Rozhovor s Jardou Konášem: Psaní o hudbě ze mě udělalo spokojenýho a vnitřně vyrovnanýho člověka
Kdo by ho neznal? Šéfredaktora hudebního média Headliner a noční můru všech hudebních břídilů Jardu Konáše. Rozhovor je věnovaný zejména Hudebním masakrům a samozřejmě, že jsme nezapomněli ani na Leo Beránka.
Hudební masakry zná asi každý hudební fanoušek. Popiš nám ale jejich začátky a vlastně původní myšlenku, kdy ses rozhodl něco takového realizovat.
Už asi deset let ve volným čase organizuju koncerty. Jsem po celou dobu v kontaktu s hodně hudebníky a čas od času jsme stočili řeč na to, co všechno se u nás poslouchá a jaká muzika dostává prostor v médiích, co rotuje v rádiích a podobně. Myšlenka rozvést toto téma formou glos a komentářů na blogu vznikla v létě 2011, první článek vyšel v září toho roku.
Víš, co mě vždycky naštve? Když se dívám na HM a oni vždycky tak brzo skončí! Nepřemýšlíš o prodloužení stopáže?
Pokud mluvíme čistě o video formátu, tak ta stopáž takhle byla nastavená od začátku a drží se jí většina pořadů, který Stream.cz natáčí. Mají zkrátka zkušenosti se svými diváky a vědí, že krátká stopáž jim vyhovuje. Vem si asi nejúspěšnější pořad Peklo na talíři – to taky nešlo moc často přes šest minut. V článcích se samozřejmě můžu rozepsat, jak chci, a občas toho využiju. Občas. Dokážu poznat, kdy mám k tématu co říct a kdy by šlo jen o slovní průjem.
Z mnoha témat může být člověku až na zvracení, ale vyber ten největší masakr, který tě dopaluje dodnes.
Určitě skupina Nightpoison, kteří vzali záznam tuším Avenged Sevenfold z Rock am Ring a doklíčovali tam místo nich sami sebe. A ještě měli tu drzost okomentovat to video, že tam byla super atmosféra. Podobnou věc udělali s kapelou, která vyprodala halu v Japonsku. A ne, nebrali to jako vtip – mou kamarádku lákali, ať k nim jde zpívat, a na férovku jí tvrdili, že do Japonska jezdí hrát.
(Blbá otázka) Jedna z ikon HM je jistě Leo Beránek. S ním sis užil určitě spoustu srandy. Koukal jsem, že se dal na umění. Nechceš si zahrát taky na uměleckého kritika?
To vůbec není blbá otázka, já jsem rád, že se někdo konečně zeptal v souvislosti s Beránkem na něco jinýho, než jestli mi už rozbil hubu. A navíc ses trefil s tím výtvarným uměním, já v tom oboru studoval i pracoval, takže si troufám tvrdit, že mám nějaký znalosti a zastříhal jsem ušima při zjištění, že Leo ve vězení maluje. Ale to, co jsem viděl, je amatéřina na úrovni malůvek spolužačkám do památníčku. Podle mě to Leo ví a na rozdíl od muziky si o svým malování moc nemyslí.
Když se tak zamyslím, materiálu už máš pomalu na knížku. Nepřemýšlíš o něčem takovém? Pokud ano, tak bych si klidně jeden výtisk s věnováním vzal.
Nějaký psavý popudy mám dlouhodobě. Už na střední jsem v jedný literární soutěži získal čestný místo za povídku a jako cenu dostal pět stovek, to byly moje vůbec první peníze vydělaný psaním. Na vysoký jsem psal dál, kromě prózy jsem dělal i písňový texty, dvě rozhlasový hry. Tvůrčí psaní mě baví a dostal jsem v poslední době i nějaký nabídky ze strany vydavatelství, takže teď s některými knižními redaktory řešíme co a jak. Ale o masakrech to nebude ani náhodou, pokud mi něco vyjde, bude to normální próza.
Teď na chvilku k tobě! Jakou hudbu vlastně Jarda Konáš poslouchá?
To je opravdu hodně široký záběr, pokusím se to nějak prolítnout. Vyloženě oblíbený mám Led Zeppelin, Foals, Chromeo, José Gonzálese, miluju první dvě desky Garbage, QOTSA, opravdu hodně velká srdcovka jsou britští The Music, ale ty u nás moc lidí nezná a navíc je ta skupina u ledu. Z český scény sleduju hlavně mladý kapely, chodím hodně na koncerty, naživo si takhle ročně poslechnu okolo osmdesáti, možná stovky českých interpretů. Doma už je moc neposlouchám, protože, co si budeme namlouvat, zas tak moc desek ty mladý kluci a holky nevydávají. Přitom se snažím cédéčka lidí z naší klubový scény poctivě sbírat, postupně chci vybudovat nějakej rozumnej archiv, kterej zároveň nebude k dispozici jenom mně, snažim se ty desky dostávat mezi další lidi. No a slabost mám pro starej dobrej funk a takový to old school černošský disko. Existuje internetový rádio, který hraje 24 hodin denně Ricka Jamese, The Brothers Johnson, Kool and the Gang a tak dál. Pokud nepracuju, tohle mám zapnutý velmi často. Ale poslouchám i vážnou hudbu, mám rád třeba Stamice, Vejvanovskýho nebo Michnu z Otradovic.
