Rozhovor s Danielem Kurzem (Atari Terror): Jsem takový hodný, lehce nespolečenský a introvertní jelito
Tenhle člověk mě vždycky bavil stejně jako celá kapela, ve které vystupuje. Ano, mluvím o charismatickém lamači dívčích srdcí Danielu Kurzovi z přední české kapely Atari Terror. Užijte se rozhovor nejen o hudbě!
Začneme zcela netradičně, a to tak, že se budeme snažit vyhnout se zcela hudbě. Jelikož tě pečlivě sleduju na FB, tak vím, že si celkem vyhraješ v „malování“ a modeláž ti taky není cizí. Kde se to v tobě bere?
Sim tě pěkně, úplně nevim, kde se to ve mně bere, ale máma mi řikala, že jako malej, když všichni po sobě venku střileli z luku a čůrali si pak na ty krvácející šrámy, tak malej Kurz furt dřepěl doma u stolu a kreslil. Nejspíš to mám po dědovi, kterej byl malíř, loutkař, vyráběl kukačky, dělal vyřezávaný pažby na pušky, bubnoval a buhví co ještě. Máma je původně písmomalířka... takže to máme asi částečně v rodině. A celkem si jen nevyhraju, se tím živim, hehe. Ne vyloženě těma věcma, co mám na Facebooku, to jsou spíš věci pro radost a pro kapely, ale živim se jako grafik. Tyhle práce ale nijak nevystavuju, protože do těch už kecá hodně lidí a klientů, a to už neberu jako něco vyloženě svýho.
Další věc plynoucí z mého stalkingu je, že si velký fanda videoher. Fallout, Mass Efect a další. Řekni nám něco víc o tomhle fascinujícím koníčku.
No jo no, nenaděláš nic. Těsně po revoluci, když mi bylo zhruba 10-11 let, jsem s bráchou dostali Atari a od tý doby se mě to drží. Nicméně nikdy se mě to nezmocnilo do tý míry, že bych si neplnil svoje povinnosti. Samozřejmě spoustu nocí už jsem nad tím taky strávil, ale teď už tomu věnuju čim dál tim míň času. Určitě mě to ale pořád hodně baví. Jen si dost vybírám a hraju jen to, co fakt chci. Hry si kupuju, takže nemám potřebu hrát všechno, co zrovna vyjde, páč to stojí dost peněz, že jo. Chytlo mě to asi pro to, že člověk tak nějak pořád skrytě touží bejt vlastně úplně někde jinde a někym jiným, a to mu hry, stejně jako knížky a filmy, tak trochu na krátkej čas umožňujou. Jsem si vědom, že to jen takovej podvod, ale je prostě fajn občas se nechat vzít někam jinam. Mám hodně rád RPG, tak proto i ten Fallout, Mass Effect (a spoustu dalších jinejch)... tam je dost důležitej příběh, což tyhle hry maj. Fallout miluju za to, jak je nekorektní, temnej a má boží celý to výtvarno okolo a vůbec celej ten svět je hrozně dotaženej. A Mass Effect... dycky jsem chtěl bejt kosmonaut a taky je to sci-fi, což taky miluju. Chtěl bych letět na měsíc, někdy.
„Člověk tak nějak pořád skrytě touží bejt vlastně úplně někde jinde a někým jiným.“ Takže když popustíš uzdu fantazii. Kdo by byl velkej Kurz ve fiktivním světě?
Kosmonaut, to je jasná věc, tam není co řešit. Ale nikdy mi nešla matematika, takže v tomhle životě mám smůlu. Já bych se snad přihlásil i na tu jednosměrnou cestu na Mars, kdybych věděl, že ten konkurz probíhá. Ale zas představa, že budu pak celej zbytek života zavřenej v nějaký budce s pár lidma a ještě ze záření za chvíli dostanu raka... tak to mě taky zrovna nerajcuje. Ale do vesmíru, rakety, měsíc, mars, všechno by mě to bavilo. I jen se podívat na ISS by mi určitě stačilo.
