Report: Madball + Deez Nuts + Your Demise + Nasty; Praha - 05.12.2013
Kdo: Madball (USA) + Deez Nuts (AUS) + Your Demise (ENG) + Nasty (BEL/GER)
Kde: Roxy - Praha
Kdy: 5. 12. 2013
Na předvečer svátku Svatého Mikuláše byla již několik měsíců naplánovaná jedna z nejvypečenějších hardcorových akcí tohoto roku. Do Prahy měli totiž zamířit coby headlineři newyorští Madball a spolu s nimi Britové Your Demise, Australané Deez Nuts a z Belgie pocházející Nasty. A i proto se očekávala hojná návštěva, která však nakonec byla pro mě trochu zklamáním (ne v počtu, ale spíše v tom, jak se reálně projevila). Roxy, kde se koncert odehrával, je přeci jen dost velký klub a dle mého na akce podobného typu není úplně vhodný. Ať už kvůli oné velikosti, tak kvůli balkonům apod. Sice se netlačíte, můžete v klidu dýchat a odejít si sednout někam dozadu, ale např. menší Futurum je k tomu určené lépe, viz letošní únor, kdy se zde odehrály sety The Ghost Inside a spol. (report).
Ale už dost omáčky na začátek. Bohužel se mi nepodařilo stihnout celý set bandy Nasty, neboť fronta u šatny, spojená s tou u merche, připomínala tlačenici v pražském ranním MHD. Takže první dva songy jsem si vyposlechl pouze z dálky, a i když jsem pak dojel zbytek setu kousek od podia, o tolik jsme nepřišel. Ať mi to jejich fanoušci nemají za zlé, ale mě zkrátka neoslovili. Nepopírám, že syrový hardcore, který předvedli, měl potřebnou energii, což potvrzovala asi patnáctka mosherů skotačících před stagí. Ale... tracky zněly dost stejně, vlastně jako jeden vleklý, samozřejmě nesměly chybět breakdowny. Naživo fajn, ale doma si to nepustím.
Dalšími v pořadí byli v Čechách nesmírně oblíbení Your Demise, kteří už skoro rok ukončují kariéru a dohrávají světová tour. U nás byli za svoji kariéru nespočetněkrát, ač já osobně je viděl teprve potřetí. A jestli to mám srovnat s loňskou zastávkou v Rock Café (společně s Young Guns), tak bohužel budu kritický. Na tyhle chlapíky jsem se včera těšil nejvíce, jenže jejich výkon se zdál trochu nemastný, neslaný. Basák mimo výskoku v úvodu moc emocí a pohybu neprojevoval, zpěvák Ed McRae sice pobíhal po podiu, nabízel mikrofon těm nejvěrnějším, vyzýval k neustálému stage divingu, jenže bylo vcelku znát, že to bylo činěno v rámci určité šablony, podle níž se řídí každá show. Navíc u několika tracků mu docházel dech a spoustu částí neodeřval (ať již cíleně, nebo nuceně). A co se týče onoho stage divingu? Takových rozmlácených lidí jsem dlouho neviděl. Pit totiž nebyl zrovna přecpán, a tak dost lidí spadlo doslova na držku. Proto další zklamání, zrovna na tuhle pětici z Britských ostrovů bych čekal větší dav.
Kapela odpálila set s údernou Push Me Under, na níž následovala poslední singlovka Karma. Dále se objevila třeba jejich nejměkčí věc These Lights, vše pak bylo zakončeno trojicí mých oblíbených pecek - Miles Away, Forget About Me a samozřejmě The Kids We Used To Be, při níž pomáhali svými hlasivkami i mnozí přítomní. Aby taky ne. Je mi jasné, že tahle část reportu může působit zaujatě, ale vážně mám Your Demise rád, jen včera mě jaksi zklamali - zejména v porovnání s loňským Rock Café.
