Down To Nothing - Life On The James (2013)

Datum vydání: 10. 9. 2013
Label: Revelation Records
Délka: 25:02/12 skladeb
Odkaz: https://www.facebook.com/downtonothing
Země původu: USA
Žánr: Hardcore punk
+ síla v jednoduchosti, krátké songy, prvky jiného stylu
- podobnost songů (omrzí)
Hodnocení: 65 %
Doporučené skladby: When I Rest I Rust, Sheffield, Soak It Up

Možná teď budu nevědomý hlupák či blbec, ale to, že jsou DTN na HC scéně už přes 12 let, jsem vážně nevěděl. V minulém roce vypustili do světa včetně prvního demáče už sedmou desku. A to nepočítám split releases. Tahle banda pěti chlápků z Richmondu ve Virginii, kteří jsou vyznavači straight edge, mě nadchla až ke konci minulého roku plackou Life on the James.

Hned po tom, co jsem se dodíval na klip songu ze stejnojmenného alba, jsem cítil skoro až povinnost slyšet tuhle desku celou. Zaujal mě start alba. První song k vám jakoby přichází z pomyslné střední vzdálenosti. Postupné zesilování prvních vteřin zní sice tuctově, ale je to nápad, jak nechat úvod mírně vygradovat, aby vás hned potom mohl po palici švihnout plný zvuk songu When I Rest I Rust. Zvuk je nečekaně příjemný, ne tolik agresivní a virbl Daniela Spectora zní jako pořádnej kýbl… a tak to má být. Jakmile uběhne první minuta, přebírá slovo David Wood a musím říct, že s tím nemám vůbec žádnej problém. Následná fráze „You can’t stop me now“ jakoby něco předpovídala. Tahle pecka trvá přesně tři minuty a je to nejdelší počin. Průměrná časová stopáž skladeb se totiž pohybuje okolo dvou minut a já to nepovažuji za nic špatného, spíše naopak.

Ten, kdo má rád slušnou diktovačku, uvítá věc jménem Dirty South. Dva riffy a diktát necelých dvou minut. To prostě chceš. Tak trochu bohužel je kamenem úrazu píseň číslo tři. Song Life on the James začíná refrénem, a ať dělám, co dělám, pořád mi přijde, že to tam prostě nepatří, že se tam ten refrén nehodí a jestli je vůbec ve správné poloze. Myslím tím v celém songu. A „I need you, so need you“ ...?!? Moje obavy jak se bude album vyvíjet dál, však byli zbytečné. Čtvrtý vál startuje jednoduše krásnou basovou linkou, což je moc dobře. Následuje metalový prvek v podobě sóla. Není to žádná křeč, protože to pánové hned zas posadí na prdel pořádnou slokou. Musím říct, že tahle věc s názvem Sheffield je tady jedna z nejlepších. No Leash je hodně punkově pojmutá věc, a když si pustíte klip se záběry z show, myslím, že vám to bude úplně stačit. Následuje nejkratší počin, který nese název 3:24, a to je po většinu songu řádná škrabačka, která ale po 40 vteřinách končí a začne něco jako Interlude. Po Brothers Turned Strangers, ve které jsem se setkal s metalovým kytarovým podkresem, se můžete těšit na Island Time. Říkám to, protože je to jedna z těch lepších, ale není tam nic nového, co by se dalo ocenit. Jakoby jsem to už na tomto albu slyšel před chvíli. Riff s pauzou a pak to tam pořádně naškrabat. Ale ať si neprotiřečím, tohle je v něčem víc. Přes Cardinal se přehoupnete, protože je to punk jak pes a během té 1:58 se prakticky nezastaví. Jsme u čísla deset, jež nese název Soak It Up. Tenhle track mě posadil na zadek, a že to nebylo jen tak. Riff není nic, nad čím by si metalista nadhonil dvanáctistrunku, ale je opravdu přísný. A to bohatě stačí v kombinaci s již dříve zmíněným Davidovým diktátem a frází „Make it happened, soak i tup!“. Tady už jsem v závěru alba čímž myslím poslední dva songy Fish aint‘ Bitin‘ a Draw 4. Víc zabaví druhá jmenovaná.

Je to zkrátka hardcore punk a tam toho moc čekat nemůžete, co se vychytávek, vyhrávek a vymazleností týče. Rozhodně vás to ničím neurazí, ale k zemi se z toho taky nesložíte. Rozhodně ale stojí za poslech - a to i alba starší.

bedy