Rozhovor s kapelou Vypsaná fiXa
11. května se brněnští studenti sešli v hojném počtu na festivalu Majáles, kde kromě dalších kapel vystoupila i Vypsaná Fixa. Proto jsme si počíhali na jejich zpěváka Márdiho a můžeme vám teď přinést tento rozhovor. Povídali jsme si nejen o filmu Čtyři Slunce, ale také o začátcích a vlastně celé Fixe jako takové.
Tak začneme zlehka, jak si zatím užíváte open-air koncerty, po té dlouhé zimě?
Márdi: Tak zatím je taková ta dobrá fáze, kdy něco, co dlouho trvá, skončí a nastoupí ta změna. To je pak hrozně dobrý. A takhle je to ještě lepší, protože na jaře, když hraješ hodně v těch klubech, který už jsou docela zatuchlý, najednou vylezeš ven a někdy je to na akci, kde je sem tam i čistá příroda.
Ok, já si ještě pamatuju, že kdysi jste někde řekli, že po sobě na koncertech flusáte. Ještě to děláte a proč vlastně?
Márdi: No, sem tam jo, ale už ne tolik jako tenkrát. A proč? To je takovej výraz tý důvěry v kapele, že ti lidi spolu drží spolu tak, že si k sobě můžou dovolit všechno. Klidně na sebe během koncertu můžou i flusnout a tomu druhýmu to nevadí, jen se zasměje a flusne po tobě taky. Bylo to dobrý, ale skončilo to tak, že jsem jednou chtěl plivnout vedle basáka, jenže jsem ho trefil do ucha. A on pak říkal, že to už je fakt humus, tak to nějak přestalo.
Kdybys měl srovnat Fixu teď a před těma cca 18 rokama, kde je ta největší změna?
Márdi: Tak personální změna proběhla v podstatě jenom jedna, po první desce odešel basák, který nevydržel to tempo, ale to je všechno. Ale změnilo se to, že když jsme neměli tolik koncertů, tak jsme spolu všichni bydleli v Pardubicích a hrozně spolu pařili, třeba byla pařba v pátek do 4 do rána a v sobotu jsme od 9 ráno zkoušeli. To teď není, protože půlka kapely je v Praze a my s Pítrsem jsme v Pardubicích a hrajeme velký množství koncertů. To zkoušení nahrazujeme akcema, jako je soustředění. No, a samozřejmě změna probíhá neustále, čas plyne... Taky se víc chápeme, na začátku jsme spolu měli víc konfliktů, ale teď jak už se známe dlouho, tak umíme některý věci víc pochopit.
Takže když se pohádáme s Pítrsem v dodávce, tak si druhý den zavoláme a zasmějeme se tomu, dřív jsme se kvůli tomu třeba tři dny nebavili. Taky si myslím, že jsme našli svůj zvuk a hrajeme dohromady mnohem líp než před lety.
Co dělá vlastně Fixu Fixou?
Márdi: To, že jsme vznikli v podstatě náhodou, i když teď už se ukazuje, že spíš osudem. Prostě sešli se čtyři lidi, kteří neuměli na nic hrát, a řekli si, že založí kapelu. K nim přišel člověk, kterej nikdy nebyl manager, a řekl, že chce být manažer - a takhle to nějak začalo. Pomalu jsme se posunovali od momentu, kdy na nás nepřišel nikdo, pak třeba deset lidí. My jsme takovej typ kapely, jako je ve světě třeba Pearl Jam, takhle to máme. Rádi hrajeme, dokážeme spolu vydržet. V podstatě jsme takový podivíni, který jsou naladěný na stejný vlně.
Je Fixa vaším jediným zaměstnáním, nebo musíte pracovat i přes den?
Márdi: Pro mě jedinýho je hudba hlavním zdrojem mého příjmu, jinak zbytek kapely normálně funguje v pracovním procesu. Baskytarista Mejn se věnuje grafice, Pítrs dělá ekologický programy pro děti, kytarista Mejla je taky grafik, já mám hudbu na plný úvazek, k Fixe mám ještě Kašpárka v Rohlíku (hudební projekt pro děti i dospělé) a sem tam někomu napíšu nějaký text nebo sloupek. V podstatě jsem na volné noze.
Někde jsem se dočetla, že jsi navrhoval koupelny. Je to tak? A jak jsi k tomu vlastně přišel?
Márdi: No, to byla vlastně moje poslední práce. No a přišel jsem k tomu tak, že byl koncert, tam dorazili lidi, kteří měli v Pardubicích prodejnu a chtěli otevírat pobočku v Hradci Králové, hledali někoho a moje mladší sestra se s nimi znala. Tak mě oslovili, já v tý chvíli byl na pracáku a zrovna jsem neměl žádnou práci, takže se to hodilo. Nakonec jsem tam zůstal asi 4 roky, byli to hrozně fajn lidi, prodával jsem baterie, obklady, dlažby, byl jsem sám v obchodě v Hradci Králové... Pak začala jít Fixa hodně nahoru, já se musel pořád uvolňovat z práce a oni to tam stejně chtěli zrušit, takže jsme s majitelem vymlátili celej obchod, všechny ty obložený kouty, a já šel na volnou nohu. Asi dva roky jsem žil z ruky do huby, ale byla to i tak skvělá doba a já doufám, že ještě nějakej čas bude. Já se vlastně vždycky chtěl živit hudbou, protože mi přijde, že je to věc, která mi jde nejlíp. Začátek byl těžký, ale zvládnul jsem to.
