The Amity Affliction - Let the Ocean Take Me (2014)
Datum vydání: 6. 6. 2014
Label: Roadrunner
Délka: 41:03 / 10 skladeb
Odkaz: https://www.facebook.com/theamityafflictionofficial
Země původu: Austrálie
Žánr: Post-harcore
+ zvuk; chytlavé refrény; atmosféra; texty
- podobnost některých skladeb; někomu nemusí sednout použitá elektronika
Hodnocení: 85 %
Doporučené skladby: Pittsburgh, Never Alone, My Father’s Son
Post-hardcorová špička The Amity Affliction z Austrálie patří už nějaký ten pátek mezi mé nejoblíbenější kapely daného žánru. Předchozí deska Chasing Ghosts ve mně vyvolala rozpolcené pocity (recenze), některý skladby mě bavily, ale komplet bohužel ne… Na letošní počin jsem se opravdu těšil, v den, kdy vyšel teaser k pilotnímu singlu Pittsburgh, jsem věděl, že mě hoši letos posadí na prdel a zabaví na pěkně dlouho. A nemýlil jsem se, je to pecka.
Vše otevírá již zmíněná skladba Pittsburgh, která oceán rozvíří opravdu silnou dávkou emocí. Melodický líbivý začátek nekompromisně nakopává vokalista Joel svým screamem, který se od minule posunul o laťku, možná i o dvě výš. V jeho hlase je cítit prožitek každého slova, každé věty, který dodává textům na atmosféře a důvěře. Než se nadějete, slyšíte čistý, opět výtečný zpěv kytaristy Ahrena, jenž je pro kapelu typickým - bez něj si Amity neumím ani představit. V hudební dokonalost píseň vyústí, když se ozve ženský hlas, ani nevím, jak to popsat, cítím se všelijak, pozitiva a negativa se ve mně vaří, a já si chrochtám blahem. Jedná se rozhodně o nejlepší track z alba, troufnu si říci i za celou jejich kariéru, pro mě možná i skladba roku.
It's like there's cancer in my blood,
It's like there's water in my lungs,
And I can't take another step -
Please tell me I am not undone.
It's like there's fire in my skin
And I'm drowning from within.
I can't take another breath -
Please tell me I am not undone.
Přiznávám, nechal jsem se trochu unést, ale tahle věc by si zasloužila klidně samostatnou recenzi. Posuneme se o krok dál, deska se nese v podobném tempu, melodické vyhrávky, chytlavé refrény, výtečné vokály, až do čtvrté skladby The Weigh Down. U té překvapil jednoduchý „pianový“ začátek, který chce Joel hned na to zavraždit a rozjet nějakou prasárnu. V tu chvíli jakoby mu Ahren řekl, ať šetří síly na společnou pasáž, že to teď vezme za něj, a pak do toho dají oba maximu. Navíc bylo použito dost elektroniky, což bylo docela příjemným překvapením, sedělo to tam výborně. Navazujeme na pětku Never Alone, což je nejemnější píseň ze čtyřicetiminutového zážitku. Rytmicky se jedná o takovou tvrdší pohupovačku, kdy si posluchač může trochu oddechnout, navíc si dovedu živě představit fanoušky, kteří při konci vytleskávají melodii a těší se na další nášup. V poslední řadě se mrkneme na song My Father’s Son, který je opět něčím jiný, zajímavý. Již od začátku je slyšet utrpení v hlase s neuprosnou metalovou kytarovou vyhrávkou v pozadí. A nebyli by to TAA, kdyby tu nebylo chytlavého refrénu. To je prostě to, co umí tihle chlapi nejlíp na světě.
Čtyřicetiminutovka poslechu je za námi a vy jste se nechali unášet ve víru oceánu a doufám, že vás to bavilo stejně jako mě. Protože díky tomuto počinu si kapela zaslouží rozhodně větší pozornost než dříve. TLESKÁM a těším se na jejich pražské vystoupení!
