Paramore - Paramore (2013)
Datum vydání: 5. 4. 2013
Label: Fueled by Ramen, Atlantic Records
Délka: 63:48 / 17 skladeb
Odkaz: https://www.facebook.com/paramore
Země původu: USA
Žánr: Pop / Rock
+ chytlavost; příjemná letní atmosféra; osvěžení soundu
- dlouhá stopáž; některé skladby se po více posleších stávají otravné
Hodnocení: 75 %
Doporučené skladby: Part II, Ain’t It Fun, Daydreaming
„Ach jo, to vůbec nezní jako staří Paramore... RIP Paramore... Bez bratrů Farrových už to stojí za hovno...“ Mnoho variant těchto povzdechnutí se rojilo jako důchodci před obchoďákem s akční cenou celeru poté, co se objevil oficiální stream eponymní desky této americké trojice v čele s okouzlující Hayley Williams (všichni ji milujeme, nesnaž se to popřít). Já říkám: NO A CO? Chceš staré Paramore? Poslouchej jejich staré desky nebo některou z napodobenin, kterých není málo.
Ok, nebudu si na nic hrát a přiznám, že jsem zprvu taky zrovna neronil slzy štěstí z naplnění hudebního snu. Přišlo mi to plytké, suché, chybělo mi pořádné hrábnutí do strun á la Misery Business, ale přinutil jsem se k dalším poslechům... A vono to nakonec nejni tak špatný!
Jasně, pokud hledáte instrumentální požitky dosud neslyšené, asi je zbytečné, abyste si album vůbec pouštěli. Není to nic jiného, než líbivá popíkárna, kterou ale já čas od času nepohrdnu (zvlášť v mých čím dál častějších obdobích (ne)temna, kdy mám všech brootálních metalcorů a deathcorů plnou prdel).
Všechno se točí hlavně okolo Hayley, jejího egocentrického projevu a lehce (?) patetických textů. Tradiční pop-rockový sound je protkán různýma nasamplovanýma 3,14čovinkama, k slyšení jsou například i gospelové chorály a poměrně velký prostor dostávají švihlé nástroje jako zvonkohra nebo ukulele, které celkem příjemně provzdušňují atmosféru, jež místy evokuje slunce, roadtrip, pláž... Hayley dovádějící ve vlnách moře v plavkách... teď už bez plavek... ehm, pardon, trošku jsem se zasnil (chcanec za okny mě rychle probral). To mluvím například o skladbách Fast In My Car, Ain’t Fun nebo (One of Those) Crazy Girls.
Nechybí ani tísnivěji laděné pecky, jako (pro mě) bezkonkurenčně nejlepší Part II nebo poslední Future, která se svou tíživou post-rockovou náladou tak trošku vymyká celkovému konceptu alba (že by naznačení budoucího směrování bandy?). Samozřejmostí jsou také srdcervoucí balady (Hate To See Your Heart Break, Last Hope).
Zásadní problém vidím hlavně ve zbytečně přetažené stopáži. Pokud by na nahrávce chyběly songy jako (naprosto otravná, nechápu jak mohla být jedním ze singlů) Now, Anklebiters, Be Alone, bylo by to jen ku prospěchu věci.
Další posun Paramore k popovějšímu soundu byl nevyhnutelný a podle mě naprosto očekávatelný. Rockové ambice se do posledního zbytku vyždímaly s minulou plackou Brand New Eyes – tenhle směr zkrátka končil slepou uličkou. A tak se kapela vydala přívětivými stezkami uhlazených melodií a těžko odhadovat, kde se vynoří příště. Ale to je vlastně úplně jedno. A při nejhorším si aspoň můžeme na netu zadržkovat a zapomenout tak na chvíli na náš nudný a zbytečný život, není-liž pravda?