V rámci projektu Kniha - závislost na celý život jsi řekl, že to, co čteš, se pak promítá do vašich textů. Máš nějaký konkrétní příklad?
Márdi: No, je to tak, ale promítá se tam samozřejmě spousta dalších věcí. Jednou jsem to vysvětloval u songu Odvážný mladý muž a pak se na wikipedii psalo, že jsme ovlivnění Saroyanem, přitom je to jen jedna písnička z devadesáti. Najednou to vypadalo, že díky Sarroyanovi a Marquezovi vzniklo všechno, co jsem kdy napsal! Asi jsem to řekl špatně, ale prostě... Když vidíš nějaký film nebo si přečteš knížku, zažiješ nějakou emotivní situaci v životě, něco tě zasáhne, tak to potřebuješ nějak vyventilovat. A já to dělám tak, že vezmu kytaru a složím písničku, ke které pak později dopíšu třeba nějaký text.
Co teď třeba čteš?
Márdi: Nedávno jsem četl knížku, je to z období rusko-finské války. Vypráví o takovým týpkovi z Finska, kterej se dozvěděl, že jeho vesnici budou okupovat Rusové. Všichni tak nějak odešli a on jedinej si řek, že tam zůstane, pak tam s nima tak různě existuje. Jmenuje se to Dřevaři a napsal to Roy Jacobsen.
Já často pendluju mezi Prahou a Pardubicema, no a když mám čas před odjezdem vlaku, tak v Praze na Hlaváku je takový knihkupectví, tak tam jdu a nějakou knížku si náhodně vyberu, abych měl co číst. Nedávno jsem takhle úplně zhltnul Cestu od McCarthyho.
A když už jsme u toho umění, co třeba film, jaký jsi viděl naposled?
Márdi: Já už vlastně moc nevím... Do kina zrovna ted moc nechodím, doma jsem se nedávno díval na Nepřítel před Branami, ale nedokoukal jsem to, moc mě to nenadchlo. No vlastně vzpomínám si, že kvůli té knize Cesta jsem si půjčil i film, kterej byl podle ní natočenej, a moc se mi líbil. Taky musím zmínit film Čtyři slunce, ke kterýmu jsme dělali hudbu. Já jsem ho viděl asi 8krát, protože jsem chodil na ty cvičné projekce. Pokaždé mě ten film takovým zvláštním způsobem zasáhl, cítil jsem k němu něco mezi nenávistí, dojetím, obdivem a i pochybama o tom, jestli je dobrej, anebo není. Tak nějak se to vyvíjelo a asi se to ještě pořád vyvíjí. Je to film s fakt hodně zvláštním, postupným záběrem a vzhledem k tomu, že tam proběhnou některé věci, který se mě osobně dotýkaj, protože se nějakým podobným způsobem odehrály v mém životě, tak už ani nevím, jestli ho dokážu nějak nezúčastněně hodnotit. No vlastně nedokážu...
Z jinýho soudku - docela dost teď koukám na seriál Zmetci (v originále Misfits, pozn. red.), to mi přijde jako taková vtipná, oddychová věc se skvělou hudbou a výbornýma hereckýma výkonama. Rád bych Bohdanovi Slámovi (režisér filmu Čtyři slunce) navrhl, aby natočil něco jako jsou Zmetci, ale to on nejspíš nikdy nenatočí a pošle mě s tím někam.
Když už se bavíme o těch Čtyřech sluncích, ke kterým jste dělali soundtrack, jak vlastně probíhala ta spolupráce?
Márdi: No, Bohdan Sláma se přijel podívat na náš koncert do Strakonic, tam propadl názoru, že bych byl dobrej herec a pozval mě na casting na hlavní roli do toho filmu. Já tam přišel, protože jsem si říkal, že bych to měl aspoň zkusit, ale asi to moc neklaplo. Ležel jsem v posteli s Aňou Geislerovou, říkal jí, že bych s ní chtěl mít miminko, a cítil se jako idiot. Nicméně, s Bohdanem jsme potom zůstali v přátelských vztazích, s Pítrsem jsme za ním pak přijeli na statek, tam jsme hráli a on navrhl, jestli bychom nechtěli složit titulní písničku, tak jsem ji za dvě minuty po položení sluchátka napsal, on byl nadšenej a chtěl i další hudbu dovnitř celýho filmu. To už byl ale takovej ping-pong, s Pítrsem jsme se zavřeli na chatu, nahráli jsme základy, trochu mu to nastínili, pak jsme to posílali klukům, aby tam něco donahráli.
Mluvil vám do toho?
