CZ/SK hudební scéna pohledem Michala Nováka (the.switch/bandzone.cz)

04.01.2014 18:21

Někteří z vás již zaznamenali, že se blíží konec rubriky Česká hudební scéna pohledem, pro některé to bude nemilé překvapení. Mnozí z vás se mnou nebudou souhlasit, že je čas skončit. Já se však budu držet pravidla, že v nejlepším je třeba přestat. Dvanáct článků s dvanácti osobnostmi československé scény. Kdo má právo tohle vše zakončit? 

Není třeba dlouze přemýšlet, než vás napadne jméno Michala Nováka. Ať už si jej budete vážit za jeho působení v the.switch, nebo za to, co dokázal s bandzone.cz. Více zkušeností s naší scénou budete jen těžko hledat. Doufám, že se vám jeho příspěvek bude líbit a třeba vás nasměruje správnou hudební cestou… 

 

S hudbou jsem začal asi v deseti, kdy jsem se na tajňačku přihlásil do hudební školy na flétničku k úžasnýmu panu Soukupovi, multiinstrumentalistovi, kterej měl kromě nekonečnýho talentu i obrovský srdce. V následujících pěti letech mě pomocí flétny, klarinetu a nakonec tahací harmoniky učil, že hudba není jen vášeň, radost a lék na blbou náladu i kdejakou nemoc, ale taky geniální nástroj, jak si zábavnou formou osvojit pracovitost, pokoru a zodpovědnost a naučit se být týmovym hráčem.

Na začátku střední, kdy mi už akordeon nepřišel dost cool a začala se ke mně dostávat muzika jako Soundgarden, Pearl Jam, Alice in Chains, ale i Metallica, jsem pocítil neodolatelný nutkání hrábnout do strun pořádně nahulený kytary. To byl taky moment, kdy jsem poprvé zaregistroval lokální příbramský kapely a můj názor na CZ/SK scénu získal první, zatím dost hrubý obrysy.

Od té doby už uběhlo dvacet let... Fuj, zní to děsivě a tak pamětnicky, když to takhle čtu. :) A za ty dvě dekády se toho moc, moc změnilo.

Budoval jsem svoji první kapelu v dobách, kdy ještě nebyly mobilní telefony ani internet. Nebyly ani e-shopy s hudebními nástroji ve slušné kvalitě za pár korun, a tak jsem si svůj první “booster” (krabičku zkreslující zvuk elektrický kytary) vyrobil s pomocí pájky sám z rozbitýho walkmana. Byl to teda spíš fuzz, než overdrive, ale já byl na vrcholu blaha. Tu chuť a vůli stát se kytaristou a mít kapelu nemohlo prostě nic zastavit.

Když jsem domlouval pro svoji kapelu první koncerty mimo náš okres, probíhala veškerá komunikace poštou a nahrávky jsme si posílali na kazetách. S každou kapelou jsme se pak stali kámoši. Obecně jsme tehdy všichni měli spoustu kamarádů. Vzpomínám, jak na naše koncerty v začátcích chodilo přes 200 našich vrstevníků a devadesát procent jsme jich v podstatě znali osobně. Chodili jsme spolu kecat o muzice na rockotéky a byli to naši spolužáci nebo kámoši z jinejch kapel, co nás pak přišli podpořit a zároveň omrknout, co nového si kdo z nás nakoupil za vybavení. Bez Facebooku, Instagramu, Twitteru a Tumblru jste prostě neměli šanci nic zjistit, dokud jste nezvedli zadek a nešli se někam podívat.

Na kapelu do klubu jsme šli obvykle pouze podle designu plakátu a popisku. Jakmile to byl pěknej temnej, graficky vymáklej poster s nápisem třeba MUTE DEAFNESS a u něj dodatek Rap/Crossover (Praha), nemohl jsem tam chybět. Mělo to v sobě takový zvláštní napětí. Skoro na každej koncert jsme šli “na blind” a jen přemýšleli, jak povedenej asi tentokrát bude. S kámošema na baru jsme pak večer probírali, jestli kapela stojí za to, nebo stojí za hovno. Neříkám to proto, že bych měl takovej záchvat nostalgie, ale abyste si mezi řádky přečetli, jak neskutečný možnosti dneska kapely a fanoušci vlastně mají. S masívním rozšířením internetu do většiny domácností a zavedením formátu MP3 se totiž všechno zatraceně posunulo.

