Report: Rock for People 2012, den nultý a první

Letošní 18. ročník festivalu Rock for People znuvu nabídl pestrý program plný muziky napříč hudebními žánry. Legendární Faith No More, The Prodigy, Skrillex, Enter Shikari, The Subways, Architects, Irie Révoltés a spousta dalších domácích i zahraničních interpretů. Přesně takhle vypadal line-up, který nalákal do hradeckého Festival Parku několik tisíc návštěvníků. Ale jak to nakonec všechno dopadlo, se dozvíte v následujících řádcích...

Druhá část reportu k přečtení ZDE. Třetí, závěrečná pak ZDE.

Den nultý  – Déšť a bahno

Je úterý 3.7. něco kolem 14:00 a já právě vcházím do velkého bílého stanu s nápisem akreditace. Podle předpovědi jsme si měli zkraje července užívat prosluněného festivalového počasí, ale venku to zatím vypadá na přesný opak. Do střechy začínají bušit kroupy, cesty jsou rozmáčené, bahno je všude, kam se podíváte, a fronta na růžové pásky se nehýbe, protože počítače v akreditačním stanu prostě nefungují. No, co se dá dělat. Nečekám ale příliš dlouho a za chvíli diktuji jedné ze slečen své jméno, dostávám pásku a je hotovo - můžu se jít ubytovat a vyrazit za brány festivalu, abych zhlédl první koncerty nultého festivalového dne.

Dovnitř vcházím právě včas, abych stihl vystoupení nadějné formace Charlie Straight, která se svým zvukem dokáže rovnat i kapelám světového charakteru. Jejich koncert se má odehrát v prostorném šapitó. To už dobře posloužilo minulý rok, kdy nahradilo obrovský party stan se dvěma pódii. Teď už se zde nachází pouze jedno – Youtube Stage. Výkon kapely mi ale nepřijde nijak světový. V porovnání s tím, jak to tu kluci rozbalili před 2 lety, byl tohle spíš odvar. Ale nevadí, půjdu si spravit chuť na koncert plzeňských tvrďáků Shogun Tokugawa.

Pro ně je vyhrazen prostor na Red Bull Tour Bus, což je stage vystavěná na korbě kamiónu v barvách právě Red Bull energy drinku. Jdu na čas, přicházím blíž a dostává se ke mně opravdu nemilá zpráva. Toto pódium totiž nebude dnes vůbec v provozu, a tak dochází i ke zrušení vystoupení všech skupin, co se tu měly dnes objevit. Přicházím tak nejen o Shogun Tokugawa, ale i o Punkhart, The.Switch a Henthai Corporation. Navíc stále prší, a tak mi nezbývá nic jiného než navštívit Potrefenou Husu, což je restaurace vybudovaná v jednom z hangárů, a počkat si až do 22:40 a pak vyrazit znovu na Youtube Stage, kde budou k vidění Cocotte Minute.

Tathle partička nehraje ale vůbec špatně. Pořádná nálož crossoverové muziky s českými texty a navíc i dvěma bubeníky přijde vhod a konečně se mi tu začíná opravdu líbit. Hoši své publikum ani trochu nešetří a dávají jednu energickou pecku za druhou. Vepředu to i vypadá, že mají slušný kotel. No a já si s nimi alespoň pořádně zakřičím v refrénu písně Kopem a půjdu zpátky do stanového městečka nasbírat co nejvíc sil na zítra, protože zítra už by to mělo opravdu stát za to!

Den první – V hlavní roli Jona Weinhofen

Konečně se probouzím do horkého letního rána. Nesmím ale otálet, dnešní program je totiž pěkně nabušený, hned po obědě mě totiž čeká pořádná nálož kvalitní tvrdé muziky na hlavních scénách a jsem moc zvědavý, jak se kapelám jejich koncerty vydaří. Metalcorovou krasojízdu mají začpočít Scarred By Beauty na velkém T-Mobile Stage, jenže čas utíká tak rychle, všude jsou fronty a já nestíhám - proto tuhle dánskou partičku poslouchám pouze z dálky cestou do areálu, ale podle zvuku a ohlasu publika to vypadá na úspěch.

