Report: Mighty Sounds 2012

Osmý ročník táborského Mighty Sounds zvěčnily slavná jména a dobrá organizace

Majty! Už osmý ročník slavnými jmény z oblasti punku a ska našlapaného festivalu se již potřetí konal na Letišti Čápův Dvůr v jihočeském Táboře. Festival jako takový se pyšní především tím, že vždy minimálně 80 % line-upu tvoří zahraniční kapely. Tento fakt byl dodržen i letos – největší jména zastoupili například Alborosie, The Locos, Gallows nebo Frank Turner. Nutno však podotknout, že se ve výsledku jednalo o výčet kvalitních jmen napříč velmi širokým hudebním spektrem. Dost obecných řečiček.

Do areálu jsem, jak se na nultý den každého festivalu sluší, dorazil společně s přáteli ve značně podroušeném stavu. Stanový městečko zadarmo, to je na dnešní poměry hodně velká slušnost. Po rozbalení áčka jsme vlítli na Budvar, kterýžto, jako sponzor festivalu, byl úplně pomyslnou Mekkou úplně na každém rohu. V relax-stanu mimo areál, který sám o sobě ještě nebyl nultý den přístupný veřejnosti, vzalo ale pár chlapíků nějakou tu reprosoustavu, housličky, bicí a kytaru a rozjeli pro zhruba stovku lidí příjemný ska-punk jam. Nevím ani, do kolika nástrojů tam mlátili, alkoholem zčeřené žíly mě odtáhly na kutě (bez karimatky a spacáku, punk, žeáno).

…

Rozlámanost a zima mě probudila okolo pátý ráno, a že bylo těžký si těch několik hodin odzevlovat až do tří odpoledne, kdy měl být areál otevřen, dojel jsem si pár kilometrů k blízkému příbuzenstvu aspoň pro tu zadělanou deku na přikrytí.

Sotva jsem doběhl od vlaku do areálu, byl v Cool stanu v plném proudu koncert českých Nano. Jejich živé vystupování se možná trochu potýká s lehkou nezajímavostí, ale skladatelsky jsou prostě perfektní. Zpěvačka Markéta je kus a kus od synťáku je ještě větší kus. Navíc pěkně zpívá a trochu oživuje jinak nudnou českou indie-rockovou scénu. Závěrečné Do I have to smoke all the cigarettes?… si ve stanu pořvával tak trochu každý.

První kompletně zhlédnutou kapelou na Mighty Sounds se pro mě ale stala až německá formace The Detectors. Čtveřice hodně mladých kluků to na druhé hlavní stagi rozbalila hodně zajímavě a z klasického melo punk-rocku se tím pro publikum stala odpolední zábava. Nebýt znatelně špatného zvuku, který bohužel stage Jana Žižky provázel víceméně celé tři dny, byl by set The Detectors jedním z nejlepších z pátku vůbec.

Á, Subsource! Těsně před započetím Mighty Sounds jsem si o nich jen tak z legrace něco vygooglil, ale nic neposlechl. A udělal jsem dobře, sakra! Jejich živé vystoupení je totiž jednoznačně lepším seznamovacím zážitkem než sluchátka a MySpace. Britové / dubstep / punk / metal – patrně čtveřice tagů, které mě v současnosti (co se hudby týče, samozřejmě) osloví nejvíce. Výsledkem budiž chlapík s monstrózním elektro-kontrabasem, brito-asiat hezky u MacBooku a kontroleru, Nor s čírem za kytarou a bubenické monstrum vzadu. Neskutečná dávka energie v moderním hávu, výborná komunikace frontmana s fanoušky. Nelze komentovat, třeba poslechnout, nejlépe naživo. Předčasně, ale stejně – vrchol pátku.