Lidi se sobě vzdálili. Kapely taky. Neustálý facebookový poměřování toho, kdo má krásnější miminko, kdo byl na exotičtější dovolený nebo kdo má zaručeně nejvíc na hovno život, vneslo mnohem víc rivality nejen do sociálních sítí, ale přeneseně i do našich běžných dnů. Bez ostrejch loktů, určitý dávky sebestřednosti a trochy sobeckosti bylo ještě před nedávnem tak zatraceně těžký dosáhnout na svý sny, že to ustál jen málokdo. Kapely se naučily nadávat a hledat chyby všude kolem sebe. Ti hloupější se omezili na výkřiky typu: “kopírování zabíjí hudbu”, “lidi jsou dneska líný a radši seděj u Facebooku” nebo dokonce, a ten mám obzvlášť rád: “kdybychom byli z Prahy, tak už bychom byli slavní”. Ti chytřejší si pak po zjištění, jak to chodí za hranicema, aspoň rejpnuli do rozpočtů měst, ze kterých šlo, a asi i stále jde, na podporu klubové scény velký kulový.

 

Slyšeli jste ale někdy od svejch kámošů, co dali dohromady kapelu, slova jako: “měli bychom více zkoušet, měli bychom pro tento koncert vymyslet něco výjimečnýho, víme, že naše show zatím za moc nestojí, a tak chápem, že našim fans stačí sedět doma a lajkovat naše statusy na fb”? Já ne, a to se pohybuju na scéně dvacet let a jsem obklopenej stovkama kapel. Dlouhodobě se snažím podněcovat v kapelách sebereflexi a nastavovat jim zrcadlo, ale zatím jsem bohužel nepřišel na způsob, jak to udělat rychle a efektivně. Sám se pořád učím a každej rozhovor s kdejakým punkáčem je pro mě velkou školou. Můj cíl je, naučit se kapely třema až pěti větama přesměrovat z režimu “hledáme chyby kolem sebe” do módu “jdem kurva makat, ať jsme jednou velký! Jo a Justin Bieber je největší borec!”

Za tu dobu, co pracuju s kapelama, si vybavuju snad jen dvě, které začaly s pokorou, pracovitostí a hledáním chyb zásadně u sebe a s vědomím toho, čeho chtějí dosáhnout. Jsou to Charlie Straight, jejichž genezi jsem několik let prožíval zcela bezprostředně jako hudební producent jejich debutového alba a i nadále zpovzdálí jako jejich přítel, a pak Hentai Corporation, které na Bandzone dodnes zastupujeme, a jsme tudíž v neustálém kontaktu. Tuhle dvojici dnes začíná rozšiřovat talentované trio z Prahy vystupující pod názvem Doctor Victor. Ne náhodou jsou tahle tři jména právě ta, která patřila v posledních letech na klubové scéně k nejvíce skloňovaným. Čím jsou ale výjimeční? Proč právě jim se podařilo být žádanými na festivalech a mít plné kluby? Velmi pravděpodobně jste ten recept na úspěch už sami mnohokrát slyšeli ale přesto vám ho zopakuju.

Když těmto kapelám někdo tvrdil, že v Česku nemají s angličtinou šanci, zdvihly místo odpovědi významně prostředníček. Místo vysedávání v hospodě všichni trávili hodiny a hodiny ve zkušebně. Každou věc, kterou pustili mezi lidi, nejdřív desetkrát otočili v ruce s otázkou: “Je tohle dost šílený nebo kvalitní, nebo je to jen odvárek toho, co dokážem s největším možným úsilím vytvořit?” Neměli nikdy jeden vzor. Dokonce si mezi sebou v kapele často dali skoro přes hubu kvůli tomu, jestli je kvalitnější klasickej rok 60. let, nebo acid house remix posledních Daft Punk. Vždycky si hlídali, jak vypadaj. Na fotkách nebo při rozhovorech v TV ještě dvakrát tolik. Chápali, že skvělá hudba nestačí, že do tý mozaiky úspěchu potřebujou i marketing, kontakty, nástroje pro dobrý PR a zároveň naprosto oddaný fanoušky. Kapely se s nimi tedy často setkávaly a nikdy žádnýho povýšeně nevykoply. Jiný kapely nadávaj na Facebook, že jim odvádí fanoušky z koncertů. Tyhle tři se ho naučily používat ve svůj prospěch. Je to v podstatě úplně jednoduchý, a přesto se těmito pravidly řídí jen pár desítek kapel v zemi.

