Device - Device (2013)

Datum vydání: 9. 4. 2013
Label: Warner Bros.
Délka: 40:20 / 10 skladeb
Odkaz: https://deviceband.com
Země původu: USA
Žánr: Industrial metal / Alternative metal
+ zvuk jako Disturbed, hostující umělci
- zvuk příliš jako Disturbed, nevýrazní hostující umělci
Hodnocení: 70 %
Doporučené skladby: Vilify, Out of Line, Haze

Není tomu tak dávno, co si chicagští Disturbed dali pauzu a členové, rozeběhnuvše se na všechny strany, se zavřeli se svými novými side-projecty do studia. Zatímco Danu Doneganovi a Miku Wengrenovi, tedy kytaristovi a bubeníkovi „Narušených“ a současných Fight or Flight, bych tvrzení o potřebě dát si od kapely pokoj ještě věřil, u zpěváka si tím nejsem docela jist. Draimanův nový projekt Device, skládající se kromě něj ještě z několika dalších přeběhlíků od jiných kapel, prostě zní jako light verze Disturbed. Pokud se přesuneme ještě do dob před vydáním eponymního alba, na papíře to všechno vypadalo úžasně. Slibovaný těžký a industriální zvuk a postupné odhalování slavných hostů dávalo tušit, že se chystá něco opravdu grandiózního, deska roku. S lidmi jako Serj Tankian, M. Shadows nebo Lzzy Hale by spíš bylo těžší desku pokazit než nahrát opravdový klenot. A jak to dopadlo?

Už z poměrně skeptického úvodu jste jistě poznali, že o klenot nepůjde. Pokažená placka to ale taky není, jde jen o nevýrazné album, jehož jednotlivé skladby se vám po poslechu všechny slinou v jednu a paradoxně vás hlavně donutí poslechnout si Disturbed v plné palbě. Zvuk celého alba neustále osciluje okolo této kapely, zatímco dospělejší zpěv připomíná spíše Asylum, ta „nástrojová“ složka inklinuje ke starší tvorbě, s více prvky elektroniky a trochu toho industrialu.

První skladba a druhý vydaný singl You Think You Now představuje celkem solidní otvírák tvrdého a těžkého alba. Kterým sice Device zase tak úplně není, ale to nijak nesnižuje kvalitu písně, jakožto i textu, který je po celou stopáž alba poměrně vysoko, ač postrádá hloubku Draimanovy hlavní kapely. Na řadě je Penance, který pokračuje v syrovějším, více elektronickém zvuku, ale pořád zní jako otvírák, který sejde z paměti hned po prvním přehrání. Situace se mění s prvním vydaným singlem Vilify, který se dá považovat za vrchol vlastní tvorby (tedy bez hostů) a jednu z mála skladeb, jež vám v hlavě zůstane. Míra elektroniky je tady určená s citem, ač to mohlo být ještě výraznější, s výsledkem může být frontman spokojen. Cover Lity Ford a Ozzyho Osbourna, Close My Eyes Forever, vám naštěstí oči navždy nezavře, ale souzvuk s Lzzy Hale je více než slušný, tahle zářící rocková hvězdička toho má ještě mnoho před sebou. V hlavě vám ale bude vrtat pár věcí v čele s tím, co vůbec tenhle „slaďák“ na těžké desce dělá a proč je zrovna v té výrazné části, mezi tvrdými Vilify a Out of Line. Ten si David střihl s miláčkem publika Serjem Tankianem, kterému song vyloženě sedí a v kombinaci se složitějším textem, tvrdším hudebním podkresem a zajímavým aranžmá jde asi o nejvýraznější skladbu celé desky.

„I see the global decline
While wealthy pockets are lined
The masses begging them to show some sympathy
Without a care in their heart
They let it all fall apart
Their twisted rationales have never made sense to me“

Hunted je přesným opakem, pokud se nepokoušíte o opravdu pozorný poslech, je složité ji vůbec zaregistrovat a s největší pravděpodobností se k ní nikdy nevrátíte. Opinion s Tomem Morellem z RAtM by si rozhodně zasloužilo víc důrazu a energie. To se bohužel nekoná, a tak vám připadá, že k písni přistupujete z husté mlhy. Škoda, tohle mohla být ta nejpeckovatější pecka. Následující War of Lies zezačátku až nehezky připomíná Disturbed, což jí po refrénu asi odpustíte, ale opět je tady ta věc s neodpoutáním se od dosavadní tvorby, která chtě nechtě devalvuje celé album. Na předposlední skladbě hostuje M. Shadows z A7X a ač jde o osobu veskrze rozporuplnou, Haze nakonec i podle ohlasů zvenčí většinu posluchačů příjemně překvapilo. Souzvuk dvou odlišných vokálů v refrénu opravdu nečekaně dává dohromady celkem zajímavou věc, která stojí za poslech i mimo album. A společně s Glenem Hughesem zakončujeme desku zpočátku pomalým a temným, ke konci o něco rychlejším a sluníčkovějším tempem. Through It All asi nebude tím nejkomplikovanějším veledílem, které kdy Draiman napsal, ale jde o slušnou labutí píseň celého alba.

Jak už bylo řečeno, žádný song vám nebude hrát měsíc v hlavě. Asi ani týden, placka doplácí na nezapamatovatelnost a sám se můžu přiznat k tomu, že ač počet mých poslechů výrazně překlenul desítku, některé z nich od sebe pořád rozeznávám jen stěží. Na druhou stranu si Device pořád celkem drží laťku, a ač se tady najde pár hluchých míst, nejde o nic katastrofálního. Rozhodně vás ale donutí k zamyšlení… Nešlo tohle přeci jenom po boku takových osobností udělat lépe?

Aleš Tihlařík