Rozhovor s Kubou Šmucrem: Rozhodně se nechystám muziku a zpívání pověsit na hřebík definitivně
Taky vás zajímá, co dělá vysloužilý muzikant Kuba Šmucr z již zaniklých Shogun Tokugawa? Mě rozhodně ano, proto jsem využil příležitosti a zrealizoval s ním rozhovor a položil mu pár zajímavých otázek. Takže čtěte, tohle interview stojí rozhodně za to!
Tak tohle je asi můj první rozhovor s muzikantem, který nikde nehraje. Kubo, už je to přes půl roku, co jsi hodil mikrofon do žita. Stesk? Úleva? Jak s odstupem času prožíváš rozpad kapely Shogun Tokugawa?
Vidíš to, ty jo, je to teprve půl roku od našeho posledního koncertu. Mně přijde, že už je to minimálně deset let :-D Samozřejmě mně to schází, ale vnímám tohle období spíš jako takový stadium lehčí hibernace. Rozhodně se nechystám muziku a zpívání pověsit na hřebík definitivně. A k tomu rozpadu, pochopitelně už ho beru víc s odstupem, než když to byla čerstvá záležitost. To jsem se cejtil úplně stejně, jako když se se mnou po pěti letech rozešla holka. Bylo mi z toho dost na nic a choval jsem se jak zhrzenej milenec. Teď už k tomu přistupuju tak, jak to je. Nikomu nic nevyčítám.
Zhrzelej milenec, takže si žárlil na zbytek kapely, jak si to rozdává s ostatníma skupinama?
Já bych nerad do toho nějak víc zabředával. Nebylo by to tady vůči ostatním zrovna fér.
Vidíš reálně, že se s klukama ještě někdy setkáš na pódiu?
Vzhledem k tomu, že všichni ostatní někde hrajou a někteří to mají téměř jako „full time job“, tak to nevidim zrovna moc reálně. Pachuť po všech těch věcech kolem rozpadu kapely taky dělá svoje. Ale kdo ví, třebas se ještě sejdem a něco uděláme. Jeden nikdy neví.
Měl jsi nabídky na působení v nějakých jiných projektech? (A pokud ano, proč jsi do toho nešel?)
Zkoušel jsem několik měsíců s jednou fajn partou z Rakovníka, která si říká Mara Jade. Nakonec jsem toho ale nechal, protože to dojíždění bylo na nic. Jezdil jsem za klukama jen jednou za týden, kolikrát ani to ne, a to je hrozně málo. Nakonec jsem toho proto nechal. Ani nevím, jak na tom teď jsou, jestli už mají někoho za mikrofon, nebo ne. Od tý doby se snažim dělat něco doma aspoň sám. V poslední době není čas ani na to. Za pár dní mám státnice, takže už bych chtěl tu školu po šesti letech konečně dodělat :D
Vzpomínám, jak jste se Shogunama koncem roku 2011 vyhráli hitparádu Medúza. Tenkrát se na Facebooku za vás strhla doslova bitva, abyste v hitparádě uspěli. Jak vzpomínáš na tento okamžik „slávy“?
To bylo moc pěkný. Všichni jsme z toho v kapele měli velkou radost. Úspěch byl už to, že ten bordel v televizi vůbec pustili. Za to má stále dík Radek Škarohlíd (s ním jsme měli rozhovor v únoru, pozn. red.), kterej tehdy celou tu akci s televizí vymyslel. Když se na to koukám takhle zpětně, tak je na tom hustá ještě jedna věc, kterou jsem před tím rokem a něco neviděl. Že vlastně fanoušci žánru, jehož součástí jsme se snažili být i my, převálcovali všechny ty Rihanny a Davidy Guetty a poslali na první místo kapelu, která reprezentovala hudební styl, co se neřadí zrovna mezi mainstream. Všichni, co nám poslali hlas, nehlasovali jen pro Shogun Tokugawa, ale taky a především pro hudbu, která jim přijde opomíjená a která by si podle nich zasloužila v televizních médiích větší prostor.