Jsem často porotcem ve vyhledávacích soutěžích a v každé se snažím zavést trend přímé konfrontace kapely s porotou. Hrozně rád jezdím po republice a naslouchám mladým kapelám. Nezajímá mě jen to, proč dělají hudbu a proč ji dělají právě tak, jak jsem měl možnost slyšet v rámci soutěžních vystoupení. Chci taky vědět, co si myslí, že je dostane dál, k čemu se upínají a jaký kroky se chystají podniknout, aby dosáhly na svý cíle. Bohužel je obvykle jejich posledním promyšleným krokem samotné přihlášení do soutěže. Vlastně si od toho nic moc konkrétního neslibují, jen tak nějak doufají, že to vyjde a že se pak stane něco zázračného, co z nich udělá světově známý kapely. Dodnes stále nechápou, že bez jasného záměru, jehož naplnění všichni členové absolutně uvěří a který si společně odkývají, se nikdy nic nestane.

Přes všechna ta skeptická slova se domnívám, že jsme se postupně dokodrcali do úžasný doby. Sleduju dnešní teenagers a těší mě, jak jsou už bez zábran, bez agrese, bez limitů a předsudků. Jak už vyrůstají v době, kdy je všechno možné a kdy žádná investovaná energie a talent nezůstane bez povšimnutí. Koukněte jen, kolik organizátorů vyhledávacích soutěží se snaží nějaký talent objevit. Nevěřte rejpalům, že všechny soutěže jsou jen o tom, jak podojit partnera a nechat zoufalý kapely prudit svých pár proto-fans na sociálních sítích. Osobně se s většinou z nich znám a jsou to až na výjimky stejní nadšenci jako já, co hudbě zasvětili život.

Děcka mají dnes tolik příležitostí začít dělat cokoliv. Nebuďme nasraní, že kdejaká mladá kapela zní jako stopadesátá kopírka Bring Me The Horizon a že zpěvák má nějaký divný přízvuk, ale podpořme je. Je supr, že si těch stovek možných aktivit vybrali právě založení kapely! Berte to jen jako začátek jejich cesty. Těžko někdo v patnácti udělá album jako David Bowie v sedmdesáti (eh, teď jsem mu asi přidal). Ta cesta má pro každýho jinou délku. Pokud někdo má talent bejt dalším Davidem Kollerem nebo Danem Bártou, dojde tam, i kdyby měl nejprve projít pěti revivaly Kabátu.

Já osobně mám obrovskej respekt i k mainstreamovejm kapelám. Nikdy jsem nepřistoupil na předpoklad zarputilosti vůči čemukoliv, co odvysílá Evropa 2, a to zejména kvůli tomu, že hodně těch umělců znám osobně a vím, že jsou to dobrý lidi. Přál bych vám sledovat, jaký nadpozemský úsilí, práci a energii narvali do toho, aby se až do playlistu E2 dostali. Když pak někde stojím u baru a od pohledu ortodoxní metalista už značně pod obraz, co utápí svůj neúspěch v chlastu, za mnou přijde a začne vykládat, jaký jsou Mandrage sračky, Nightwork že je největší blitka a že český rádia jsou podplacený a dramaturgové kreténi, co hudbě nerozuměj, a že uteče z Česka do jiný země, přemýšlím, jakými pár výroky a otázkami bych mu mohl rychle otevřít oči. Neberte to tak, že bych se chtěl zastávat hudebních kvalit Nightwork, ale tyvole... Chápete, že vyprodali O2 arénu? Parta mladejch kluků, co měla sen jednou udělat halu? Neříkám to sarkasticky, říkám to s velikým obdivem. Věřím, že většinu z vás by zatraceně zajímalo, jak to dokázali. Co to obnášelo, kolik to stálo, kdo navrhl stagedesign a jak se vlastně taková hala zvučí? A kolik to ve skutečnosti hodilo jednotlivým členům kapely? Jenže mnohým z vás by stud nedovolil před kámošema o takových věcech vůbec mluvit, a tak zřejmě jen tupě přikývnete na výrok, že Nightwork je to nejhorší, co v Česku kdy vzniklo. Co kdybyste místo toho napsali manažerovi Nightwork, že, ač nejste fanoušek hudby, co dělaj, chtěli byste mu dát pár otázek, jejichž zodpovězení by mohlo vaší kapele pomoct dostat se o krok dál. Dokážete si to vůbec představit?