Krom výše zmíněných dovedností, kdo vlastně je Daniel Kurz, když zrovna nekřičí do mikrofonu?
To je těžký o sobě mluvit. Jsem takový hodný, lehce nespolečenský a introvertní jelito s určitým výtvarnym nadáním. Mám rád svobodu, proto dělám na volný noze, ale uvědomuju si, že svobodnej vlastně vůbec nejsem. Hodně čtu, miluju filmy, mám rád temný věci všeho druhu... buhví proč, když při odběru krve omdlívám. 10 hodin denně poslouchám muziku všeho druhu, bez toho se nedá bejt. A nikdy jsem moc neměl rád hipíky... a to taky netušim proč. Asi mě dycky sraly ty jejich svetřiky a korále, hehe.
Fobie z hipíků… Co takhle hipsteři, emáci nebo diskanti. Ty už ti nevaděj?
Já to nemám jako nenávist nebo že by mi někdo vyloženě vadil, jen úplně necítim potřebu bejt toho součástí. A výše jmenování jsou mi úplně jedno, stejně to je jen móda, která za chvíli zas zmizí. Ale bacha, sluníčkový hipíci jsou věčný! Hehe. A ať je každej, jakej chce, lidi se dycky budou sortovat do ruznejch skupin, to je normální. Mně vyloženě vaděj jen zlí lidi, kteří jsou zpravidla i hloupí. Náckové a všichni ti rasisti, kterejch je tady plná země. Omezená banda dementů. Prostě zlí a hloupí lidi, kteří většinou nevytáhli paty z republiky, a když, tak maximálně někam do resortu v Egyptě, kde se nechávaj obsluhovat od místních a pak jim na pokoji řikaj uzenky. A přitom vědi prd, jak tam lidi žijou. Ti mě serou, hodně.
Ok, přeci se dostaneme k hudbě. Co se právě děje v táboře Atari Terror?!
Mno, s klukama jsme si na podzim sedli na pivo a řekli si, že děláme úplný hovno poslední dobou a že bychom s tim měli něco dělat. Ono už to není úplně jednoduchý, většina z nás má už svoje rodiny s dětma, takže jsme si řekli nějakej režim a vypadá to, že to bude fungovat. Teďka o vejkendu jsme měli soustředění a udělali dvě nový věci, který jen musíme dotáhnout a půjde to ven. Další soustředění máme už naplánovaný dopředu, takže prostě budem tvořit a dle toho, co jsme udělali, to působí, že i přes to, že už jsme dědci, jsme schopný ještě něco fajnovýho vyprodukovat. Celej večer pak na pivu jsme se plácali po zádech až do čtyř do rána, takže všechno richtig, hehe.
Myslíš, že z toho nakonec bude plnohodnotná deska? A když ano, budete se držet formátu vydání, který jste zvolili u Part 3: Final Warning?
Myslim, že nebude. Po tom několikaletym martýriu z poslední deskou, kdy jsme se málem i rozpadli, jsme si řekli, že už nejspíš velkou desku neuděláme. Jednak na to nejsou prachy a teď už ani tolik času. A my se dycky ve všem dost rejpáme, předěláváme a pak to trvá čtyři roky. Ale kdo ví, třeba to bude jinak. Nicméně teď je plán takovej, že budem dělat menší kousky, aby nás to pořád bavilo a nebyli zaseklí. A formát vydání jsme ještě vůbec neřešili, ale předpokládám, že to bude asi dost podobný jako u Part 3.
A nyní máš možnost se rozloučit a předat našim čtenářům nějaký děsně chytrý poselství!
Mno, na to jsem fakt expert, na poselství, hehe. Přátelé buďte na sebe hodní (a to vůbec neznamená, že musíte bejt přehnaně srdíčkoví a sluníčkoví a ťuťuňuňu), respektujte se, nepovyšujte se nad sebou, mějte k sobě úctu, a i když to zní jako patetická sračka, mám pocit, že to už delší dobu nefunguje. A o tom v podstatě naše poslední deska celá je. Všichni jsme stejní. Jo... a nečumte! :))
