Report: Letlive. + Night Verses + The American Scene; Praha - 25.09.2013
Kdo: Letlive. (USA) + Night Verses (USA) + The American Scene (UK)
Kde: Praha – klub 007 Strahov
Kdy: 25. 9. 2013
Středa – hlučno je třeba! A soul punx z Letlive. (S tečkou? Bez ní? Kam se píše? Nebo dvě?) ho umí udělat po svém, jako nikdo jiný. A pokaždé k němu musí bez debat patřit pořádné horko, vyvolávané nejčastěji rozbuškou, co se zapaluje na konci nejdelšího chlupu z Jasonova plnovousu. Došlo na hluk i divočinu, nakonec ale bylo všechno trochu jinak.
Že se do klubu dostaneme o jedno cigáro později, než nám bylo slíbeno, není žádná tragédie. Alespoň jsme stihli celý set Čárlí Strejt, kdo brzo chodí… Akce byla totiž nekuřácká, a má to tak být. Kdo chce cigáro, jde ven na nutně dlouhou dobu a pak se vrací do víru produkce. Sám kouřím, přesto tohle opatření vítám, nesobecky, tolerantně. O jeden díl sitcomu i s reklamami později nastupuje na malou stage přednazvučený kvartet The American Scene, paradoxně z Anglie. Hráli rock, ale hráli ho dost specificky. Neagresivně, smutně, ale neubrečeně. Jako když se namísto lamači/lamačce své krevní pumpy z trápení zpovídáte stromu v parku. Od úst jde pára, sem tam se třepe hlas, stejně jako ten Mattův. Na krku basu, vibrují struny i hlasivky, ale jediné, čím rezonují, jsou častokrát kosti ignorantů a stěny sídliště, kde všichni ti nechápaví bydlí. Podzim je tady a já onoho večera našel svůj ideální soundtrack k dalšímu Sebedrásání v sedě/leže. Jestli máte rádi smutnou a pomalou polohu Lower Than Atlantis, zkuste TAS, nemají k nim totiž daleko. Příjemné nové objevení, zvuk akorát, hudební postupy v rámci klasické smutně rockové kostry barevné, největší šleha byla ale poslední píseň, pro tentokrát bezejmenná. Jen kopák a činely je kombinace se svou vlastní silou. Kousek nasranosti.
Prostřední porce byla pro mě toho večera nejšťavnatější, i když jsem o Night Verses nikdy předtím neslyšel (ano, těžce neprofesionální ignorant!). Zvukovka netrvala déle, než je snesitelné, a pochopil jsem, že kapela se bude dost opírat o puštěnou elektroniku (rozhodně víc, než kdokoliv toho večera, ale ne tolik, aby její využití jen ze záznamu vyznělo trapně), že frontman Douglas v křiváku i basák s kapucou mají problémy s termoregulací a že jejich tvorbu lidi znají, i když třeba ne všichni. A to bych se klidně vsadil, že nárůst českých fanoušků kapely po skončení jejich zhruba půlhodinového setu musel být minimálně trojciferný (šuškanda a tak). Vliv hlavních hvězd večera na jejich tvorbu byl zřejmý, a to jak hudebně, tak vizuálně, i když by se nad prezentací frontmana dalo mávnout rukou se slovy: je to magor. Energie stříká a já z co do kytar melodického a pestrého post-hc / alternativního rocku / kdovičehoještě slyším kousínek Story Of The Year, ale fakt jen málo. Praha je kurva nejkrásnější město na světě a publikum je nejlepší ze všech. „No bullshit!“ No aby ne, všichni se snažili, co to šlo, bylo pořádně živo. Zpěvový mikrofon rozbitý někdy v půli setu, Douglas to má ale v kozách a dohání přidušenou techniku hlasitostí ze svého hrdla. Bubeník Aric už neví, kam svůj neuvěřitelně zběsilý výstup posunout, a tak skáče na stoličku a zvedá se ze sedu do stoje a zpátky, naprostá likvidace bicích s razancí buldozeru a zběsilostí v srdci. A hlavně skvělý zvuk! Co chcete víc? Aby to trvalo, jenže ono ne.
