After The Burial - Wolves Within (2013)
Datum vydání: 17. 12. 2013
Label: Sumerian Records
Délka: 41:27 / 9 skladeb
Odkaz: https://www.facebook.com/aftertheburial
Země původu: USA
Žánr: Djent / Progressive death metal
+ vokál, instrumenty, rozpoznatelnost skladeb
- dvě skladby, devět stop může být málo
Hodnocení: 80 %
Doporučené skladby: Neo Seoul, Pennyweight, Virga
Vánoce jsou svátky klidu. Přátelská atmosféra, kapr, dárky, koledy... Takovou vánoční atmosféru může ale leccos narušit, a tím elementem může být třeba nová placka tech-death metalové / djentové smečky After The Burial, která pokud ne albem Rareform, tak už určitě svým masterpiecem In Dreams překonala mnohé, nastolila nový řád a nejen ostatní formace, ale i sebe postavila před skoro až nemožný úkol, kterej by zamával i s Tomem Cruisem, a to se tomuto albu přiblížit, nebo ho nedejbože překonat. A pochyboval jste snad někdo po prvních dvou předkrmech, kterýma nás tahle pětici namlsala a navnadila na další chody, že se jim minimálně první část úkolu nepovedla?
Prvním chodem z toho devítichodového gastronomicko-hudebního zážitku je skladba Anti-Pattern. Bubenické intro, podladěné kytary až do hlubin pekelných, půlka skladby v breakdownu a hlavně odhalení toho, kam zhruba se kapela od minula posunula - blíž djentu, avšak při zachování si progresivity.
Následuje protináboženský a první ze singlů Of Fearful Men.
„You can't hide
Crush the mast- envelop all
Your palms together won't keep us from sinking.“
Vícetempová věc okořeněná prvním a ne posledním kytarovým sólem. Strach z absence sól tedy pominul. Další chod - Pennyweight. Věc, při který basák Lee musel za struny tahat víc než kojenci za poprsí své rodičky. Díky refrénu je umocněna chytlavost skladby a zprznění kytary ve formě sóla z ní dělá jednu z nevýraznějších stop alba. Akustika a naříkající kytara - začátek melancholické Disconnect, jejíž hlavní síla je ve slovech a od začátku do konce nepolevujícím projevu vokalisty Anthonyho (jako už na celém albu), samozřejmě skvěle doplněného kytarovou složkou.
„For I am just part of who I was back then
Where we were. When this all began
Inside this vision I am no longer in control of my own life
Sickened by surroundings. Occupied and weak
Tangled and desperate I expand.“
Číslo pět, Nine Summers, melodická věc, prošpikovaná jak jinak než sólem. Nastává pocit, že se to tak nějak začíná opakovat a já se cítím přesyceně. Následuje Virga, sypačka, kde se do líbezného zvuku kytar vkrádá jedno ukřičené individuum a pro zaryté fanoušky kapely určitě exkluzivní host, kterým je ex-vokalista Nick Wellner, jenž má na svědomí zpěv v debutovém album kapely Forging A Future Self. Neo Seoul a opět ta zbraň hromadného ničení - baskytara, stejně výrazná a ničící jako u Pennyweight. Vokálu a base to tu spolu moc krásně ladí a lze jen dodat - nejlepší song alba. Někomu se může zdát, že tyhle dvě basové orgie do sebe trochu splývají, i já mám možná občas ten pocit, ale nezlobím se a klidně bych přidal třetí vál podobného ražení.
Parise, dost možná na počest Zacha Parise (hokejista Minnesoty Wild, ze stejného města je i kapela, pozn. red.). Snad se Zachovi bude líbit, mně ale moc ušní vývody neoplodnila, a to, že fandím Tampě, s tím nemá co dělat. Zase bojuju s tím vnitřním pocitem, říkajíc, že už to tu bylo, ale udělaný stokrát líp. Posledním chod, dezert, je druhý (z časového hlediska první) temně laděný singl, A Wolf Amongst Ravens. Táhlej Djentovej náklep, s kovovým vokálem a sborovým zpěvem v refrénu, na který kapela vsadila na albu víckrát a pokaždé se to vyplatilo.
Dost obžerství. Chodů bylo sice jen devět a dva z nich byly těžko stravitelný. Pro někoho možná málo, já se ale najedl do sytosti, aniž bych musel něco zpětně vyvrhnout. Všechno šlapalo, jak mělo - vokál, kytary, basa, bicí, nic nezaostávalo, každý nástroj dostal na albu svůj prostor. In Dreams zůstalo nepřekonáno, na album roku to za mě taky nebude, ale zrodilo se určitě kvalitní těleso na poli progresivní metalové hudby. Vosumdesát!
Toman
