Periphery - Clear (2014)

Datum vydání: 28.1.2014
Label: Sumerian Records, Century Media Records
Délka: 29:52 / 7 skladeb
Odkaz: https://www.facebook.com/PeripheryBand
Země původu: USA
Žánr: Djent / Progressive Metal / a mnohem víc
+ rozmanitost, přístupnost
- nepřekonali sami sebe
Hodnocení: 85 %
Doporučené skladby: Feed The Ground, Zero, The Parade Of Ashes

Sen, že vám, našim čtenářům, budou stačit krátký recenze, se mi bohužel rozplynul. Avšak netřeba ronit slzy. Psaní dlouhých recenzí mi může jenom prospět a já si budu při troše snahy moct splnit svůj sen, a to stát se dobrým recenzentem. Párkrát už jsem se o to pokusil, ale pořád mi to smrdí jakousi recenzní (je to správný slovo?) infantilností, přísný čtenář by řekl i amatérismem. A já souhlasím, a tak touhle recenzí zkusím dále nesnižovat kvality tohohle portálu.

Co vám budu povídat, Periphery jsou moje srdcovka, ale psát na jejich neuchopitelnou hudbu recenze? To bych radši hledal pozitiva ve zpěvu Ivetky Bartošový po nemalý dávce fernetu s mlíkem. On celej ten djentovej rybníček je takovej nešťastnej. Dobře se to poslouchá, ale špatně popisuje. Na ucho pro tento žánr nevyvinuté to může působit, že by ho občas dokázal zahrát i Stephen Hawking. Naštěstí Misha aka kytarovej mág/progresivní mašina/shredící bestie je DJentovým pionýrem, podpořen neméně kvalitním osazenstvem, takže šance, že vás jejich hudba nebude bavit, je asi tak velká, že se od Linkin Park ještě dočkáme kvalitní desky. Navíc myšlenka: "Hele, co kdyby jsme každej napsali jeden vál a vydali to jako EP? Mohla by to být sranda a třeba se ukáže, že někteří z nás jsou úplně neschopní," dává/dala "záruku", že to tím djentem (trpí Misha logopedickou vadou, nebo se prostě snažil vymyslet co nestupidnější název?) až tak načuchlý není (aspoň ne v porovnání se starší tvorbou). Naopak to smrdí experimentováním, který má prověřit, co je takovej skalní fanda schopnej vlastně unést a jestli si i nadále bude kupovat merch kapely.

Šest členů + intro, to nám dělá ... 7! (hlas šílenýho chlápka z reklamy na Kiu) stop. Sedm nesourodých a rozdílných (no, dobře čtyřka a šestka se moc neliší - to ten žánr) individuálních výtvorů. Takže, kdo obstál a s kým se naopak budeme muset v naší soutěži rozloučit?

Zajímavý. Je jasný, že tímhle počinem se Periphery dostanou pod kůži lidem doteď tuhle hudbu nevyhledávajících.

Pořádnýmu nášupu musí předcházet předehra, samozřejmě taková, která na hlavní chod navnadí. A takovej klavírek, místy pořádně dunivej, smíchanej s oným "džentovým" (je to teda vlastně žánr, nebo styl hraní?) hraním na kytaru vám pomůže dosáhnout vyvrcholení už při předehře. Úvod jak ze žurnálu, řekl bych. Další dvě díla The Summer Jam (Jake – kytara) a hlavně Feed The Ground (Matt – bicí) jsou jak divoká jízda na jednorožcovi pořádně vysoko nad zemí. Uáááááá. Má to švih, glanc, eleganci, říz. Energie vám bude mlátit hlavou o zeď. Spencer, vsadíc tentokrát spíš na takovej rockovější vokálek (nebojte, nezapomněl se do mikrofónu sem tam vyblít, jak patnácka na svý první diskotéce), vás donutí hulákat si spolu s ním. Zběsilý běhání a skákání po pokoji jak při epileptickým záchvatu za doprovodu "air guitar" je samozřejmostí. Celý je to takový víc poppy, jednodušší na strávení. Rozumíme si? Další vecičku má na svědomí Misha, takže všichni víme, jak to bude vypadat, že? Džentovej džem na 150 procent. Místy divoký, jak samotný japonský Zero, místy promyšlený jak Putinovo obsazování Krymu. Skoro až moc dobrý pro moje nerozvinutý ucho.

"Fuck your theories
We are the way we are
The violence is out of control
And we paint the walls red,
Murder the innocent
We're digging us a deeper hole
Catastrophic creations, oh"

"Má to ale krásnou barvu, ten Spencerův hlas, že," říkám si tak při The Parade Of Ashes (Spencer – zpěv). K tomu jednoduchej kytarovej podmaz, brejkdaun, solíčko a je z toho pětiminutová líbivost. Vokální složka mě na týhle placce baví prostě ze všeho nejvíc. Ne jinak tomu je v poslední Pale Aura (Mark – kytara). Jak už bylo řečeno v epilogu hitu Icarus Lives!, Spencerův hlas jde nahoru jako anděl a dolů jako raněná liška. Pale Aura předchází ještě Extraneous (Adam – basa). Nevím, co rozumnýho bych o tom mohl napsat. Hraní na nástroje nerozumím, jsem rád, když rozeznám basu od kytary a činel od kopáku. Prostě další instrumentální výklep laděnej jak jinak než do djentu (už mě to slovo leze krkem, fakt).

Inu, dobré to bylo. Periphery zkusili něco jinýho a vyšlo to. Mástrpís jako první self-titled album, či Periphery II: This Time It's Personal to není, ale kdo taky má furt vydávat něco stoprocentního? Snad vám tenhle rozbor aspoň trochu pomohl. Nebo pomohl... spíš přiměl k tomu si tuhle věc pustit. Ono to je vždycky lepší než načítat několik odstavců nesmyslných blábolů, který tu na vás chrlím (na druhou stranu cením každého, kdo se dostal až sem). #like.

Toman