Byl jsem se před nedávnem podívat na koncertu tří internetových fenoménů s cílovou skupinou 12 - 18 let, tedy trojlístek Adam Mišík, Voxel a Johny Machette. Tohle je absolutní mainstream. Žádná komunita, žádný velký názorový pojítko, žádný výrazný symboly ani soudržnost fanoušků. Přestože Johny je hiphoper, Adam česká verze Justina Biebera a Voxel něco jak trochu odlehčenější Tomáš Klus, příchozí teens fandili všem bez rozdílu a zpívali YouTube hity všech tří umělců, jak kdyby šlo o jedinou kapelu. Ten koncert pro mě byl tak poučnej a tak plnej naděje, v jak skvělý době dnešní mladý vyrůstaj, že jsem odcházel úplně vysmátej a klidnej.

Věřím, že v následujících letech budou mladí stále více otevření všemu, co je dokáže jakkoliv pobavit nebo zaujmout, že nebudou řešit žánrové rozdíly a že vstanou i od toho kapelami proklínanýho Facebooku. Pouze však, pokud tu budou nadupaný, originální a skvěle zahraný shows, který fanoušci prostě budou chtít vidět. Tomáš Klus dokázal, že takovou show lze udělat jen ve dvou lidech i na hlavní scéně velkejch fesťáků, takže argumenty o zazobanejch rodičích, sponzorech a úplatcích všemi směry rovnou zpátky spolkněte (to bylo jen hrstce z vás ;)).

Tak si říkám, že na závěr tohoto monstrózního elaborátu bych konečně mohl napsat, co si tedy o té naší CZ/SK scéně myslím a dostát tak závazku držet se původního zadání. Věřim, že naše scéna, stejně jako jakákoliv jiná, je ke všem úplně spravedlivá. Ti, kteří dokážou namíchat vyvážený mix talentu, vizuální prezentace, divokejch koncertů, instrumentální preciznosti a zároveň zdařilýho PR a trochy obchodní ducha, nemůžou zůstat utajeni a půjdou rychle nahoru. Na to je tu až příliš mnoho hladových čmuchalů (anglicky “talent scoutů”). Ti, kteří svoji energii investují do genocidy svých mozkových buněk a upínají se k negativním myšlenkám o tom, v jak špatném světě žijí, si takový svět kolem sebe vytvoří a taky v něm frustrovaný zhebnou.

Hledejte ve všem to dobrý... I když se to nezdá, vždycky tam něco je. Na každý kapele kolem vás je vždycky co pochválit a ocenit. Serte na kritiku, od toho jsou tu povýšený poloprofesionální porotci soutěží kapel jako třeba já, kteří si tu cestu prošli už s několika kapelama a mají tak určitej nadhled. Stýkejte se s lokálníma kapelama, povídejte si spolu, učte se od sebe, podnikejte společný akce. Nezapomeňte, že každá podpora jiný kapely se vám vždy vrátí. Ale bacha, funguje to i obráceně! Pokud právě kritizujete nebo pomlouváte jinou kapelu, pravděpodobně to ve stejnou chvíli na jiném místě dělá někdo vám.

A na úplný závěr si, prosím, uvědomte jednu věc. Každý muzikant má úplně jiný motiv, proč dělá to, co dělá, a každý fanoušek stejně tak. Proto nikdy neposuzujte ani jednu stranu podle sebe a dřív, než nějakýho snaživýho hudebníka posměšně odpískáte, zeptejte se ho: “Hele, a proč ty jsi vlastně založil tu kapelu?” Možná vás odpověď překvapí a uvědomíte si, jak hloupí jste byli, když jste mu chtěli začít vyčítat, že jejich poslední deska nemá dostatečně americkej zvuk. Možná se dokonce dozvíte něco, co vám samotným změní život.

Díky moc serveru It Never Ends a hlavně Slávovi Barešovi za to, co pro českou scénu dělají. Když už se kapely mezi sebou podporují jen sporadicky, je skvělý, že to dělaj aspoň nadšený kluci, jako je právě on.

 

Vy, kteří jste článek přečetli až do konce, využijte, prosím, tlačítko share níže na stránce a pomozte jej šířit dále "do světa". Děkujeme.

 

Do rubriky "CZ/SK hudební scéna pohledem" již přispěli (řazeno chronologicky):

Sláva Bareš

Zpět