Tak či onak, australské I Killed The Prom Queen chci slyšet už od začátku. Spěchám pro změnu na Staropramen Cool Lemon Stage. Jsem tu mezi prvními. Bedňáci teprve zahřívají aparaturu. Po chvíli se na pódiu ale objeví i kytarista Jona Weinhofen (také člen Bring Me The Horizon), aby otestoval svůj mikrofon. Je vidět, že je v dobré náladě. Neváhá a láká všechny příchozí, aby se nebáli jít blíž.  Navíc slibuje svělou show, a svůj slib za pár minut také plní. Na pódium se vrhá celá formace a půda hradeckého letiště se začíná pomalu otřásat. Setlist plný písní napříč tvorbou této sympatické pětice je postavený velice dobře. Zazní i něco nového, ale hoši ani na chvíli nepoleví. Silné breakdowny, poctivý scream v podání Jamieho Hopa a Jonův vokál sklízí ohlas. Publikum se i lehce rozezpívá v refrénu Say Goodbye, ale to jsme teprve v půlce, pokračujeme dál! Při poslední pecce Jona dokonce seskakuje i se svojí kytarou přímo mezi své příznivce, sám roztočí circle pit a rozdává úsměvy na všechny strany. Svojí one man show zakončí vyšplháním na zvukařskou věž a mně nezbývá nic jiného než složit tomuhle frajerovi pořádnou poklonu.

Přebíhání od jedné stage ke druhé pokračuje. Nyní jsou na řadě Enter Shikari, tedy jeden z hlavních tahounů letošního ročníku. Jejich vystoupení před 4 lety zde sklidilo veliký úspěch, tak jsem zvědavý, jak tomu bude letos. Míjím zvukařskou věž a z reproduktorů se již ozývá System, což je intro z posledního alba A Flash Flood Of Colour, stage je už v rukou těchto Angličanů a ti jsou připraveni rozjet svojí show. Nemohou navázat jinak než energickou skladbou Meltdown. Publikum je plné energie a dav se dává do pohybu. Následuje stačičký song Sorry, You Are Not A Winner a za ním zas obrovská pecka Destabilise. Pánové předvání skvělou show, dávají hit za hitem, lezou po konstrukcích, třískají o zem se vším, co jim přijde pod ruku, a je vidět, že je to opravdu baví! Musím také vyzdvihnout výkon jejich bedňáka, protože neustálé vracení se na scénu a rovnání věcí na původní místo, tak aby hraní mohlo hladce pokračovat, asi vyžaduje dost silné nervy. Kromě ostatních pecek ES nezapomněli na Juggernauts a svůj playlist zakončili skvělým songem Zzzonked. Když nad tím teď přemýšlím, tak tahle formace, kombinující elektroniku s hardcorem, prostě neměla chybu. Nevím, co bych jim vytknul. Všechno odehráli na jedničku a navíc působili velice pozitivně, kamarádsky a jejich komunikace s publikem byla skvělá!

Okouzlený z téměř dokonalého vystoupení se vracím zpět na Staropramen Cool Lemon Stage. Tam už se chystají August Burns Red, aby všem příchozím ukázali, jak se hraje opravdu tvrdá muzika. Mají stejnou taktiku jako I Killed The Prom Queen – nepolevují, potetovaný Jake Luhrs křičí jako o život a zbytek kapely sází breakdown za breakdownem, občasné kytarové vyhrávky tomu dávají onu potřebnou šťávu. Ani publikum nemůže zareagovat jinak než vytvořit alespoň malý mosh pit v bahně pod pódiem. Setlist tvoří střídavě songy z nového alba Leveler, mezi které jsou šikovně zapletené starší hitovky. Nejsilněji podle mě znějí Meddler, Interal Cannon a Empire. Skoro na konci představení těchto těchto tvrďáků z Pensylvánie na stage vbíhá i všudypřítomný Jona Weinhofen. K údivu všech je úplně nahý, chopí se mikrofonu (ale pouze jen jednou rukou, protože tou druhou má dost práce se zakrýváním svého přirození) a alespoň na pár vteřin kapelu doprovodí i svým křiklavým vokálem. Tenhle frajer si první festivalový den užil na maximum. Opravdu mě překvapilo, když jsem ho potkal, jak se prohání s J.J. Petersem na růžové koloběžce po festival parku a ochotně komunikuje se svými fanoušky. Tak to má být!

