CZ/SK hudební scéna pohledem redaktora Filipa Nekoly (iPUNK.cz)

14.06.2013 06:57

Máme tady už třináctý díl série CZ/SK hudební scéna. Měli jsme tu zpěváky, kytaristy, bubeníky, promotéry, ale redaktora ještě ne. Ten čas přichází nyní! Užijte si názory dlouholetého redaktora iPUNKU Filipa Nekoly alias Fločka!

 

V prvé řadě bych za sebe i celou redakci iPUNK.cz poděkoval za zájem Slávy a Itnevereneds o názor na domácí hudební scénu. Ve druhé řadě bych se rád přiznal k tomu, že jsem při psaní a přemýšlení o tom, co vlastně napsat (a že mi to trvalo), dostal strach a snažil se všemožně přijít na způsob, jak se vedle všech těch jmen, které se v této rubrice objevily, neztrapnit a neukázat všem, že o česko-slovenské scéně vlastně nevím vůbec nic. I přesto, že už se nějaký pátek snažím na tom našem ajpanku vyplodit něco, za co mě těch pár kamarádů na „scéně“ neukamenuje, a v poslední době taky hrát na moderátora a jednoho z tvůrců našeho posledního výplodu mysli - videopořadu iPUNKed, jsem v podstatě pořád tak trochu hater toho všeho, co se na české punkrockové scéně i mimo ní děje.

Jasně, asi jako všichni, kdo se trochu zajímají a sledují hudbu, uznávám Káju Gotta a díky těm super soutěžím vím, kolik peněz dluží Dara Rollins a jak velké vnady a zadek má Ewa Farná, ale jinak je pro mě česká hudební scéna, až na tu malou kytarovou, španělská vesnice. 90 % populárních moderních tuzemských věcí nedokážu ani vyjmenovat, a pokud to zrovna není moje oblíbená Anna K nebo uznávaný Jarek Nohavica, hážu všechno do jednoho velkého pytle, protože ty „populární taneční“ šílenosti, které teď tak frčí, urážejí význam slova hudba. Smutné na tom je to, že k tomu dnešní děcka a teenageři inklinují, stejně tak, jako jsem já kdysi toužil po tom být jedním z těch teenagerů z Kalifornie. Ale to je téma na jindy.

Samozřejmě tady ale naštěstí zůstává ta malá menšina, která dokáže kvalitně a hlavně s trochou umu rozčeřit ty špinavé vody „hudby“ a já jsem za to, i přesto, že tu hudbu neposlouchám, jenom rád. Nevím ale, jak funguje český showbyznys, nevím jak v Čechách fungují velké labely, i když si o nich myslím svoje, a zkusím se tedy podívat na naší malou scénu, a hlavně pak tu kytarovou, očima redaktora hudebního portálu a pohledem pořadatele malých klubových koncertů.

Doba je jiná, časy se mění a i přesto, že patřím k těm, které třešňový režim zasáhl jen v plenkách, můžu srovnávat a jsem fakt rád za to, že jsem pubertu a dospívání trávil venku s walkmanem, discmanem a později na koncertech, které zpětně hodnotím jako jednu z nejlepších věcí, kterou jsem jako puberťák udělal, a které mě neskutečně obohatily a rozšířily moje obzory. Hlavní problém v tom, jak vypadají naše současné už tak malé klubové koncerty, vidím totiž v lidech a děckách, jejichž největší kulturní zážitek hraje v televizi každou neděli večer. Nic proti podobným soutěžím, nechci je soudit, ale co je moc, to je moc a moderní mainstreamová hudba už dnes bohužel není o hudbě. Tenhle fakt se pak, opět bohužel, odráží i na menších živých koncertech v klubech, kde hraje ŽIVÁ hudba s ŽIVÝMI lidmi, na které si můžete sáhnout, pokecat s nimi a případně vypít i něco jiného než vodu. Obvzláště pak na maloměstě, kde žiju a snažím se pořádat všemožné akce, je spojení „živý kytarový koncert = plný klub“ ve většině případů absolutní utopie. Samozřejmě hodně záleží na tom, kdo hraje, ale pokud není na programu během večera alespoň jedna domácí kapela, kterou přijde podpořit parta dříve či později ožralých kamarádů, je to děs a bída a ostatní, byť sebelepší, kapely odjinud prostě nemají šanci. Nic proti gustu, každý máme to svoje, ale pozastavme se trochu nad tím, co meleme v hospodě u piva nebo na Facebooku ještě předtím, než se rozhodneme na koncerty nechodit, protože je to: moc daleko, moc blízko, moc brzy, moc pozdě, protože tam nemají moje oblíbené pivo, protože tam bude moje ex, protože zítra vstávám, protože tam nehraje kámoš nebo protože je vstup neuvěřitelných 50 korun! (Ano, především pro kluky z Prahy a ostatních větších měst, i takhle drahé akce u nás máme.)

