Rozhovor s kapelou Architects
Jednou z dalších slavných kapel metal/hardcorové scény, které vystoupily na Rock For People 2012, byli i Architects. V pátek, pár hodin před jejich vystoupeních, jsem si sedla se zpěvákem Samem Carterem a kytaristou Tomem Searlem. Mluvili jsme o vztahu k novinářům, hledání nového kytaristy, jménu Architects i nové desce.
Předtím, než jste se rozhodli pro Architects, jste párkrát změnili jméno. Několik let jste hráli jako Counting The Days a až potom jste zůstali u Architects. Proč?
Tom: Counting The Days jsme měli asi tak rok a půl, když nám bylo 15, maximálně 16, od té doby jsme Architects. Jména, co byly předtím... ty už s touto dnešní kapelou nemají nic moc společného. Sam tam ještě nebyl, Ali taky ne. V podstatě úplně jiná kapela.
A proč zrovna Architects?
Tom: Jen jsme chtěli jméno, který bude fungovat. Spousta kapel má hloupý jména a ty pořád přemýšlíš, co asi znamenají, ve skutečnosti tam ale žádný konkrétní důvod nemají. Je ti 16, máš pojmenovat kapelu, tak přemýšlíš nad čímkoliv, co...
Sam: ...zní cool. Něco, co si lidi zapamatují.
Tom: Přesně, navíc jméno Architects nás netlačí k nějak specifickému zvuku, můžeme si dělat, co chceme, což je super. Například „Dying Fetus“, to by asi musela být nějaká deathmetalová kapela.
O textech z Daybreaker (recenze) se říká, že jsou o kousek méně osobní, proč?
Sam: Už jsme udělali hodně nahrávek plných osobních věcí. Tentokrát to pro změnu nebylo vůbec o mně, ale o spoustě sociálně-politických tématech, o tom, co se ve světě opravdu děje. Začalo to s Devil's Island, viděli jsme, že se s tím lidé mnohem víc ztotožňují, takže jsme v tom pokračovali i dál. Bylo rozhodně hezké slyšet naše publikum, jak mluví o věcech, o kterých zpíváme, namísto toho, aby jen poslouchali.
Myslím, že jste hráli s těmi největšími jmény celé hardcorové scény. Je vůbec ještě někdo, s kým byste si rádi zahráli?
Tom: Rád bych někdy hrál s Deftones, ale ti nepatří do hardcore hudby, haha. Měli jsme velké štěstí, protože jsme si mohli zahrát se spoustou velkých jmen v tomto žánru, to bylo pro nás velmi dobré. Myslím, že nám na seznamu už moc kapel nezbývá.
Jak jde zatím hledání trvalé náhrady za Tima?
Sam: Špatně.
Tom: Totální propadák.
Sam: Pořád se snažíme najít tu správnou osobu.
A jak vůbec hledáte?
Sam: Právě že nijak. (smích)
Tom: Tak nějak doufáme, že ta osoba k nám přijde sama od sebe. Ale to se evidentně nestane, takže budeme asi muset začít hledat aktivně.
Sam: Máme hodně tourování až do konce roku, takže budeme muset najít někoho na trvalo. Až se vrátíme domů, začneme hledat.
Tom: Je to pro nás velmi obtížné rozhodnutí, takže ho nechceme uspěchat. Nechceme jen tak někomu říct ano a pak nebýt spokojení. Třeba by se snížila úroveň hudby nebo bychom si nerozuměli. Musíme být opatrní, víš?
Jaký musí být člověk, kterého se rozhodnete přijmout?
Sam: Někdo, s kým si všichni budeme rozumět. Ale tak, abychom se nemuseli příliš snažit se s ním sbližovat, nejsme líní, jen to prostě musí být okamžitá shoda.
Tom: Potkáváme takový lidi pořád, jen prostě nehrají na kytaru. Jsme si jistí, že se někdo najde, jsme docela přátelská parta lidí.
Musí ten člověk hrát v jiné kapele, nebo to může být klidně i váš fanoušek?
Tom: Hmm, myslím, že to není úplný pravidlo. Například, když se přidali Tim a Ali, tak ačkoliv jsme byli jen lokální kapela, tak taky patřili k lidem, kteří prostě jen rádi poslouchají naši hudbu. Byli vlastně naši první fanoušci a pak se k nám přidali. Musí to být ten správný druh člověka. Máme fanoušky, se kterými by to nefungovalo, a část, se kterou by to fungovat mohlo.
A mohla by to být třeba i holka?
Tom: Mhmm, ve své podstatě asi i jo. Chceš to zkusit? (smích)
Myslím, že raději ne, třeba jindy. Jste ještě v kontaktu s bývalými členy?
Oba: Ehmmm, noo... ne.
Tom: Lidi prostě jdou a dělají něco jinýho. Teď si všichni z kapely rozumíme, ale i přesto, když jsme doma, tak spolu taky nemluvíme každý den. Třeba já teď Sama neviděl od té doby, co jsme přijeli domů, až zase do momentu, kdy jsme vyrazili na cesty. Není to nic osobního, jen prostě...
