Report: The Dillinger Escape Plan + Maybeshewill + Momma Knows Best; Ostrava - 11.10.2013

Kdo: The Dillinger Escape Plan (USA) + Maybeshewill (UK) + Momma Knows Best (CZ)
Kde: Ostrava – klub Barrák
Kdy: 11. 10. 2013
 

Na splněná přání už nemusíte čekat pod vánoční stromek, muzeum hudebních hrdinů postavili u Havlíčkova nábřeží v Ostravě. Vybírat si mezi městy nebylo třeba, The Dillinger Escape Plan zastavovali v rámci svého evropského šnůrné jak v Randallu a Rock Café, tak i Barráku. HALLELUJAH! Obhajoba desky roku tak mohla proběhnout ku prospěchu všem, na chystaný ceremoniál se ale připravit nedalo.
 

Posmutnělá slza uschla vroucí radostí sotva týden před koncertem – otvírat budou mít tu čest Momma Knows Best! Na seznam tak přibyla další položka povyšující jeden páteční večer nad rámec pouhého načnutí víkendu. Chvíli po osmé se setmělo a nasekaná kytara rozcupovala na maděru pochyby a škarohlídy, pročistil se vzduchoprostor a Praha se chystala rozsekat Ostravu aktuálním singlem Sunday Nihilist. Zvuk jako z pohádky o zlobivých bardech, všechno je tam, kde má, s bonusem navíc. Co to? Áha, on přece za pultem stojí Tomáš Raclavský (aka Modern Day Babylon), djentleman zvuku nejen studiového. Máma nenechala nic náhodě, ona přece ví nejlíp, co a jak. Setu chyběla pecka Not a Blink, co i bez Liama s rakovinou hrne jako parní válec, krom onoho ale zazněly všechny skladby z nekonečného EP Ain’t No Weight Young Lad Can’t Take, jelikož nová deska je ve vývoji. Nenechte se zmást, staré pecky stále obstojí. Šťáva, výbuchy, melodie, nasrání, radost. Na pódiu i pod ním musela pasivitu osazenstva dohánět sama kapela, její mokrý sen přesto přetékal barvami. Ze všech pěti šancí vidět tuhle smečku byla tahle poslední zcela nejlepší a potvrdil jsem si často skloňovaný superlativ o nejlepší tuzemské kapele. Kdo viděl a slyšel, ví, že nekecám!
„She could suck my dick after the show. Maybeshewill, maybeshewon’t.“
Ano, Bekend k Momma Knows Best prostě patří a nám všem se bude nemálo stýskat.

Support Britů Maybeshewill je rozhodně zvláštní volbou vzhledem k minimu bodů, v nichž se překrývají s hlavní hvězdou. I když kapel, co by zněly jako TDEP, na světě moc není. Math-core, post-metal... houby, post-rock! Žádné nebezpečí nehrozí a agrese spíš jen pomrkává, zbytek je příjemný na poslech i k pohupování boky. Ale přestože se instrumentální muzice podobného ražení otevírám čím dál víc, měl jsem od čtvrté po předposlední skladbu chuť odejít na cigáro mimo prostor hudební produkce. Ano, dbalo se na pravidla natolik, že namísto mlhostrojů na olejové bázi naplňovala klub o pár minut později mlha hustá, že by se dala krájet, ale z vody. Vařením z H₂O bych set Maybeshewill nenazval, opakující se prvky nevadí, čekání na parádní kytarovou figuru prodlužované na hranici únosnosti z jakéhosi masochistického důvodu beru. Ale asi se neubráním neoblíbenému prohlášení, že mi jejich skladby splývaly, za což možná můžou nad kytary až moc vytavené klávesy. Kdoví. Poslední pecka Not For Want Of Trying je ale správně zlá a různá, že se na ni vyplatilo počkat. Maybe…