Jistě, nejsem slepý, chápu, že důvodů může být daleko více a já je respektuju, tohle je jen malý výčet těch hospodských, u který následně skutek jaksi utek. Koncerty, a především pak ty malé s ne tolik známými kapelami, jsou o lidech, kteří mají chuť se pobavit, poslechnout si třeba i špatnou kapelu (každý nějak začíná, že) a o podpoře ať už kapel, pořadatele a kultury celkově. I sebelepší kapela bude před prázdným lokálem vypadat strašně.

V Čechách, na Moravě i na Slovensku existují kapely a především pak lidi, kteří tvoří i na tak malé poměry nebývale kvalitní hudbu, mají vysoký standard minimálně evropského charakteru, mají slušnou základnu fanoušků, obrážejí koncerty, využívají naplno sociálních sítí a všech ostatních komunikačních prostředků, ale stále si plně uvědomují fakt, že hraní je pro ně i pro lidi především velká zábava a s velkou pokorou a poděkováním jsou vděční v podstatě za cokoliv, co jim nabídnete. S takovýma je radost jednat, je radost pořádat jejich koncerty, protože si uvědomují a chápou vzájemnou službu a v podstatě většina věcí ohledně podobných záležitostí je zábava. Problém je v tom, že menších podobně smýšlejících kapel, které stojí pevně nohama na zemi, u nás není moc, a když už, tak je opět sráží ona celkově bídná návštěvnost nebo neochota udělat prostě něco navíc.

Jak už jsem psal na začátku, i přesto, že se snažím svým malým dílem přispět k tomu, aby se na té naší hudební scéně něco dělo, česko-slovenské kapely až na výjimky vůbec neposlouchám a domácí hudba jde v podstatě celý můj život kolem mě. Kvalitních kapel je tady dost, o tom nepochybuju, ale na tuzemských kapelách mě vždycky odrazovalo plno věcí jako zvuk nebo nedobrá angličtina, v horším případě i čeština, čímž jsem většinu z nich poslal bez milosti do zapomnění. Co naopak cením, je aspoň snaha a úsilí hrát a tvořit, protože hudba má být především o radosti a dobrém pocitu ze sebe. Hodně mladých a začínajících kapel hraje z frajeřiny, jednoduše protože je to in a protože se s hláškou „Hraju v kapele“ dobře machruje. Chyba lávky! To je prostě špatně.

Tohle psaní vypadá jako jedna velká kritika na česko-slovenskou kytarovou scénu. Nechci se chovat jako typický Čech, sedět doma a zkritizovat všechno, co jde, ale jsem hodně i sebekritický, takže na všem vidím něco, co je podle mě špatně. Jako správný Čech. Ale největší problém většiny domácích kapel je vzájemné pochopení, pokora a uvědomění si faktu, že klub, pořadatel ani lidi se nepřetrhnou, aby tu či onu kapelu pozvali a zašli si na její koncert. Tady je potřeba podívat se na celou věc z druhé strany, ze strany kapely, která, pokud chce alespoň částečně uspět a nejenom prudit, musí sama udělat krok dopředu a pár věcí navíc, ukázat se a zbavit se tak častého návyku typu „Já mám kapelu, tak zařiď koncert, zaplať, sežeň lidi a kup mi pivo“. Tenhle byznys totiž funguje oboustranně a to si málokterá mladá domácí kapela plně uvědomuje. To, že je u nás dost kapel, je super, asi ne nadarmo se říká „Co Čech, to muzikant“, ale vůbec nic to neznamená, protože většina z nich zůstane pořád JEN kapelou, kvůli které se nikdo, pokud to sama nezmění, nepřetrhne.

Nebudu tady psát žádné moudra a nabádat lidi, aby se konečně vzpamatovali, vysrali se na nekonečné nadávání, oželeli jednou tři piva, sebrali se a šli podpořit koncerty i kapely a pozvedli trochu CZ/SK scénu i jinak než ze židle. Nebudu nabádat ani kapely, aby si uvědomily, že i k minimálnímu úspěchu je potřeba udělat něco navíc. Česko-slovenská scéna má potenciálu dost, ale bohužel kvantita nerozhoduje o kvalitě. A za to, jak ta scéna vypadá, si můžeme jen my sami.

 

Vy, kteří jste článek přečetli až do konce, využijte, prosím, tlačítko share níže na stránce a pomozte jej šířit dále "do světa". Děkujeme.

 

Do rubriky "CZ/SK hudební scéna pohledem" již přispěli (řazeno chronologicky):

Sláva Bareš

Zpět