Sam: ...víme, že se stejně uvidíme zase na tour. Je hezký vidět ostatní přátele, protože jinak trávíš čas s čtyřma dalšíma lidma. Jasně, sem tam si zavoláme, nebo jdeme někam, ale spíš se soustředíme na jiný lidi a věci.
Tom: Já třeba nikam nechodím, když jsem doma, fakt. (smích)
Same, v jednom rozhovoru jsi řekl, že s Daybreaker se vám vrátily vaše koule. Ehm, kdy a jak jste o ně vůbec přišli?
Sam: Myslím, že asi před rokem.
Tom: Když jsme udělali album The Here And Now. Prostě jsme se tak nějak vykastrovali, asi v nějakém sebemučícím procesu. To je samozřejmě vtip. Každopádně, pak jsme se nějak ohlédli zpátky a uvědomili si, že bychom rádi svoje varlata zpátky, takže vznikl Daybreaker.
Sam: Takže teď už zase můžeme vyjít na pódium a natrhnout všem pr... (Sam na tuto otázku nemohl moc odpovídat, neb se většinu času neuvěřitelně smál. Naštěstí ho to rychle přešlo.)
Takže nejste vždycky spokojení s vašimi nahrávkami?
Sam: Absolutně ne.
Tom: Nikdy. Nikdy to není 100% perfektní, takže nemůžeme být úplně spokojení.
Sam: Tak to s hudbou bývá, jeden den něco uděláš a řekneš si „Jo, to je moc fajn“ a druhej den to zase celý předěláš. Tak to je prostě.
Same, býval jsi bubeník. Jakto, že se to změnilo?
Sam: Vlastně ani nevím. Ale když mě tihle kluci požádali, abych se přidal k jejich kapele, tak jsem si říkal, že bych to mohl zkusit. Vždycky mě víc lákalo být ve předu a nesedět někde v zadní části pódia. No, a když přišla ta šance, tak jsem si řekl, proč ne, ono to jde dobře. Nikdy předtím jsem v kapele nezpíval, takže to pro mě bylo fakt vzrušující to vyzkušet. Musel jsem se toho hodně naučit, ale byla to výzva - a ty mám rád.
Hraješ pořád na bubny?
Sam: Trochu, sem tam něco málo.
Takže kdyby se váš bubeník zranil, zvládl bys ho nahradit? Umíš vaše písničky?
Sam: Nemyslím si, že bych to dokázal. Zpívat a ještě hrát, to asi ne. A ne, neumím hrát naše písničky.
Máte v plánu i nějaké nehudební projekty?
Tom: Jo, hrozně rádi bychom něco takového udělali, ale myslím, že by to stále obsahovalo naši hudbu. V poslední době nás to zajímá víc a víc, ale je těžké mít kde začít. Rád bych dělal něco s peta2 nebo tak.
Co od vás můžeme očekávat v nejbližší době? Co třeba další deska?
Sam: Příští rok, snad.
Tom: Teď nás čeká hodně koncertování, ale v listopadu se vrátíme domů a budeme sedět v našich studených, temných domech, což mi přijde jako ideální doba na začátek psaní dalších songů.
Same, ještě jednou na tebe, jednou jsi řekl, že v dnešní době se každý považuje za novináře, ačkoliv jím není. I přesto právě trávíš čas děláním rozhovorů i s menšíma webzinama. To tě neštve?
Sam: Nejde mi o magazíny nebo webziny. Jde spíš o to, že spoutstakrát jsou to děti, který vůbec nic neví a jen se chtějí potkat se svou oblíbenou kapelou.
Tom: Vůbec nevadí, že jste webzine, jde o to, že když děláme rozhovor, kterej je úplná sračka, ten člověk absolutně neví, kdo jsme, tak nás to hrozně sere. Dělali jsme hrozně moc rozhovorů s otázkama typu „A jak se jmenujete?“, „Kolik alb jste vydali?“ a tak, to nám vůbec nepomůže. To je spíš super čtenost pro to médium, ale o nás to nic neřekne.
Sam: Přesně, nám nevadí, když je to „ber/dej“, je to dobrý pro vás, protože máte nový čtenáře, ale i pro nás, protože se lidi dozvědí něco o tom, co děláme a jací jsme. Je to problém hlavně u těch mladších lidí, kteří se snaží něco udělat, ale ve výsledku to stejně dělají jen proto, aby se mohli pochlubit, že mluvili se slavnou kapelou. Máme rádi rozhovory, jako byl tenhle, protože nás to bavilo, ptala ses na dobrý otázky, nutila jsi nás přemýšlet a takhle to má být, ale v mnoha případech ten člověk ani neví, kde má začít a jak s náma mluvit.
Máte něco, co byste rádi vzkázali svým fanouškům?
Tom: Díky za to, že jste na nás přišli a že nás posloucháte. Nechce se mi jít nějak moc hlouběji, protože je dost teplo, takže prostě díky.
Darxie
Další rozhovory z Rock for People:
Enter Shikari
I Killed The Prom Queen
