Report: Rock for People 2013 - 2. den (The Gaslight Anthem, TDWP, ADTR, Papa Roach, Billy Talent...)

07.07.2013 10:17

(Report z prvního dne festivalu - Bloc Party, The Ghost Inside, 30 Seconds To Mars - čtěte zde.

Report ze třetího dne festivalu - Heart In Hand, Foals, Karel Gott - čtěte zde.)

 

Kdo: We On The Moon, Shoshin, Goodfellas, Royal Republic, The Devil Wears Prada, A Day To Remember, Papa Roach, Billy Talent
Kdy: 3. 7. 2013
Kde: Hradec Králové - Festival Park

 

Prvními zhlédnuvšími byli brněnští We On The Moon. Tahle pětičlenná parta hrající směsici pop-rocku a pop-punku předvedla dobrou show, během níž zahrála jak rychlejší pecky, tak třeba nový, pomalejší singl, baladický The Ocean Sky. Ten se dokonce dostal do vysílání rádia Evropa 2. Kapela těží hlavně z výborného zpěvu Tomáše Červinky, který i naživo stál za to. Aplaus kluci sklidili solidní a pro mě to byl rozhodně příjemný zážitek a start do nového RfP dne.

Po nich mě čekal set britské trojky Shoshin, kterou jsem potkal předešlý den v noci, když hrála pod širým nebem - a ještě že tak! Možná bych jinak nepřišel. Hudba této partičky se necharakterizuje lehce, prolínají se v ní totiž styly jako reggae, (alternativní) rock či soul. Za bicími žena, svérázný basák v kožichu, u mikrofonu a za kytarou sympatický frontman, který dobře zpíval klasicky, ale i tak, jak je pro reggae typické. Fajn podívaná, navíc umocněná povedeným coverem tracku Linoleum od punk-rockerů NoFX.

Poté koncert Goodfellas, což je akustický rock´n´roll z Čech. Další oddechovka, jež je hlavně o kytarách a zpěvu - a s tím vypomáhali i jejich fanoušci. Mně se ale do noty úplně nestrefili.

 

Dalšími v pořadí byl první zahraniční set tohoto dne, a to energií a syrovým soundem nabitá 45minutovka švédských Royal Republic. Pro někoho koncert letošního RfP. Garage rock/punk téhle skupiny se setkal s bouřlivými reakcemi, přičemž největší podíl na tom měl zpěvák a kytarista Adam Grahn. Neustálá komunikace s publikem, vtipkování, upřímné (není to Jared) děkování za aplaus - atmosféra byla opravdu skvělá. Z hitovek tu nechyběly Everybody Wants To Be An Astronaut, Tommy-Gun a zejména pak úderná a rychlá Underwear. A lidi se chytali a pomáhali svými hlasivkami. Na to, že jsem tyhle Švédy znal jen podle názvu a nikdy od nich (vědomě) nic neslyšel, tak jsem byl po jejich odehrané show nadšený.

 

Na témže místě, tedy v obří Staropramen Stage, se konal i první tvrdý nářez tohoto dne - dorazili totiž američtí metalcoroví velikáni The Devil Wears Prada. A na nic nečekali a odpálili to songem Mammoth. Kotel se začal hýbat a mosh na sebe nenechal dlouho čekat. Bylo vtipné sledovat taťky a jiné osoby hudbou TDWP netknuté, jak po pár minutách odcházeli do ústraní. Protože třeba circle pit, co se zde zjevil, nebyl z nejmenších, a pokud jej někdo viděl prvně a byl na dosah, asi ho to vyděsit mohlo. Po něm přišla, pokud se nemýlím, věc Dez Moines. Nejsem si tím zcela jist, protože na můj vkus do sebe nástroje děsně splývaly a zvuk mi přišel takový jednolitý. Byla to řežba, screamy měly koule, avšak místy jsem se ztrácel - i proto, že TDWP nepatřili nikdy k mým oblíbencům. Asi naštvu pár (hodně) lidí, ale i když to byl pro mě určitě lepší zážitek než z nahrávek a atmosféra kolem byla výborná, přeci jen jsem se příliš nebavil... Pánové také neopomněli zahrát hitovku Born to Lose, ale to už jsem spěchal na další bandu.

