Le Bain De Maid - Mlčím, zapomínám (2012)
Datum vydání: 14. 10. 2012
Label: Venus Flag Records
Délka: 40:44 / 5 skladeb + bonus
Odkaz: https://bandzone.cz/lebaindemaid
Země původu: Česká republika
Žánr: Post hardcore / Post rock / Emo
+ nemodernost, syrovost, upřímnost, minimum o to důležitějšího textu
- vyžaduje plné soustředění, všudypřítomná china, syrový zvuk a produkce
Hodnocení: 75 %
Doporučené skladby: 18, 16, 15
První release labelu Venus Flag jsem v rukou držel někdy v listopádu a tehdy si ho i poprvé pustil. Teď nám končí březen. V čem byl problém? Sám nevím. Jak jsem ho vyřešil? Svezl jsem se s partou čtyř kamarádů a vynikajících muzikantů, abych tuhle chebskou Francii viděl a slyšel žít. Všechno pak do sebe zapadlo a kruh se uzavřel. Tahle recenze je taková moje malá Čínská demokracie, ale čekání už skončilo, tady to máte.
Pojmem post-hardcore dneska označujeme ledacos nejen my posluchači, ale i samy kapely. Doslovný překlad předvádí právě Le Bain De Maid z Chebu, kteří to mají těžké, soudě podle jejich muziky i podle okolních reakcí na ni. Srovnávat s "lesními esy" je nabíledni, na druhou stranu rozdíl je okamžitě zjevný. Je to tady chybějící zuřivost a neurvalost nahrazená pomalou a zklidněnou podobou smutku, která taky funguje. Stejně, ale jinak. Já si na chebské sousedy vzpomněl až v závěru druhé stopy, u povídačky, navíc netušíc, odkud obě kapely jsou. Takže asi tak.
Vyprávění začíná těsně před koncem. Na jemnou kytarovou linku se nabalují pomalé bicí a tichá basa, instrumentální gradace, vystavění základu smutné melancholie, který zbourá zkreslená exploze a stísněný křik. Texty jsou tak osobní, jak jen mohou být, nehraje se ale na žádné prázdné fráze a klišé. Syrovost a upřímnost. Tři kluci, tři nástroje, jeden hlas. Nikam se neschovávají, nestydí se. Zvuk je autentický, produkce chabá, zásah techniky skoro žádný. Z posledních sil ždímané neveselé pocity, co se nahromadí a pak vybuchnou. V prázdnotě nic nechybí, nic nepřebývá. Uřvaný hardcore se mísí s jemnějšími post-rockovými pasážemi, a je z toho vlastně doslovný post-hardcore. Nejraději mám instrumentální temnotu po třetí minutě skladby 15 číslo 4. Mňamy!
Za oproštění se od povrchnosti a zpěvnosti se ale platí krví. Já osobně jsem opravdu trpěl podobně jako vypravěč/hlavní hrdina. Opakovaně jsem se nořil do alba a zkoušel ho vstřebat na milion způsobů dost dlouho, pochopit, pocítit a vědět se mi ale povedlo až teď, na koncertě kapely. Neproběhly žádné vysvětlovačky od nikoho z muzikantů, pouze sledováním a posloucháním jejich produkce jsem prozřel. Co mi ale vadí stejně doma i v klubu, je china činel. Z Mossambic přispěchal na pomoc bubeník Buchťass, který předvádí opravdu moc pěknou hru v bicí, čeho je moc, je ale příliš, alespoň podle mého sluchu. Produkční zásah je nulový a zvuk syrový, kdoví co by se ještě dalo vykouzlit, kdyby… Víc než negativ je ale pozitiv, vykřičník!
Možná se jednou dozvíme, jak tohle začalo a skončí. Happyend se jistojistě neobjeví, protentokrát ale i cesta postačuje jako cíl. Kdo se bojí, že nepochopí, zajděte na koncert a slibuju vám, že budete překvapeni.
A hodil by se i vinyl!