Na protější stagi probíhal koncert Crimson Ghosts, což je kapela z Německa a všichni její členové jsou šílený magoři. Přiběhli klasicky v hororových oblečkách a spustili punkové představení. Bohužel, jak už tomu u formací podobného formátu bývá, nic zvláštního nepředvedli, a tak vizuální stránka tu hudební jasně překonala. Odběhl jsem raději na Cool stage, kde hrála legenda hardcore punku Poison Idea. A když říkám legenda, tak myslím legenda. Stopadesátikilový frontman Jerry lážoidním stylem drží mikrofon a vyřvává do naprosto přeplněného stanu třicet let staré skladby. Atmoška jak prase!

Koncerty italských skáčkařů Talco a prakticky hlavního taháku Alborosie z Jamajky jsem poslouchal od různých občerstvovacích zařízení, není to totiž zrovna dvakrát můj šálek čaje. Síly se musely šetřit na očekávání večera – old-school hardcore metal z dílny Biohazard. Fungují už bezmála pětadvacet let a stále se jejich riffy neohrály. Kotel! Songy jako Wrong Side Of The Tracks nebo Each Day naprosto posluchače odbouraly. To vše doplněno už konečně slušným a velmi hutným zvukem.

Pomyslnou třešničkou na dortu páteční muziky bylo zhlédnutí koncertu obměněné formace Prague Conspiracy, která ze svého názvu nejenže odstranila prostřední „Ska“, ale rovněž i původní zpěvačku Marianu nahradila rockovější Aneta. Show této formace se tak ubírají mnohem rock’n’rollovějším směrem a publikum to na Mighty v takovou pozdní a opilou hodinu značně ocenilo. Zhruba pětistovka posluchačů v Cool stanu vytvořila kulisu, na kterou kapela asi jen tak nezapomene. Osobní finále pátku pro mě tímto skončilo a bez jakýchkoliv alkoholických excesů jsem se vydal směr stan a spánek.

…

Sobotní ráno probíhalo ve velmi uhnané atmosféře. Uvolil jsem se totiž k tomu, že budu dělat mistra podržtašku při převozu haldy hudebních nástrojů a kontrolerů z Tábora na moravské Colours Of Ostrava. Osm hodin cesty probíhalo zpočátku v manažerském stresu, ale nakonec se vlastně ze samotné jízdy stala slušná party. Na pár minut jsem omrkl prostředí prakticky největšího alternativního hudebního festivalu u nás a musel uznat, že ani v Ostravě se diváci nudit nebudou. Sobotní program v táborském areálu byl sice po návratu v plném proudu, ale po zhlédnutí českých Gangnails, kteří odehráli svou klasickou dávku punk’n’rollu sobě tak vlastnímu, jsem zjistil, že šestý den týdne nenabízí pro můj vkus nic moc vhodného. Koncerty The Locos a Real McKenzies jsem tak vnímal spíše zpovzdálí zavalen sociálním kontaktem. 

…

Zato nedělní program do mého vkusu bez výjimky naprosto zapadl. Prakticky celé odpoledne jsem strávil v Cool stanu, kde se představila hned trojice českých matadorů na poli mixu ema a post-hardcoru. První FDK jsou kapelou z Prahy, a to kapelou velmi vyspělou a schopnou mixovat instrumentálně výborný post-hardcore s občasným řevem zpěváka Babba. Přítomní ale pomalejší tvrdé muzice příliš nedali, což je jistě škoda. Po FDK vystoupili slovenští From Our Hands, kapela profláklá zejména chytrými pop-punkovými melodiemi, které se nebojí zpestřit tvrdšími kytarami. Tady byla odezva jasně lepší, pro mnohé známé okolo byli dokonce Slováci tím největším objevem z celého festivalu. Klasicky nabušený set odfinišovali kluci vypalovákem Eye For An Eye z poslední desky Sinners a diváci se do dvaceti minut mohli těšit na další post-hardcorovou nálož Shogun Tokugawa. Plzeňský rokec všema deseti! Uječený vokál frontmana západočeské kutálky naprosto seděl do rozjetého odpoledne a patrně nejznámější It’s Only Up To You byla poctivě celá fanoušky odzpívána.