Márdi: No hrozně, byly to v jednu chvíli nekonečný výměny tam a zpátky, Bohdan pořád něco chtěl, pak to nechtěl, pak to změnil a nakonec se vrátil k tomu, co chtěl nejdřív. Pak řekl, že chce nahrát zvoneček, tak jsem u babičky vytáhl zvoneček, kterým se zvonilo na Vánoce, všelijak jsme ho ještě efektovali. Ale jako dosáhli jsme toho, čeho jsme chtěli. Tam je totiž postava, kterou hraje Roden, takovej blázen, šílenenej léčitel, a my mu chtěli dodat tou hudbou něco zvláštního, co v sobě má. To se hledalo, pak se to podařilo najít, takže nakonec to dopadlo ke spokojenosti všech a pro nás to byla výborná škola a hlavně zkušenost.
Tuším, že tak za dva roky na vás čeká dvacáté výročí. Plánujete něco speciálního, nebo to nehodláte slavit?
Márdi: To se ještě uvidí. Je to hrozně vtipný, že se ta naše troskoidní kapela dostala tak daleko, i přesto že na to nikdo v začátcích moc nevsázel. Ale asi jo, asi něco uděláme. Zrovna dneska Pítrs četl rozhovor s Petrem Fialou z Mňágy a Žďorp, oni maj teď 25 let. Já mu říkal, že to kulatý výročí je vždycky dobrý, přežít těch 5 let a pak tě to zase trochu nakopne. Oni to mají ti lidi vlastně všichni rádi. To, že dál existuješ, je vlastně v podstatě nějaká konstanta v životě těch ostatních. Navíc, za tu dobu jsme nachytali lidi, kteří na nás chodí pravidelně, vracejí se a my jsme za to moc rádi, že se v jejich životech spousta věcí změnila, ale Fixa pro ně pořád zůstává aktuální.
Co je pro tebe antidepresivní rybička?
Márdi: Celý tohle město (Brno, pozn.red.). Já šel jednou v Pardubicích kolem nádraží, potkal jsem kámoše, kterej tady studoval, a ten mě přemluvil, abych jel s ním. Tak jsem jel, tři dny kalil a pak jsme si sedli ráno na kafe do mléčného baru, kde seděly dvě holky a jedna tý druhý vyprávěla, že má antidepresivní rybičku. Tak jsem přijel domů a říkal si: „Proto jsem tam jel... Je mi sice hrozně zle a jsem vyřízenej, ale mám antidepresivní rybičku.“ Já ji vlastně objevil náhodou... jako Columbus Ameriku.
Udělali byste někdy nějaký cover?
Márdi: Ale jo... jenže my jsme na naučení se cizích písní hrozně líná kapela. Když jsme byli ještě na začátku, tak jsme zkoušeli na kolejích a jednou jsme se přihlásili na takovou Beatlesovskou akci, trénovali jsme Helter Skelter a nad náma bydlel borec, co to poslouchal, a když jsme se na to chtěli vykašlat, tak nás zamknul a nechtěl nás pustit, dokud to nedokončíme. No, ale jinak občas na zvukovkách hrajeme Where Is My Mind od Pixies. Je spousta písniček, který bych si chtěl zahrát, ale ta naše kapela na to moc není. Radši prostě jamujeme, než se učíme cizí songy.
Nemůžu si odpustit klasickou otázku, co vy a stahování?
Márdi: To je debata na dny a dny, ale jak to máme třeba my. Máme vlastní label (San Piego Records), kterej máme vlastně my čtyři a Vladimír Jaselský alias Ladis, náš úplně první manager, nyní ředitel. Takže žádná zlá velká okrádající firma, jenom my. Když chceme něco nahrát, tak si to zaplatíme ze svýho a jsme v podstatě smíření s tím, že se to stahuje. Chápeme to. Ale na druhou stranu mě trochu sere, že spousta lidí si ale fakt neuvědomuje, že to zas tak okey není, že je to taky práce, dát to dohromady, i ten měsíc ve studiu je hrozně náročnej. Třeba my, když něco nahrajem, tak mám pak pocit, že se zblázním. A pak si to někdo jen tak za pikosekundu stáhne. Ale není z toho žádný řešení, my jsme to udělali tak, že jsme napsali, aby si to lidi buď stáhli, nebo nedělali nic, anebo si to stáhli a něco nám poslali. Když si to někdo stáhne a nedá nám nic, nevadí, ale plácat po zádech ho za to nebudeme. Když nám někdo něco pošle, potěší nás to a dotyčný jedinec tímto projeví svůj charakter a zároveň respekt k naší partě. Američané říkají: Vote by wallet. Volně přeloženo: Zaplatím za to, co se mi zdá dobrý. :) To je ted asi jedinej možnej systém.
Ale je to komplikovaný a říkám znova - my to ani nehaníme ani nechválíme, nechceme se prostě přiklonit ani k jedné straně. Je to tak, jak to je, a každej se může zachovat podle sebe.
Vyčerpávající odpověď. Zakončeme to klasicky, co bys vzkázal na závěr?
Márdi: Hudba je jedna z nejlepších věcí, k níž se lidstvo dopracovalo.
Darxie