Ještě k tobě, když z tvého života škrtneme hudbu, jaké další koníčky či záliby máš?
Hodně čtu, knihám po hudbě věnuju nejvíc času, byť jich poslední dobou kupuju víc, než stíhám číst. Mám rád H. P. Lovecrafta, Meyrinka, Kafku, Michala Ajvaze a Umberta Eca, to je takovej můj pětilístek autorů, od kterých kupuju okamžitě všechno, co vyjde, a po antikvariátech hledám jejich starší vydání. Před chvílí jsme naráželi na výtvarný umění, to je můj další koníček. Často chodím na výstavy, když přijedu do nějakýho zahraničního velkoměsta, první, co mě zajímá, je tamní obrazárna. Koncem května jsem byl znova v Berlínský Gemäldergalerie, skvělá je mnichovská Pinakotéka. A protože občas potřebuju trochu vypnout hlavu, baví mě videohry. Pařím na compu, před měsícem jsem si koupil Playstation 4, tuším, že to bude můj hodně velkej koníček. Ale zatím jsem na tom hrál asi jenom dvě hodiny, protože když už mám volno, dostanou přednost ty knížky.
ItneverEnds.cz je hodně alternativní médium, které čte jen velmi úzká skupina lidí. Máš vůbec nějaké povědomí o těchto alternativních webzinech? Ať už o INE, CoreMusic, iPunk či dalších…?
Dřív jsem ty žánrový weby projížděl, teď už, přiznám se, občas stihnu akorát třeba nějaký sloupky hudebníků nebo promotérů, zbytek číst nestíhám. Ne, že bych nechtěl, ale potřebuju se soustředit na Headliner. V době, kdy děláme tenhle rozhovor, je venku červnový číslo. Vypočítali jsme s vydavatelem, že překlopit ten obsah do klasickýho tisku, jsme na sto padesáti stranách. A drtivou většinu musíme s editorem Honzou Vedralem každej měsíc přečíst ještě předtím, než to pošleme na zalomení, takže sednout si k počítači a projet si články na webzinech mám čas tak dva tři dny v měsíci. Proto mi hodně obsahu, kterej se na webech musí točit každej den, bohužel uteče. Ale aspoň se s lidma, kteří to píšou, potkávám na koncertech nebo někde v baru a pokecáme o nový muzice osobně, takhle si můžu alespoň základní přehled udržet.
Když si zmínil Headliner. Jaké jsou ambice tohoto média? Jaká je meta, kdy si řekneš „jsem na sebe hrdej!“
Pokud můžu mluvit i za vydavatele, tak ambice si vytyčujeme po krocích. Prvním krokem bylo dostat se do roka na deset tisíc čtenářů, to se k našemu velkýmu překvapení stalo již se čtvrtým číslem. Takže jsme se začali soustředit na další krok a na podzim budeme rozšiřovat jak obsah, tak redakci. Máme samozřejmě vytyčený i další cíle, ale nemá smysl se jimi zabývat, dokud nás od nich dělí další kroky.
No a kdy budu hrdej na sebe? Já to nikdy nedělal proto, že bych hledal nějakou hrdost nebo sebevědomí (byť pro spoustu lidí kritický postoj znamená automaticky nějaký komplexy a snaží se mi to dát najevo). Že se se mnou chce někdo vyfotit na ulici nebo dát panáka na baru, to je samozřejmě milý. Tam nějaká hrdost hraničící s pýchou může vzniknout. Ale pro mě je důležitější, že jsem se během posledních tří let stal nezávislým člověkem, nemusím se stresovat, jsem sám sobě šéfem i uklízečkou a zodpovídám si za svou práci sám. Psaní o hudbě ze mě udělalo spokojenýho a především vnitřně velmi vyrovnanýho člověka, to vím určitě a je to pro mě důležitější než si lámat hlavu, od kterýho momentu na sebe už můžu nebo nemůžu být hrdý.
Konec. Požádám tě o klasické rozloučení. Plus přidej něco děsně chytrýho a motivujícího.
Děkuju za pozvání k rozhovoru a zdravím všechny, kteří se prokousali až na jeho konec. Prioritou je pro mě poslední půlrok Headliner. Hudební masakry šly trochu stranou, ale chápu, že jsme si povídali hlavně o nich. Proto konec navážu na ně. Na naší hudební scéně je hodně dobrý a zajímavý hudby, což je super. Ale čekat ji v televizi nebo v rádiu nemá cenu, je potřeba chodit hodně na koncerty a ty kapely podpořit i jinak, pokud to jde. Koupit si jejich cédéčko, tričko, ti kluci a holky si to většinou vydávají sami, a byť na tom moc nevydělají, je to pro ně velká vzpruha. To poznáte snadno, stačí si vzpomenout, kolikrát nám nějací hudebníci na otázku, jakej byl tam a tam koncert, odpověděli: „Super, prodali jsme tři cédéčka!“ :-) Takže kvalitní hudby je u nás dost, jen jí občas musíme vyrazit vstříc.