Podvečer neděle nebyl o nic slabší – na stagi Jana Žižky od sedmi zahráli američtí Set Your Goals. Neuvěřitelná souhra dvojice zpěváků Jordana Browna a Matta Wilsona dodala na šťávě celé produkci. Ryzí punk-rock s hardcorovými řevy představoval injekci do žil posluchačů. Setlist složený převážně z patrně nejoblíbenější desky This Will Be The Death Of Us, skladby jako The Few That Remains… Stmívající se areál a zároveň výborný čas na to si dát tuhle šestičlennou punk-rockovou ňamku.

Frank Turner, který vystoupil na identické stagi o pár desítek minut později, ve mně zpočátku vzbuzoval nepříjemný pocit, že folkař to po takové náloži rozvášněnému publiku prostě „nemůže dát“. Omyl, klasicky. Turner vyběhl společně s trojící doprovodných muzikantů v bílých košilích a černých kalhotech a i mě samotného překvapilo, jak se už od prvního tónu diváci melodií chytli. If I Ever Stray, nejznámější pecku tohoto anglického třicátníka, zpívali všichni do jednoho, ti, co ji neznali, se chytli sympatické melodie. Ukázalo se, že Turner prostě na pódia jinak bez výhrad punkovějších festivalů jednoznačně patří. Já osobně jsem se však šetřil, pomyslný favorit měl totiž přijít záhy…

Po půl desáté se na stagi Jana Husa strhlo peklo. Čtyři chlapíci z britského Watfordu naběhli na pódium a rozehráli vypalovák Misery ze svého zatím posledního řadového alba Grey Britain. Pátá postava Gallows naběhla na stage o pár sekund později ­– Wade McNeil, kytarista již bohužel nefungujících Alexisonfire, se z jemně rozzuřeného chlapíka v pozadí kanadské post-hardcorové mašiny změnil v bestii, oháknutou jako nefalšovaný anglický rowdie a plivající svůj nakřáplý hlas kolem dokola. Mnozí se po odchodu charismatického Franka Cartera báli, jak McNeil nesnadnou roli frontmana současně prakticky nejuznávanější anglické hardcore-punkové formace zvládne. Na jedničku. Prověřil to hned následující singl London Is The Reason. Kluci zahráli i skladby z aktuálního EP Death Is Birth, které se ve studiové verzi nesetkalo s přílišným ohlasem fanoušků, nicméně naživo všechno znělo skvěle. V zásadě neustálý mosh-pit vyvrcholil v zavírací skladbě Orchestra Of Wolves, kdy třídenní bahno létalo snad úplně všude. Gallows předvedli dvanáct skladeb včetně coveru kultovních Minor Threat a znovu nutno říci, že změna frontmana jim nikterak neuškodila. Jednoznačný vrchol večera.

Následný koncert Irie Révoltés byl tak spíše uklidňujícím chill-outem, časem na lízání ran a zamačkávání boulí z předchozího setu. Chytrá směsice reggae, ska a hip-hopu z německého Heidelbergu pobavila, ale nikterak výjimečně nezaujala a neustálé odbíhání pro drinky se tak stalo přednější činností. Před osobní poslední tečkou festivalu – Street Dogs ­– jsem čas využil ke zjištění, že balit stan v nejkrutější tmě a po pár skleničkách není zrovna dvakrát legrační atrakcí.

Mike McColgan působil před patnácti lety v Dropkick Murphys jako ryba ve vodě. Lehká změna na streetový zvuk mu ale nikterak nevadí a válí v něm fenomenální sudy. Koncerty Street Dogs jsou tradičním nášupem středně rychlého punku, McColgan káže jasné melodie a břitká slova. Hodinový set tvořila převážně tvorba převzatá právě z rané tvorby Dropkick Murphys (Do Or Die) nebo naopak z relativně čerstvých desek streetové bostonské pětice (Up The Union). Na publiku bylo ale kapku znát, že je zdrásněné dvaasedmdesáti hodinami na táborském Čápově Dvoře – hýbal se už jen malý zlomek posluchačů. Nicméně i tak – Boston důstojně završil ročník prakticky nejlepšího jihočeského kytarového festivalu.

Míra Kajan