 

Tou byla srdcovka a pro mě největší lákadlo letošního Rock for People - The Gaslight Anthem. Očekávání se vyplnila a dostalo se mi nejlepšího zážitku z oněch tří dnů. Tihle sympaťáci začali peckou Handwritten ze stejnojmenné desky z loňského roku (recenze). Na ni rychle navázala asi jejich nejznámnější věc The '59 Sound. Hlasivky už po dvou písních vyřvané, husí kůže, sem tam slza v oku. Asi jsem měkota, ale vidět TGA naživo a jen z pár metrů, to mě opravdu dojalo. Následovaly další songy, a to jak ty starší (The Patient Ferris Wheel, American Slang), tak zejména ty nové ze zmiňované poslední placky - její otvíračka 45, rychlejší Howl se sborovým "Hehehéééééé", nebo naopak pomalá balada Too Much Blood. Byla to má první návštěva otevřené Rock for People Stage a já děkoval za vynikající zvuk, jehož se tu podařilo dosáhnout. Každý nástroj (hned tři kytary, k TGA přibyl totiž tour member) byl krásně rozeznatelný. Pohyb muzikantů na pódiu sice skoro žádný, což není u této kapely nic nového, ale hudební zážitek k nezaplacení. Jediné, co mě více mrzelo mimo oné pasivity, byla slabá účast; dorazivších lidí jsem čekal určitě více.

 

Ani jsem nestačil doběhnout zpátky do krytého stanu Staropramen Stage a už se ozývaly dobře známé tóny aktuálního singlu Violence (Enough Is Enough) floridských A Day to Remember. Procpání se co nejvíce dopředu to šlo - posluchačů se přišlo podívat opravdu dost - a už jen užívaní si energického koncertu tohoto kvinteta plnými doušky. Druhá v pořadí byla píseň 2nd Sucks z prozatím poslední studiovky What Separates Me From You a hned za ní má oblíbená A Shot in the Dark. Setlist byl téměř totožný s tím z Rock am Ringu, takže se dostalo fanouškům těch největších hitovek včetně All Signs Point To Lauderdale, My Life For Hire, All I Want nebo I'm Made of Wax, Larry, What Are You Made Of?, v níž stejně jako na albu a v klipu přispěchal na pomoc vokalista Mike Hranica z předtím vystoupivších The Devil Wears Prada, což nemělo nejmenší chybu. Asi v polovině setu pak vyběhl na pódium maskot, jenž nejdříve rozházel do publika trička a poté si to přihnal s nafouknutým gumovým člunem a nechal se unášet nad hlavami přítomných. A když při zpáteční cestě spadnul mezi fans, byl za chvíli vysazen za potlesku zpět "na palubu". Samozřejmostí byly mosh/circle pity, stejně jako závěrečný hit The Downfall of Us All při davovém "Da da da de da da da / Da da da de da da da / Let's go!". Kolem lítaly balónky, bouřily ovace a pot tekl proudem. Z ohlasů jsem sice zaznamenal, že někomu vadil (utlumený) sound či slabší projev hudebníků na stagi, ač třeba Jeremy McKinnon běhal neustále ze strany na stranu, u mě se však jednalo v kontextu celého festivalu o druhé nejlepší vystoupení hned po výše zmiňovaných The Gaslight Anthem. Pokud to mám srovnat s tím, čeho jsme byli svědky tři roky zpět v Lucerna Music Baru... tak se to ani moc porovnat nedá. Z hlediska atmosféry i hudebního vyžití se letošní zastávka vyvedla rozhodně lépe.

