David Bowie - The Next Day (2013)
Datum vydání: 8. 3. 2013
Label: Columbia Records
Délka: 53:03 / 14 skladeb
Odkaz: https://www.davidbowie.com
Země původu: UK
Žánr: "Divný rock"
+ barevnost, těžko oposlouchatelné, vintage zvuk, parádní produkce, ságo!
- obal
Hodnocení: 100 %
Doporučené skladby: The Next Day, The Stars (Are Out Tonight), If You Can See Me
Po deseti letech od poslední platně, v den svých 66. narozenin, nadělil po vzoru hobitů nám všem namísto sobě singl. Balící papír, stuha a krabice chybí, dárek je nahý, ohlodaný na kost, syrový, zranitelný a bolestivý. David Bowie vzpomíná na Berlín, zásadní milník v kariéře i osobním životě. Elasťáky dávno nenosí, blesk přes pravé oko a zrzavý přeliv smyl věk a vrásky hyzdí/zdobí nejen tvář, ale i duši. Hlas však nezestárnul. Vyzrál!
A ikonický muzikant vyzrál i na posluchače, když zmizel, aby se v přetechnizované době zjevil s albem číslo čtyřiadvacet (!) The Next Day. Na úvod omluva, nejsem kdovíjaký fanoušek. Jako asi nikdo, ani já jsem se v kontextu hudební historie nevyhnul mnohým z žánrových výletů tohoto Brita. Nejprve jako dítě v černobílém provedení spolu s Queen, a následně na soundtracích, koncertech NIИ, v autobiografii Iggyho Popa nebo ve filmu, nikdy jsem ale jeho tvorbu kdovíjak nežral ani nesledoval (a beze studu přiznávám, že radši než vesmírné alter-ego pronásledované pavouky mám nevyhnutelně vzestup a osvobození Niggyho Tardusta).
Singl Where are we now? si mě našel sám a nové album našel zase já z pouhé zvědavosti, hádám. Vůbec jsem nečekal, jak moc mě zasáhne, jak se do něj ponořím, až se skoro utopím a raději umřu, než bych se nadechnul a přerušil jeho poslech. BUM a ukňourané prapodivné kytary, tak začíná zpověď jednoho uznávaného génia, co bez problémů střídal žánry a předbíhal dobu (DnB experimenty na Earthling zcela jistě v roce ’97 vyrazily dech nejednomu posluchači), letos se ale o nic podobného nesnaží. V době přetechnizované, plné chyb v Metrixech či žánrových šablon nabízí Dejvid prapodivný nemoderní rokec, nad nímž srdce Grohlovo jistojistě zaplesá. Deska musela vznikat nekrátko, neb nestaví jen na silném hlase, po jehož vlastníkovi je pojmenována, ale na nástrojovém ansámblu a produkci, co si dovolí nejednou chňapnout vokál za prošedlou kštici a zatáhnout zpátky do řad instrumentálních linek. Toto nie je zvuk roku dvetisíc dvanásť, bracho. To nie je obyčajný fíčurink (kopy parádnych muzikantov!), to je čisté umenie. TAK!
Refrén otvíráku nemá chybu, než se stihnete nabažit všech nástrojů, vrstev a barev, fade outem se dostaneme k druhé a pomalé Dirty Boys. Jakmile zahučí saxofon, jsem v extázi. Aktuální důkaz a protiargument do diskuze o tom, že se tento nádherný dechový nástroj vyjma veselou a skočnou muziku skoro nikde nevyskytuje. A na albu se ozve ještě párkrát, což je jen ku jeho prospěchu. Další střídačka, hvězdný singl s pěkným melancholickým feelingem. Nemusím být Bowieolog, abych v šesté Valentýnce poznal pomrkávání zpátky k Ziggymu, již v úvodu zmíněný singl mrazí intimním pianem i nevýbušnou gradací v závěru, chvějící se hlas pěje silný text a celé to doprovází prapodivný videoklip, to je zkrátka božská kombinace. Glam rockem políbené kytary a dramatické stopky v rytmu (You Will) Set The World On Fire připomenou časy, kdy David Bowie dobýval stadiony, to už ale dávno neplatí. Teď je dědkem, kterému zdravotní potíže nedovolí jet tour a možná ani sem tam koncertovat, hlas se mu otřásá... Ale možná právě v tom je jeho síla. Do žádných výrazných úletů se nepouští, ale nezapomíná na ně. Postižený a přiškrcený hlas pod zpěvem v liché If You Could See Me je rozhodně nestandardním prvkem, z How Does The Grass Grow? slyším víc než trávu růst Albarna, jak mečí v džungli hip-hopových experimentů.
Holt své (po)prvé si budu pamatovat nadosmrti, sic už jsem kdovíkam ztratil booklet. A dokonce mě u desáté stopy napadl jeden (záměrný?) odkaz k novozélandské parodii dvou komiků. Pokud jsem odhalil dírku v egu a sebehumor ze strany génia, potřeboval bych přidat dalších 5 % navíc, ale kdoví jak to vlastně je a bylo a zda-li je to záměr. Rock’n‘roll v závěru naruší ploužák a poslední temná Heat zakončuje tenhle skvost, který kazí jedině odfláklý obal s logickým odkazem a chytrým nápadem, přesto neadekvátně zpracovaný vzhledem k obsahu pod ním.
V kontextu ostatních nahrávek, co nás jimi David Bowie obdařil v průběhu své předlouhé pestrobarevné hudební kariéry, nejsem schopen zhodnotit či zařadit. Ovšem s ohledem na aktuální produkci všeobecně je The Next Day mnohavrstvý skvost plný silných písní a různých nálad, k nimž se vracet vyžadují z jednoho poslechu nedostatečně namlsané uši.
„Here I am
Not quite dying!
And the next day…“
And another PLAY…!
PS: A dvojče Thoma Yorkea ve videoklipu výše, to nemůže být náhoda!