Vidíš reálně, že by se žánry, které ty nebo já vyznáváme, mohly dostat do popředí zájmu českých médií?
Těžko říct, ty jo. V současnosti, kdy i tu jedinou Medúzu zrušili, tomu zrovna nic nenahrává. Trochu se mi zdá ale, že dřív to bylo lepší. Česká televize měla Pomeranč, kde se docela pravidelně hrály klipy tvrdejch kapel, včetně těch českejch. Pak taky Noc s Andělem, tam pro změnu hrály český klubovky živě. Na Óčku, ještě než se začali orientovat na věkovou kategorii patnáct let a níž, běžely žánrový pořady, co byly zaměřený taky tvrdším směrem. Dneska to zachraňujou aspoň kluci z Rockcastu, nebo třebas i vy jako zástupci českých hudebních zinů. Takže aspoň že tak.
Právě tebou odstartovala populární rubrika Česká hudební scéna pohledem. A docela jsi to naší scéně natřel, změnil se od té doby nějak tvůj pohled?
No, heh. Dnes bych si za některý ty výlevy dal nejradši pár facek. Tady u nás už je celkem zvykem, že si pořád na něco stěžujem, na něco nadáváme. Je to takovej českej folklór. Tim článkem jsem akorát potvrdil, že i já mam tohle „čecháčkovství“ v sobě. Snažim se s tim ale něco dělat, protože žbrblánim o tom, jak je všechno na hovno, nikdo ničemu ještě nepomoh, nic nedokázal. Pohled jsem proto určitě změnil. Když to hooooódně přeženu, tak jsme s klukama zažili spoustu super věcí, za který by třeba některý lidi byli schopný udělat ledaco. O těch jsem měl psát, a ne o tom, jak je všechno na nic. Ale co, člověk se pořád učí, dospívá, mění určitý postoje, a tak to je.
Takže si právě užíváš muzikantský důchod. Jak takový vysloužilý hudebník prožívá své dny?
Já se neberu, že bych už měl bejt v muzikantskym důchodu. Teď se hlavně učim do školy, protože už chci bejt konečně hotovej. Mam to už za pár. Vejšku jsem díky svý demenci o rok protáh. Současnej stav je proto už docela šílenej. A tak své dny teď prožívám především studijně. Jinak hudebně jsem aktivní pořád, sice ne s kapelou, ale hraju, kdy to jde. Konečně jsem trochu přišel na to, jak že se to hraje na tu kytaru. Když jsem u našich, ti mají doma piano, tak mlátim do piana. Jsem posedlej hlukem, takže zanevřít na hudbu bych ani nedokázal. Pár nápadů mám, proto až budu mít po škole, udělám nejlepší kapelu na světě :D
Takže projekt Nejlepší kapela na světě. Popiš mi ji. Kdo by tam měl s tebou hrát a skrze jaký žánr bys nejraději razil cestu?
Superlativ „nejlepší kapela na světě“ měl být samozřejmě nadsázka. Nemá zatím jak žádnou konkrétní podobu, tak ani obsazení. Chtěl jsem tím říct, že tahle moje současná fáze není konečná. Až se budu moct věnovat taky něčemu jinýmu než škole, začne se to opět pozvolna hýbat. Nechci ale předbíhat. Uvidí se.
A je tu tradiční loučení, vzkaž něco čtenářům It Never Ends!
Ty jo, to můžu snad jen říct to klasický klišé, ať nesedí doma u televize s puštěnou Superstar a jinými talentovými soutěžemi a jdou radši podpořit svý kámoše, kteří hrajou v jejich místním lokálu. Protože ač se to možná někomu nemusí na první dojem hned zdát, ten týpek, co tam drhne těch pár akordů, dělá v ten večer větší kulturu než všechny ty supercool soutěžní formáty dohromady.