Report: City and Colour + Twin Forks; Vídeň - 19.06.2013

Kdo: City & Colour (Kanada), Twin Forks (USA)
Kde: Arena Wien, Vídeň
Kdy: 19. 6. 2013

Zatímco si většina českých melofans užívala v klimatizované Lucerně koncert zámořských hvězdiček Paramore, já si dobrovolně naordinoval čtyřhodinovou cestu do Vídně na broskvičku pro mě daleko šťavnatější – pohledem umaštěnýho studentíka z Čech relativně jedinečný gig bývalého kytaristy a zpěváka hromobijců z Alexisonfire Dallase Greena a jeho projektu City & Colour.

Do lůna týhle metropole jsem se samozřejmě nechtěl drmolit nějakým ČéDé ani jinejma přecpanejma balastama, a tak jsem vyrazil na roadtrip s bandou pražskejch muzikantů a vožralů. Nutno podotknout, že samotná cesta některejma zábavnejma zážitkama (nechat na dálniční benzíně tašku na střeše a odjet, popř. zjištění, že některý Rakušáci umí trochu česky a nejvíc umí rozpoznat sprostý slova jim adresovaný) konkurovala samotnýmu zážitku z koncertu. Bleskovej přejezd z dálnice ke komplexu Arena Wien a jsme na místě. Pětice dospělejch chlapů oblehla hned zpočátku akce merchplatz a zkoušela si trička, cédéčka a trsátka jak náctiletý fanynky Kelly Family s pusou od Hamé kašičky. Po chvilce shopování přišlo povinný pívo a hurá mezi tou dobou již slušně upocený Ésterajchy.

Předskokany Twin Forks pravděpodobně zná v týhle době málokdo. Na začátek se hodí říct, že mají nějaký ty ambice a ne úplně krátkej muzikální poločas rozpadu. Nenadchnou každopádně komplexností svojí hudby, ale spíše vstřícným a pozitivním přístupem na pódiu. Většina skladeb má pak lehce jižanský folkový nádech s často opakovanými refrénovými frázemi. Nic neobyčejnýho, řeklo by se. Ale když na postu frontmana vidíte netuctovýho melodramatika s neskutečně bohatou minulostí nabitou tisícem pravověrnejch lovesongů, trochu se pod bíbrem pousmějete. Konec šeptaček, Twin Forks nevede nikdo jinej než Chris Carrabba z již nefungujících Dashboard Confessional. Druhým hlasem mu přizvukuje tak trochu overly attached slečna s mandolínou, dále tu máme středoproudou basu a bicí. Důležitý je, že si Carrabba na nic nehraje a jednoduše pohopsává s akustikou jako mladej Willie Nelson nebo hubenej Michal Tučnej. Zvuk lahodí již od prvních akordů uším a vystupování prostě není nucený. Ne že bych si to poslechnul z desky, ale jako preorgasmickou kabaretní šau jsem si Twin Forks dost užil.

Pár drinků na neuvěřitelným pařáku, Fejsbukovej status s řádnou dávkou hashtagů a Instagramový focenínko (tahle doba je fakt peklo, isn’t it?). Mokváme v návalu dam v květinových šatech s překvapivě oholeným podpažím a partou svěžích vídeňských párečků. Vegy s hipsterským kňourem a kšiltovkou New York Rangers půl metru před sebe vypadá, že se sem tak nějak nehodí. V ten moment ale na pódium přijde kapela a vyfešákovanej Dallas Green, takže od tý doby na zkoumání okolního publika seru, sorry.

Odpálit očekávanej set smutnou, krátkou a pomalou Forgive Me se samozřejmě nejeví jako dobrej nápad. V reálu je to ale dokonalá příprava na melancholickou bombu Of Space And Time a následnou houpačku The Lonely Life. Povinnost zahrát věci z novýho alba chápu, plus The Hurry And The Harm je deska, která rozhodně není špatná, ačkoli potřebuje dostatek času k zažití. Grand Optimist a Weightless dávají zavzpomínat na album předešlé. Pak (k radosti většiny publika) Dallas vytáhne akustiku a začíná to pravý ničení křehkejch dušiček. Day Old Hate a Casey’s Song působí tak, že mám v téměř čtyříctkovým vedru celý záda obsypaný husinou. Co na tom, že první zmiňovaná je zahrána v ještě pomalejším tempu než na nahrávce a táhne se jak taženej štrúdl! Každej tón podléhá dost dobře udělanýmu zvuku a každá ženská (plus my, teda) podléhá Greenovo bezchybnýmu hlasovýmu projevu. A když říkám bezchybnýmu, tak myslim bezchybnýmu. Kapela doběhne a zahrajou milou We Found Each Other In The Dark, Sleeping Sickness a (!) Waiting, což dodělává i toho nejzatvrzelejšího flegmatika. Dallas nějak přehnaně s publikem nekomunikuje, protože nemusí. Ta atmosféra vás sežere zaživa a neumíte ani pořádně popsat proč. Thirst je tancovačka z nový desky (video klip )  a v takhle pozdní hodinu funguje moc dobře, lidi se pohupujou a Rakušáci taky. Závěr setu dodělává Sorrowing Man se svým „Oh, how you have lost your way?“, což už zpívá nebo pošeptává naprosto každej v sále. Tleskot. Přídavek nemá smysl komentovat, jen vypíšu trojici personálně nejoblíbenějších skladeb, ktery právě na úplným konci zazněly – The Girl, Body In a Box a Sometimes (I Wish). Dallas si naposledy utře brejle a čau, no hard feelings. Opařenost. Neschopnost pochopit, jak ten člověk dokáže při praktický absenci komunikace s publikem či trapnejch rytmickejch vytleskávaček poničit všechno okolo.

Koncert C&C trval se vším všudy neuvěřitelnou hodinu a třičtvrtě. Obvykle takovou dobu díky nudě nevydržím ani souložit, ale tady jsem byl atmosféricky najezenej dosyta. Wau.

Míra Kajan