Self Defense Family - Try Me (2014)

Datum vydání : 7. 1. 2014
Label: Deathwish Inc.
Délka: 80:01 / 11 skladeb
Odkaz: Facebook profil
Země původu: USA
Žánr: Emo / Post-hardcore / Spoken word
+ hudební soundtrack k dobře postavenému příběhu, mluvené slovo, atmosféra
- nevýraznost jednotlivých písniček - samy o sobě ničím převratným; dynamika, aranžmá skladeb, frontmanův vokál není pro každého
Hodnocení: 65 %
Doporučené skladby: Angelique one, Angelique two, Apport Birds

Začneme od píky. Nový název. Nová hudba. Nový příběh. Nová deprese. Větší deprese. Něco takového si řekli kluci z End of A year. Osvědčená hardcore/punková formace si najala svoji prostitutku.

Try me je vcelku kontroverzním albem, pokud se budeme bavit o kvalitě hudebního provedení. Nejzajímavější je ovšem celý koncept dost dlouhé (80 minut) desky, kde polovinu doby trvá vyprávěný příběh o děvce z obrázku. Angelique. Dohromady to dává smysl. Teskné vokály. Post-rockové koncepty míchané s emem. 

It's not like you to go without me
It's out of character to go without me
It's not like you to go without me
It must be lonely there without me

(Apport Birds)

Zapnul jsem to a poslouchal. Průměrná deska. Ukvičenej chlápek a něco, co tu už stokrát bylo. Něco mě ale zaujalo. Přes nedokonalosti nahrávek se přecejen do hlavy dralo to, co umocnila první spoken-word pasáž. Takovej ten pocit, že je ti ta děvka sympatická. Co musím albu jednoznačně vyčíst, je to, že atmosféra dál příliš negraduje. Možná i to je důvod, proč by mě bez vložené pasáže deska nezaujala. Mluveným slovem deska i končí. A tak nějak potichu uniká z pozornosti mých uší už chvíli před tím.

Není zde ani skladba, kterou bych vyloženě vypíchnul. Snad tedy Apport Birds, která posluchače přivádí před první mluvené slovo. Dělá to dobře a přechod jsem cítil přirozený, což mi u podobného experimentu přijde důležité. Kvalitně na albu odvádí svoji práci zpěvačka Caroline Corrigan (kapelu doprovází dlouhodobě). Její příjemný hlas byl hezkým kontrastem k depresivnímu tichému skřeku frontmana. 

Self Defense Family se vydali kontroverzní cestou. Alespoň v očích jejich fanoušků a kritiků je tato deska zajímavým počinem. Někdo ji sráží pro její nepříjemnost, depresi, měkkou a nepřesnou surovost, hudební nedokonalost. Já se přikláním k tomu, že takový ten příběh a zvuk prostě měl být. Rozrážet vzduch je náročné.

Try me a jeho Angelique Gauthier má do depresivní geniality daleko. Ale i u nás na sídlišti občas postávaj tyhle holky a je jim zima. I obyčejnost má svojí sílu a možná jí dokážeme lépe přijmout. SDF se rozhodli nestát na místě a svoji hudební kariéru někam posunout. A kéž by se to takhle povedlo i ostatním, co tu snahu někdy měli. 

Sídlištěm to začíná...

Tonda