Report: Bring Me The Horizon + Your Demise + The Truth Is Out There; Praha - 19.05.2013
Kdo: Bring Me The Horizon (UK) + Your Demise (UK) + The Truth Is Out There (CZ)
Kde: Praha - Roxy
Kdy: 19. 5. 2013
Je 19. 5. a píše se rok 2013. Neděle. Venku je krásně a pokožka, která už dlouho nezažila pořádnou sluneční smažbu, rudne už po krátké chvilce. Je sváteční den, i když kalendář na stole na nic takového neupozorňuje. O kousek dál se však povaluje lístek, který je důvodem oné posvátnosti. Bring Me The Horizon, Your Demise a ostravští The Truth Is Out There v pozici lokálního supportu, v samém srdci Prahy – klubu Roxy. Vyprodáno. Mainstream, nemainstream. Tyhle britské party často hrály v našich playerech, ještě když jsme seděli ve školních lavicích. Jde o srdcovky a účast se tak stává povinností.
Dlouho očekávaný večírek odpálili The Truth Is Out There. Do tohoto okamžiku jsem neměl možnost kluky slyšet. Ani z desky, ani live. O to větší překvápko mě čekalo. Ostravaci (čti hodně krátce) dlouho neotáleli a po krátkém představení pustili do lidí rovnou to, s čím přišli na trh. Fúze elektroniky a směsice core stylů (dle mého nejblíže Enter Shikari), pohyb, energie, vlasy, pot, bzučení, chůze robotů, pípání a pískání… Trochu nerozumím těm, kteří měli a mají s vystoupením této sympatické čtveřice jakýkoliv problém. Dle mého na akci rozhodně patřili. Jejich set měl úroveň a večírek parádně rozjeli. Jasnou referencí byl i nacpaný klub, který hned od prvních tónů skvěle reagoval. Kolotoče se točily, ruce hrozily a tleskaly a na ostravské čtveřici bylo vidět, že je v sedmém nebi. Gud džááb gájs.
Krátká přestávka na pivo (piju kolu) a na scéně se ukazují Your Demise. Stojím na balkóně, kde to začíná připomínat tropický prales. Lidi se potí, jejich těla čpí. Za pár chvil je však nos paralyzován a necítím nic. Díky. YD to rozjíždí. Čekám facku od jejich jedinečného zvuku a pořádný náklad. Nic takového však nepřichází. Přestože se kluci na podiu snaží, Ed McRae klasicky poskakuje a pobíhá všemi směry, zvuk celou show degraduje o několik levelů níže. Škoda. Zkouším tedy přesun do dolní části klubu, konkrétně pak pod balkony a ve finále až na okraj kotle. Je to o chlup lepší, ale zvukový orgasmus se ani tak nekoná. Basák Jimmy navíc hraje stylem „Ty vole, zase hrát, už chci do busu pařit playsty a spát“. Jeho výkon tento večer nebyl tím top. Rozhodně si říkal o střídačku. YD však klub bavili a hardcorověji laděná část publika ždímala své tělesné schránky v prostorách tanečního parketu. Ed se soustavně snažil motivovat tanečníky ke stagedivingu, ale odpověď na jeho výzvy byla celkem chabá. Ti, kteří se už rozhoupali na podium vylézt, v průměru tři minuty hledali to správné místo pro svůj skok, popřípadě přišli pozdravit kapelu stylem „Čágo, jak je, hrajete jo?“. Dotyčné „stagewalkers“ bych poslat na tour s Trash Talk. Setlist tvořily songy z posledních třech placek a musím říct, že vystoupení na RfP před pár lety mělo o pár decimetrů větší varlata. Dnes nic moc, ale i tak zatleskám.
Na řadu mají přijít ti, kvůli kterým tu všichni jsme. Zvučení probíhá cca půl hodinu. Po podiu chodí postava s tabletem a soustředěnými pohledy kontroluje připravený gear. Ani jedno brnknutí, ani jedno „čekvan, čekvan“ do majku. Doba postoupila a s tím i způsoby zvučení koncertů. Přes celou stěnu stage se rozprostírá osvícený květ života, tedy titulní motiv z přebalu nové placky (recenze). Kluci si dali záležet a i laptopy Jordana, který se stará o elektroniku, nemají na své přední straně svítící ovoce, ale opět onen vyřezaný symbol. Hračičkové, kteří už nehrají jen za cesťák.
Zaujímám jednu z nejvýhodnějších pozic, co se zvuku týče - hezky před zvukaře. Z ničeho nic se sheffieldská úderka objevuje na podiu a Roxy se třese za neskutečného jekotu všech přítomných ladies. A že jich tu je. Set otvírá oklipovaná Shadow Moses. Všichni dokonale znají úvodní popěvek a klub pomáhá, co může. Prd! Úvodní breakdown nastíní zvukové poměry. Zvuk YD a BMTH je neporovnatelný. Tleskám jako tuleň, který zrovna dostal rybičku za odměnu, a užívám si valící se kolos. Dalším trackem je Chelsea Smile. Ten roztáčí první z mnoha circle pitů večera. Celý klub je v pohybu a náramně se baví. Následují Alligator Blood, Go to Hell, For Heaven's Sake, při které Roxy jednotně poskakuje a řve texty společně s Oliverem, a další. Zvuk je naprosto skvělý, kapela odvádí, i přes tropické podmínky, úctyhodný výkon a Oliver jednoduše MÁ formu. Pod podiem se zatím dějí věci. Masivní circle pity, stále se opakující wall of death. Vidím moshující slečny a poletující části oblečení. Publikum zná dokonale Oliho lyrics, a tak se chvílemi stává, že publikum přehluší jeho zpěv. Parádní atmosféra. Jak čas běží, teplota stoupá a kotel postupně opouští uvaření tanečníci a i já jsem kompletně durch. To i přesto, že mou jedinou aktivitou je potlesk po každém z tracků. Dohrává „jakoby“ poslední Blessed With A Curse. Klub si však říká o přídavek - a prosba je vyslyšena. Tím posledním, co tento večer zazní, je Sleepwalking. BMTH předvedli, že jsou naprosto profesionální a jistou kapelou, která pomyslný vrchol okupuje zcela právem.
Následuje poslední drink, trocha rozumprdování o tom, čeho jsme byli právě svědky, závěrečná kontrola procházejících princezen a můžeme jít v klidu a s dobrým pocitem spát. Díky!
Také si přečtěte:
