupení jsem vyměnil za poslední možnost v životě vidět NIИ, zároveň je Come What (ever) May jedním z mých nejoblíbenějších alb vůbec! Z toho už jistě tušíte, jaký mám vztah ke Stone Sour. „Letos přicházíme s albem TAK velkým, jak se nám za celou kariéru nepovedlo!“ Blablabla, to říkají všichni. Tak schválně…
Nástup na první věc, koukáte na dům ze zlata a kostí. Rozjezd graduje, jdete blíž. Hudba ztichne, chytnete za kliku. Palba ostrými, dveře se rozletí. V předsíni řádí moshpit divoký jako uragán. Představte si videoklip k Duality, ale to už je jiná kapela. Zpět ke Stone Sour. Před časem jako dvojsingl zveřejněné pecky Gone Sovereign/Absolute Zero fungují jako ten nejlepší otvírák! Agresivní vypalovačka, dvojité sólo a refrén o třech slovech/hard rockové tempo, atmosféra ještě temnější, refrén majů silný ako hovado:
Oh, I’m not afraid- I’m giving into grievances again
You’re looking at an absolute zero
I’m not the devil, but I won’t be your hero
Jak se příběh mladého muže hledajícího sebe sama vyvíjí, střídají se hutné nářezy s baladami. Rozervanost mezi dobrem a zlem, správným a špatným, světlem a temnotou. The Travelers Pt.1 pouze o tuctu kytarových strun předznamenává Tired, za hodně dlouho dobu první skladbu s povedenými smyčcovými linkami. Poslední slova zní: „I’m just too young to care.“ Kontrastně následuje nejtvrdší píseň alba RU486. Symboliku si najděte sami. Ti, kdož znají životní peripetie Coreyho Taylora, jimiž je album, i příběh na nichž stojí, inspirováno, budou možná zasaženi syrovostí a autentičností některých pasáží. Příběh tak silný a velký, že si vyžádal rozsah povídky, formát dvojalba, oficiálního komixu od DarkHorse a v budoucnu snad i filmu, je největším pozitivem i negativem desky zároveň. Pokud od něj osvobodíte téměř kteroukoliv stopu, zbavíte ji v dost podstatné míře intenzity. Snad nejmíň to platí pro Taciturn. Pomalou, intimní, smutnou, akustickou, klavírní. V druhé půli se k refrénu přidá celá kapela a znásobí tak sílu této zpovědi. My Name Is Allen představí pořádně temnou formou hlavního záporáka celé story, kterému The Human jakožto hlavní hrdina musí čelit.
V textech se rozhodně neztratíte, naopak! Vyprávějí bez nutnosti přehnaných metafor, a přesto jsou tajemné a jaksi zdravě nekonkrétní. Kdo hledá, ten najde. Před textařem a skladatelem Coreym kapela nezůstává pozadu a sic je znát, kdo hraje prim, bicí party Roye Mayorgy mi na první poslech vyrazily dech, o kytarovém umění tandemu Root-Rand snad ani nejde psát, zbytečný pokus o deskripci hudebního umění. Travelers se vrací s druhou půlí (která zvukově přímo navazuje na první, sic je chronologicky dál s ohledem na vývoj příběhu) a symbolizují opakované životní chyby, můj dojem z poslední Last Of The Real je ovšem pozitivní víc než hodně. Namakaná pecka a symbol nádechu, odrazu ode dna, kroku vpřed. Bitva ale ještě není dobojována.
Jestli Stone Sour přepisují hudební dějiny, netuším, jsem si ale jistý silou téhle desky, ač se jedná „jen“ o půli celku. Kombinuje klasičtější hard rock s nemoderním metalem pěkně od podlahy a moderním rockem, zároveň hraje na city každého z nás, a daří se to. Koncept je rozhodně neobvyklý a povedený, více než další poslech ale vyžaduje opakované naslouchání. Tohle je přesně ta nahrávka, která nejlíp vyzní z vinylu za plného soustředění. Jak to celé dopadne, zjistíme až z Part Two někdy na přelomu příštího roku.
To be continued…