Chyběla jen cola a pop-corn, promítání reklam nahradil rozehřívající se Billy Rhymer i James Love a technici dolaďující zázemí pro herecký ansámbl. I plátno bylo, a hned dvě! Pohodlně se usaďte, stejně je vám to k ničemu. Bim bam, biják začíná. Tma, entrée, nástup, rachot, Prancer. Čím lepším zahájit tuhle greatest hits exhibici, když ne otvírákem desky roku 2014? Jediná obava byla smetena ze stolu Benovou lítající kytarou: bude ozvučení adekvátní? On totiž může chybět jediný element z téhle math/grind/alternativní směsice a všechny ty složité kytarové figury splynou v hlukovou kouli, a když se právě tak stane, zážitek je ve finále minimální. Myslím ten hudební, vizuál byl sice doplněn o velmi povedené projekce, nicméně ne nezbytně. Aj tak sme stále vrahovia. Greg Puciato naběhal pár kilometrů a častěji než na se ocital před podiem, přece neochudí hlasité fanoušky o jejich 15 vteřin slávy? Tohle bývá výsada slabých hlasivek či plic, spousta řvounů nevzládá naživo podat nahrané vokální exhibice, pro Grega to ale neplatí. V Ostravě nejenže frázování stíhal, nejednou ale hlasitostně přetáhl svoje maximum a čisté, něžné zpěvy jsem ani jednou neslyšel falešně. Go fuck yourself, Jason! Dva otvíráky a hned hitovka z nejslavnějších? Pome, skáče celý klub a zpívá se ostošest. Pódiová aparatura zavěšená ze stropu dostávala na prdel od obou frontmanů a nejeden se bál, že mu těžká bedna zlomí vaz, oběti na technice zůstaly jen u jednoho světlometu během crowdsurfingu. Když šel plavat Ben, vrátil se bez tří strun na kytaře. Když bedňák strčil pódiovou tanečnici pod stage, přiběhl k ní Greg a políbil ji. A když už se Ben Weinman nudil, testnul jeden z nosníků kytarovým partem hlavou dolů. Kolik hodin stráví Ben před zrcadlem s kytarou, je mi jasné, pak ale nechápu, jak se při vší té spontánnosti ksichtí, i když zrovna točí kytarou kolem předloktí. Basák Liam byl mimo, jako vždycky. Hopsal si mimo rytmus, basu vztyčenou a řezal do ní tu správnou, pravidelnou rytmiku, ve které se ale nejeden zvládne ztratit. Bubeník Billy dohání svůj nízký věk zběsilostí a razancí, při jejímž poslechu už si někteří na Pennieho ani nevzpomenou. A že James vypadá, jakoby přijel s cizí kapelou? Co čekáte od taťky, když si v klubu fotí pavučiny? Všichni jsme čekali Black Bubblegum, doprovod k pódiovým tanečkům, co mě ale mile překvapilo, byla křupavou Liamovou basou otevřená Crossburner a přídavek Come to Daddy, cover tanečního psycha, co kapela nahrála s generálem Pattonem. A tak sic se dělala reklama novému albu, během odhadem půldruhé hodiny se i hojně vzpomínalo. Ne, stage nehořela. Ne, Greg se neprošel bicíma. A ne, nebyl to průser, jak možná někteří čekali. Instrumentálně na úrovni TDEP, show nezaměnitelná, zpěvy ještě lepší než přesné, hit za hitem a v klubu možná přes 200 lidí. Obavy byly, jsou a budou, The Dillinger Escape Plan je ale v Barráku rozdupali na prach. Rozhodně jeden z mých nejlepších koncertních zážitků, který jsem se vám právě pokusil nastínit, leč marně. Ono se totiž o tomhle večeru dá tlachat hodiny, stejně ale slova nedokážou vystihnout ten pocit, kdy se z mlhy za vysoké kadence blikání stroboskopů zjeví jeden z vašich hudebních hrdinů a po koncertě vám stiskne ruku se slovy: „My pleasure.“

A tak to má být!
 

Setlist:

Prancer
Farewell, Mona Lisa
Milk Lizard
Panasonic Youth
Room Full of Eyes
Black Bubblegum
Fix Your Face
Hero of the Soviet Union
Nothing's Funny
One of Us Is the Killer
Crossburner
Dead as History
Good Neighbor
When I Lost My Bet
Sunshine the Werewolf

Gold Teeth on a Bum
Come to Daddy
43% Burnt

 

WAGHiSS