Zatímco venku doplňuju nikotin, vítám se a na stage Strahov Open Air 2013 sotva stovky kroků od klubu se promenuje Kato s Vážnou Hudbou podle Prago Union. Setrvávám, hlavní hvězdy se budou jistě zvučit dlouho, stihnu snad tři věci a pak, zrovna když probíhá Verbální Atentát, zahájí singl Banshee vystoupení poslední, to hlavní. Klub je narvaný, masa se mele sem a tam a sborově zpívá spolu s Jasonem. Zahřívačka pokračuje, pan Butler vlítne mezi své obdivovatele a hecuje pořádně svižné tanečky v temptu pecky H. Ledger z předchozího alba. Fix Me, původem od Black Flag, velmi potěšila, zvuk byl v rámci oldskoolové přímočarosti nejfunkčnější za celý set, jenž patřil výhradně posledním dvěma albům (tomu staršímu znatelně méně). Osm nových, šest starších, jeden kavr. Adekvátní pro tour k aktuální desce, co ještě pořádně nevychladla. Zvuk byl celou dobu zahuhlaný a oproti předchozí kapele znatelně horší, Jason nám mezi demonstrací epilepsie (hajlajt budiž ze zdi se pod náporem pěsti sypající omítka a do krve kdoví kým/čím rozškrábaná záda frontmanova) obnažoval své srdce (i pokérovanou hruď) a publikum se jistě bavilo. Jen někdo víc a někdo míň. Před odposlechy na pódiu bylo ještě dost prostoru pro bezprostředního kontaktu lačné, a proto se někdy po čtvrté skladbě stalo z audiovizuálna sledování cizích zad za doprovodu jedné z těch originálnějších superstars mezi mladými a tvrdými kapelami. Možná udělali Letlive., soudě dle některých nadšených reakcí, toho večera dvoják, ale moje uši si nemohly nevšimnout, že Jason vokály prostě nezvládá udýchat všechny a přesně, a kdo by to taky čekal v kombinaci se vším tím tělocvikem (který zahrnoval i židli na podiu, ale jistý si nejsem, mezerou mezi lidmi jsem toho neviděl mnoho). Zato zvládá dojmout vyprávěním svého osobního příběhu o násilnickém tátovi ve vězení a taky prvním konfliktu s ním. „Jestli někdy jenom pomyslíš, že bys na ženu vztáhl ruku, zavolej mi na tohle telefonní číslo. Přijedu a osobně tě rozmrdám!“ Silnější úvod si Muther nemohla přát. Emo. A sbory v závěru zněly celým klubem, jak jinak. Nepřebývalo nic, jen jako závěrečná někomu scházela hitovka Renegade 86' a tak skandoval o ještě-jednu.píseň, leč marně. Produkce na podiu s ohledem na lokalitu končí v deset večer.
Dojmy? Rozporuplné. A nemůžou za to organizátoři, nýbrž z části sama kapela a z části její fanoušci. Diskuze onlajn radí brát, co je, a ideálně nespokojenost neprojevovat, já si ale neodpustím vzkaz mezi těch pár návštěvníků koncertu, co se elitářsky narvalo ne před podium, ale na něj. Tolerance? Co my zbylí z toho máme mít? Byl jsem už na Sedmičce, hráli Cancer Bats, bylo vyprodáno a bylo vidět. Čím to? Odpověď není obtížné nalézt… Ostudu si Letlive. rozhodně neudělali, jen se nechali zastínit svými předskokany, a to jak zvukem, tak nasazením a zpěvy/řevy. Druhé místo ale není tentokrát prohra, hrajeme na body. Díky lidem z Conspiracy za další slavné zaoceánské jméno, co jsme měli možnost zažít.
Setlist:
Banshee (Ghost Fame)
H. Ledger
Dreamer’s Disease
Fix Me
Enemies / Enemigos
Virgin Dirt
Pheromone Cvlt
Empty Elvis
Muther
That Fear Fever
Younger
27 Club
Day 54
Le Prologue
The Sick, Sick, 6.8 Billion