Třetí na řadě byli Deez Nuts, parta kolem frontmana JJ Peterse, dříve bubeníka a zakládajícího člena metalcorových I Killed the Prom Queen, jenž však onu partičku v březnu nadobro opustil. Na tyhle Australany se již pit zaplnil podstatně více a i atmosféra byla o level výše. Začínali jsme s první singlovkou z aktuální desky Bout It!, tedy Shot After Shot, jejíž refrén zpíval asi každý fanda DN, a Roxy rezonovalo. Na pauzy nebylo času, a tak se začaly valit další a další hitovky jako Stay True, Rep Your Hood či Your Mother Should Have Swallowed You. Podpora ze strany fans byla úměrná tomu, co se dělo před nimi, takže spojení mezi muzikanty a posluchači bylo takříkajíc hmatatelné. Sborové vokály z publika tu hrály podstatnou roli. Stage diving probíhal už lépe, bylo kam/na koho skákat, jen byli mnozí ze stage vyháněni podle mě až příliš brzy, ač skupině nikterak nepřekáželi. (A sem tam se opět někdo rozsekal, a i když většinou byl kolemstojícími zvednut, tak jsem zahlídl mladíka, kterého pár kamarádů táhlo po straně někam do útrob klubu - nevypadal, že o sobé ví...) Poslední trojicí byly Like There's No Tomorrow, baskytarová lahůdka I Hustle Everyday a hymna Band of Brothers, kterou si fanoušci vyžadovali už o několik tracků dříve. A sbory, sic ne příliš bouřlivé, jak jsem čekal, se znovu mohly rozeznít. Poctivý výkon stejně jako před deseti měsíci ve Futuru. A stejně pozitivní zážitek.
Headlinery večera byly legendy hardcorové scény, formace Madball z New York City, která si tu svoji káru táhne už od roku 1988. Pánové tedy nejsou zrovna nejmladší, ale že by to na jejich výkonu bylo znát? Ale kdeže! Ještě před dalším textem se musím přiznat, že tuhle kapelu jsem nikdy neposlouchal, ač o ní vím spousty let. Ale NYHC mi nikdy blízký nebyl, ani Agnostic Front, ani Sick of It All, jejichž poslední desky mi projely přehrávačem, jenže bez většího "úspěchu". Před akcí jsem si poslechl opakovaně jen některé singlovky a album Demonstrating My Style. Byl jsem plný očekávání, čeho se mi v živém podání dostane - a zrodilo se velice příjemné překvapení. Bezprostřednost, upřímnost, uvěřitelnost, energie, syrovost... ingredience, které do hardcoru bezpochyby patří a je krásné je vidět a vnímat z blízkosti pár metrů.
Madball otevřeli setlist s titulní písní z již zmiňované placky Demonstrating My Style. Mosh se rozjel na plné obrátky a v průběhu, kdy zazněly songy jako Set It Off, Down By Law, Look My Way nebo oblíbená a chytlavá Pride (Times Are Changing), se vytvořil opakovaně i circle pit. Ale co na mě nejvíce zapůsobilo, byl projev kapely, hlavně frontmana Freddyho Criciena (mladší nevlastní bratr Rogera Mireta z Agnostic Front, pokud někdo neví). Ten nejenže na podiu běhal, skákal, vrážel mikrofon mezi fanoušky, ale v časech mezi písněmi měl působivé proslovy. O tom, že celá tahle scéna je jedna velká rodina, které si váží, o tom, že nemá cenu škatulkovat a řešit, kdo je "newschool"a kdo "oldschool".
Jeden příklad za všechny: zeptal se, kolik lidí je tu sXe (straight edge - pozn. red.). Zvedlo se jen několik málo rukou. Pak položil otázku, kolik lidí si rádo zahulí nebo popije. Zdvižených rukou byly desítky (co taky čekat na akci, kde hrají zrovna Deez Nuts a Your Demise, haha). Na čež reagoval slovy, že každý si řídíme svůj život a je jen na nás samotných, jak s ním naložíme. Následný aplaus nebyl ničím neočekávaným. Také proběhlo představení jednotlivých členů, z nichž ten největší potlesk obdržel obrovitý basák Hoya Roc, který po boku Freddyho působí v Madball již 20 let a jeden druhého bere jako svého bratra.
Akce se povedla, bylo hezké vidět pohromadě všechny ty lidi, ať už přátele a známé či ty ostatní, jak si společně užívají a nasávají energii. Přesto bych nečekal, že koncert navštívilo 852 platících, nebylo to znát, což je trochu škoda, už jak jsem zmiňoval v samém úvodu. Menší prostor (já vím, zase tolik toho v Praze na výběr není) by byl vhodnější.
Madball patří po právu mezi ty nejrespektovanější kapely nejen v rámci scény, Deez Nuts si jedou to svoje, co jim jde nejlépe, a na nic si nehrajou, Nasty byli naživo v pohodě, sic nevýrazní, a co se týče Your Demise, tak i když mě z desek stále baví a počítám se mezi jejich fandy, tak je možná dobře, že končí. To se má přeci v tom nejlepším. A klidně mě za to ukamenujte.
