Polar Bear Club - Death Chorus (2013)

Datum vydání: 9. 4. 2013
Label: Rise Records
Délka: 39:20 / 11 skladeb
Odkaz: https://deathchorus.com/
Země původu: USA
Žánr: Punk-rock / Power-pop
+ razantní oživení zmírající scény
- každej si tam najde nějakej slabší moment
Hodnocení: 85 %
Doporučené skladby: WLWYCD, Upstate Mosquito, Twang (Blister To Burn)
 

Poslední dobou je to s dobrejma deskama jako s chytrejma, vstřícnejma a oddanejma ženskejma – je jich zatracepeně pomálu. Konvergenci zmetkový líhně ale značně narušila jedna platna, od který jsem to popravdě vůbec nečekal. Polar Bear Club pro mě totiž vždycky představovali takový ten standardní průměr moderního melo-punkrocku, který nepřekvapí, ale asi si na něj lístek dobrovolně s vlhnoucíma trenkama nekoupíte.

Death Chorus můj osobní pohled zmrazil jak nohy Stephena Hawkinga. Ortodoxní punkrockový schéma s popovejma prvkama (který prostě dnes musíte mít, protože posluchačská veřejnost je míň a míň přístupná upřímnejm expresím a má radši když ukvíkaná postavička neidentifikovatelnýho věku zpívá o tom, jak jste hezký, že vás všichni milujou či naopak nesnáší) obsahuje několik power pasáží, vyčpělej‘ rytmus na bubínky a přisprostlý / přitroublý texty k C-F-Am-G songům.

Blood Balloon a Graph Paper Glory Days dávají zavzpomínat na starý dobrý punkrockový časy, tam se ještě dobrovolná filtrace splašek v teplákách nekoná, ale voní příslibem. Rozpuk přichází se So I Buy a kurevsky dobrý refrénem! „Here I am, spitting purple, close my eyes and see bright circles, first snow falls and yeah, it’s pretty, but it always makes the world to seem a little less mine…“ a deska se začíná valit.

Siouxsie Jeanne = naprostej majstrštyk jednokytarovejch sad-songů! Jimmy Stadt má prostě na Death Chorus brilantní hlasovej projev – tady třeba první minutu pípá a druhou křičí nebo vyřvává, jak chce. Text o nešťastný lásce dvou človíčků ze dvou rozdílných tříd společnosti by nikoho nemusel zajímat, ale Stadt ho podává tak vřele, že pokud si ho pustíte v pět ráno do tmy a kouříte window-fag z vašeho nicotnýho bytečku, máte pocit, že se během příštích pěti sekund prostě rozpadnete.

No a pak! První singl z desky už dlouho nebyl lepší. WLWYCD (Why Live When You Can Die) má lék na prudérnost a takový ty stavy: mám se zabít, nebo jít do práce? Interlude text „Cause false hope’s true heaven, your false hope’s my true heaven“ zdobí jednu z nejsnesitelnějších meziher, který v rockovejch skladbách existujou. Taky je nesnášíte, žejo? Změna rytmu, disonanční akordy, který naprosto nedávaj‘ smysl, saxíkový nebo kytarový sólo, to je fuk, prostě onanie na takovou podružnost, jako je blbej hudební nástroj! Koho to dneska zajímá? Zpívej tam radši, obměň si tam slova a pohraj si s nima!

Melancholičtější Chicago Spring a When We Were College Kids zašvihaj‘ váš player hezkejma kvaltama na bicí, ale opět je tam něco novýho. Ač ve druhý zmiňovaný po refrénech zaslechnete obligátní „oh, oh, oh“ sbory, tak se hned zas těšíte na chytrý sloky a Stadtova mládežnickej hlásek, kterej by na kolidži paradoxně měl ještě dle všeho bejt. Tak je to s novou deskou Polar Bear Club vlastně pořád – prozkoumávání novejch oblastí jak tenhle zavšivenej‘ a téměř zemřelej‘ žánr dělat jinak a líp. Balancovat na hranici toho, co snesou otylý šestnáctky ve svých iPodech i neholený kluci žeroucí plísňovej sejra s plesnivym chlebem ze zasiflený lednice ve ztracenejch pětadvaceti.

Personálně hodně kvalitní konec v podobě skladeb Twang a zejména Upstate Mosquito dováží čtyřicet dva důvodů, proč platnu přetočit na začátek a užívat si resurekci zakopanýho žánru. Vsadim boty, že vidět PBC naživo, vyskáču si brzlík z těla. Patrně při slovech závěrečnýho fláku: „Thinking back on my favorite regrets – failed attempts of dying, dying for dead dreams“. Šleha!

Míra Kajan