Ale zpět k muzice. ABR nezklamali, bubenické sólo na závěr bylo úžasné, ale teď zas něco jemnějšího. Je chvíli po 6. hodině večerní a já stojím na nově vybudované asfaltové pěšince a sleduji, jak to The Subways rozjíždějí na velkém T-Mobile Stage. Trochu změna oproti odpoledním koncertům, ale nemůžu říct, že k horšímu. Jen prostě změna. Tahle trojice moc dobře ví, jak na to. Nazastavují se a dávají hradeckému letiši všechnu energii, co v sobě mají. Líbí se mi roztomilý vokál baskyaristky Charlotte Cooper a také její: "Děkuji!" (opravdu v češtině) po každém tracku z jejich setu. Snad každý má chuť začít tancovat či poskakovat, a tak se roztočí i hezký circle pit, ale mě nejvíc chytí až jejich megahit Rock And Roll Queen. Ten prostě nemá chybu.

Po 19:00 se toho moc neděje. Vedlejší scény nabízejí pouze interprety s nezajímavými jmény (alespoň pro mě), a tak Two Door Cinema Club poslouchám jen tak jedním uchem z útulného Press Centra a Franze Ferdinanda vnímám spíš jen tak sporadicky. Britského rapera Exampla si už ale půjdu užít naplno! I když označení rapper je v jeho případě dost zavádějící. Na tour totiž vyrazil hned s celou kapelou, díky níž dostávají jeho písně úplně nový náboj a znějí opravdu poctivě. Elliot John Gleave, který tedy působí pod pseudonimem Example, umí skvěle komunikovat s davem a díky tomu si jeho vystoupení užívám na 100 %, i když před ním jsem jeho tvorbu v podstatě neznal. Hudební podklad nezní tuctově, ačkoliv je tvořený především klasickou diskotékovo-dubstepovou technikou. S kytarou a bicími to má ale opravdu říz, a když se z reprodkturů postuně ozvývají pecky Kickstarts, Midnight Run a Changed The Way You Kiss Me, musím uznat, že tenhle chlapík opravdu ví, co dělá. Příjemné překvapení tohoto večera.

Teď už je ale chvíli po 22. hodině, na obloze se objevují první hvězdy a já mířím znovu k velkému T-Mobile Stage, abych byl svědkem nejspíše té největší show dnešního dne. Na řadě jsou totiž staří známí The Prodigy z Velké Británie. Před 2 roky tu rozpoutali doslova peklo a nechali ve mně nezapomenutelný zážitek. A to jsem je předtím také ani moc neznal! Teď už vím, co můžu čekat. Organizátoři dokonce slíbili delší hrací čas, tak jsem zvědavý, jak si s tím tihle punkáči elektronické muziky poradí. Jenže čekáme už půl hodiny a kapela pořád nikde. Až kousek po 23:00 se konečně rozsvítí světla, publikum se rozkřičí a celá banda je konečně tam, kde má být! Pánové však nezačínají zrovna nejštastněji. Moje očekávání, že setlist načne nějaká pecka jako například Invanders Must Die, se nevyplnilo. Ale trpělivost přináší růže, takže ještě počkám, jaké trumfy mají vlastně The Prodigy v rukávu. Následuje časem prověřerná hitovka Breathe, jenže v nějaké nové supernudné verzi, jež mě spíše uspává. Po pár dalších písních, které snad slyším uplně poprvé přijdou i největší hity. Omen, Woodoo People, Firestarter, Spitfire a pak dokonce i již jednou zmiňovaná pecka Invanders Must Die, ale všechny upravené, zremixované a bez energie. Ani Keith Flint, ani Maxim Reality nepodávají žádný světový pěvecký výkon. Maximovo neustálé opakování:"Woodoo People! All my Czech people! All My Fucking Woodoo People!" znělo spíš otravně a o Keithovi jsem občas ani nevěděl, a to měl hrát ten večer hlavní roli. No, co víc k tomu říct...

Ani se nestydím za to, že jsem neměl chuť dokoukat tento koncert do konce a raději zvolil předčasný odchod. A nebyl jsem sám. První festivalový den byl ale jinak nadmíru vydařený, počasí nám přálo, tak uvidíme, jaké to bude zase zítra...

Vojtáno

Čtěte také rozhovor s Enter Shikari.

Druhá část reportu k přečtení ZDE. Třetí, závěrečná pak ZDE.