 

Gogol Bordello jsem s radostí vynechal - on člověk potřebuje také jíst, pít a sbírat energii, na to se na festu, kde kapely hrají ihned po sobě, zapomene raz dva - a čekal v klidu na americké rockery Papa Roach. Stan narvaný, hromada lidí i venku před obří obrazovkou, pánové nastupují na pódium, aplaus, už tak teplý vzduch se začíná ještě více ohřívat a první tóny Still Swingin' z aktuálního počinu The Connection (recenze) se rozeznívají po Festival Parku. A už při nich vím, že zvukový zážitek bude peckovní, a také že jo, asi nejlepší dosavadní nazvučení Staropramen Stage se stalo skutkem. Druhá na setlistu Blood Brothers aneb nezapomenutelná skladba z legendární gamesy Tony Hawk's Pro Skater 2, která sebrala x desítek hodin mládí leckterému z nás. Když zpěvák Jacoby Shaddix během show děkoval a zdůraznil, že tohle neříká každý den - což působilo mnohem upřímněji než naučený proslov v posledních dnech diskutovaného Jareda Leta z 30STM, diváci mu to vrátili hlasitým potleskem, stejně jako hutnou atmosférou, kterou tu vytvořili. Z kultovního CD Infest zazněla také Between Angels and Insects, dále jsme si vychutnali kupříkladu Scars, Hollywood Whore, Last Resort či ...To Be Loved. A set by to byl bezchybný, nebýt technických potíží, které přišly někdy kolem půlky setu. Kapela si myslela, že je vše ok, a v "klidu" hrála, ale to už zvuk hrál nejspíše jen do odposlechů, ne z reproduktorů směrem ven. Pánové zmizeli v backstagi, nějakých osm minut se nic nedělo (jen pískot a bučení), aby se poté Papa Roach vrátili a během chvíle se problém opakoval... holt shit happens. Poté už se vše dalo do pořádku a jízda mohla pokračovat. Obří circle pit začínající na známá slova "Hey Ho, Lets Go!" z písně Blitzkrieg Bop od The Ramones se tak u ...To Be Loved mohl rozjet naplno. Koncert si užívali nejen fanoušci, ale i kapela samotná, hl. frontman Jacoby, který divočil, běhal, vyhoupl se na zábradlí nad vřískající dav, zkrátka dával do toho sto procent. Jestli je výstup 30STM spíše o té show kolem, u Papa Roach je na prvním místě hudba, a bylo to znát. I když tuhle formaci už skoro neposlouchám a vlastně mám zamilovanu jen druhou řadovku Infest, tak dojmy byly OPĚT parádní. Sice jsme se loni dočkali slabší nahrávky, ale živě PR potvrdili, že patří stále ke špičce dnešní rockové scény.

 

Posledními na pořadu dne byli kanadští Billy Talent, hrající už dvě dekády ve stejné sestavě (a po kolikáté už v ČR...?), ač pouze 12 let pod současným názvem. Otevíračka Devil in a Midnight Mass, za ní Viking Death March, singlovka z posledního počinu Dead Silence (recenze). A další hitovky přicházely záhy. Navíc v případě BT je zvykem, že každý jejich koncert je skvělý zážitek a kvalitní podívaná. Nebyl jsem proto po jeho odehrání nikterak překvapen. Atmosféra velmi dobrá, výkon čtveřice muzikantů opět precizní a zároveň energický, sound špičkový -> v případě Talentů standardně (= výborně) odvedená práce. This Suffering, Surrender, Surprise Surprise, Devil on My Shoulder či závěrečné klasiky Fallen Leaves a Red Flag, to je výčet některých věcí, které s sebou tihle sympaťáci přivezli na letiště do Hradce Králové. Celkem to bylo 15 songů při cca hodinové stopáži. Tahle kapela umí a její přirozený projev potěší srdce každého fandy, a troufám si říci i těch, kteří je příliš neznají.

 

Celkově byla středa určitě nejpovedenějším dnem festivalu, i proto tolik slov chvály. A myslím to upřímně, což v mém případě není jen falešný a trapný z politiky převzatý slogan. Áj svér.

Jonash

Čtěte také:

 

Zpět