AFI - Burials (2013)
Datum vydání: 22. 10. 2013
Label: Republic
Délka: 49:14 / 13 skladeb
Odkaz: https://www.afireinside.net/
Země původu: USA
Žánr: Punk-rock / emo-rock
+ vyzrálý a přitom prosťoučký AFI, tak, jak je budeme mít rádi
- jedna nebo dvě skladby, který by dle mýho na albu bejt neměly
Hodnocení: 90 %
Doporučené skladby: Deep And Slow Panic, Greater Than 84, 17 Crimes
Jistě znáte ty chvíle, kdy jediný, co vás může z hudebního ranku utěšit, jsou desky mládí. Jakmile si v takovou chvíli pustíte něco soudobýho, nadáváte na to, stanete se největšíma hudebníma kritikama a v soustavným nadávání předčíte i svojí bábu… Ale to trochu předbíhám.
Sice je to už sedm let, ale doposud si živě pamatuju, jak mi trvalo pěknou řádku dní přesměrovat obvody na poslech decemberunderground, protože to z hlediska hudebního vkusu a vůbec art-stylu byla řádná řacha do kulí. Bylo těžký se smířit s tím, že Sign The Sorrow představoval zlatej a poslední hřeb na rakvi špinavýho a uřvanýho soundu, kterej AFI pilně budovali několik let. Kdo se však nakonec prosincovýmandrem nechal přemluvit, a dokonce ho začal celkem znatelně adorovat, ten byl posléze zklamanej plytkostí Crash Love, kde bylo až podezřele těžký najít výraznej rádiovej či personální hit. Chvíli se zdálo, že AFI půjdou po tomhle „vrchol -> změna, ale celkem dobrá -> ne, ta změna byla vlastně úplně na hovno“ trojobdobí s nově příchozím albem do pekel, ale překvapivě se tak nestalo. Burials reprezentují to nejlepší, co mohli v současném rozpoložení AFI vůbec vytvořit.
Otevíráky od AFI sou vždycky značně slibný, v jistým smyslu navazují na Miseria Cantare z již zmíňovaného Sign The Sorrow. Pomalej burácivej nástup vždy předcházel nejsilnější skladbě alba. Co teď? I Hope You Suffer rozhodně vyndavačkou je, ale na Burials se nacházejí o pár tříd vyšší skladby. Nicméně první plnohodnotný flák přivalí základní myšlenku alba – nebudeme se vracet k naší zlatý éře, ale pokusíme se vylepšit tu stávající. Sborový refrény a především zvukomalebnost! Personálně favorizuju trojku A Deep Slow Panic, protože mě až zaráží, jak s prostým konceptem slok (basová linka, osminky na bicí a ložený kila na lehčí distortion) dokážou AFI klepat na emoční schránku posluchače. Prakticky každá skladba by schytala nějakou pochvalu, těch vyloženě slabých je na Burials pomálu, na první rozmyšlení snad jen pomaloučká a nečitelná No Ressurection. Singl 17 Crimes byl zvolen singlem naprosto vhodně – slova, který chytnou za zadek nejednoho stárnoucího sentimentalistu. Maximální fyzický (a teď, přátelé, minuta ticha – nebudu totiž sprostý) pocit uspokojení pak přináší skladba Greater Than 84. Havok sám o albu řekl:
"This record is of silence, and the burials that result from that silence. It's of betrayal, cruelty, weakness, anxiety, panic – deep and slow – despair, injury and loss. And in this it is shamefully honest and resolutely unforgiving".
Neposlouchejte tyhle žvásty, který frontmani plivou na každýho reportéra. Nemá je smysl poslouchat – deska vám stejně přiroste nebo nepřiroste k srdci hlavně proto, že si tam najdete nebo nenajdete něco vlastního. Určitě nebudete při poslechu myslet na to, že Havok psal danou skladbu, když mu ujel bus a on musel do bordelu pěšky. Nebo zpět. Jistotu na druhou stranu máte ve specifickém vokálním výkonu mistra Havoka. Ten celou desku odzpíval bravurně. Občas si říkám, že by na pódiu klidně mohl stát sám, bez kytary a ostatních nástrojů. Ten chlap je ztělesněný CHARISMA.
Jistě znáte ty chvíle, kdy jediný, co vás může z hudebního ranku utěšit, jsou desky mládí. Jakmile si v takovou chvíli pustíte něco soudobýho, nadáváte na to, stanete se největšíma hudebníma kritikama a v soustavným nadávání předčíte i svojí bábu. Mám pocit, že Burials jsou schopný starý fláky simulovat. Což je v ambivalenci s tím, kolik špatný muziky dneska vychází a kolik jí vycházelo dřív, celkem SUPER fakt.
Míra Kajan
