Pure Love - Anthems (2013)
Datum vydání: 11. 2. 2013
Label: Vertigo/Mercury
Délka: 36:39 / 11 skladeb
Odkaz: https://therealpurelove.com
Země původu: Velká Británie / USA
Žánr: Blues rock / Rock’n’roll / Hard rock
+ zapamatovatelné refrény, zvuk, Frankův zpěv, všudypřítomná síla melodií, NEmoderní/uřvané/podladěné/agresivní
- málo textu v Beach of Diamonds; tohle všechno už tu bylo minimálně jednou!
Hodnocení: 80 %
Doporučené skladby: Bury my Bones, Scared to Death, March of the Pilgrims
Starého Brita novým žánrům nenaučíš a hrát ty staré nedonutíš. Frank Carter chtěl prostě změnu, a tak nasral celý svět, když opustil Gallows a spolu s Jimem Carollem (The Hope Conspiracy, ex The Suicide File) si rozjel Pure Love. Napnul šle, oblékl košili a klobouk a vykročil s Jimem proti proudu času, směr rocknroll.
Skvělém otvírákem She (Makes The Devil Run Through Me) je posluchač laděn na tu správnou notu, pomaloučku, polehoučku, ale spolehlivě a přesně, a tak do připravených sluchovodů nastupuje první singl se vší parádou. Startovní bicí mají krásně plný a velký zvuk, kytara variuje známé téma a Frank nám to všem vyjasní:
I’m so sick of singing about hate
It’s never gonna make a change
it breaks me down bit by bit
keeps me steadily feeling sick.
Značně retro videoklip pro Bury my Bones rozjel vlnu prostředníčků a hlasitých odsuzování. Autor šlehy Misery prostě nemůže v saku zpívat rokec s Čistou Láskou, a Gallows jsou bez něj beznadějně pohřbení, basta! Omyl, drazí. Nejenže to mateřské kapele tohohle zrzouna (kombinace zrzka a drzouna) šlape i bez Franka (čtěte recenzi), tahle deska je zkrátka parádní na první poslech a s každým dalším zraje jako hermelín v nálevu. Jasně, zatvrzelým nikdo nebrání smažit pořád dokola JEN první 2 alba, o dost ale přicházejí. Já mám taky navždy nejradši Gallows s Frankem, ale to je minulost a tady je přítomnost i budoucnost, sestimsmiř, nigga! Všechen ten rocknroll střídají i pomalé a něžné kousky. Ploužáková a neveselá Anthem postupně nabírá na intenzitě a v závěru se ke klavíru přidá i pořádná kytara. V hlavě si vyměňte Franka za zrzku svíjející se v baru na piánu, nebýt toho velmi intenzivního konce, vypadala by skladba nějak takhle. Bez Franka to ale nefunguje, to všichni víme. Snad právě proto odpouštíme Pure Love značnou neoriginalitu a nemodernost. Asi všechno, co na albu uslyšíte, už tu minimálně jednou bylo. Proč to tolik nevadí? Díky sympatickému zpěvu frontmana a faktu, že tohle se zkrátka nenosí delší dobu. Blues-rockovým variacím už ve velkém dávno odzvonilo, není tedy od věci si tyhle parády připomenout. V hodnocení to samozřejmě nejde opomenout, při opakovaných posleších je mi to ale úplně jedno. Na eklektické, uřvané a agresivní sypačky jsou tady holt jiní. I tady se ale lehce přitvrdí, ať už ve formě (Scared to Death), či obsahu (Handsome Devils Club); to valčík Heavy Kind Of Chain je z toho sladšího těsta a moc mu to sluší. Texty jsou povětšinou stále osobní, jen jiné a nevulgární (v jednom místě zlehka a nekonkrétně). Změna je život, a pokud zamáčkneme slzu při vzpomínce na minulost a akceptujeme ji, vlastně Frankovi sluší víc než novým Gallows špinavý mundůr.
Závěrem jedna malá a nezbytná parafráze na Míru Kajana: „Album je podle prvních osobních odsudků špatné – naposlouchám ho a půjde to? Co je to za korunní hloupost? Takhle by se přeci dalo “naučit” na cokoliv. To přece není způsob, jak něco milovat – přijít tomu na chuť.“ U první desky Pure Love tahle metoda úplně odpadá. Platí o ní to samé, co o nových Gallows, přitom úplně jinak. Chytne a nepustí napoprvé. A je úplně jedno, že tohle jsme už slyšeli mnohokrát. Pryč s předsudky, pojďme zpívat Hymny!
