CZ/SK hudební scéna pohledem Davida Weingärtnera z X-Left To Die

03.04.2013 10:47

Nějaký ten čas jsme si museli počkat, nyní tu však máme další díl této rubriky. Tentokrát se jí ujal David Weingärtner z X-Left To Die. Proč jsem zvolil právě jeho? Jednak toho má jako muzikant již dost za sebou a druhak kvůli jeho zkušenostem s nechutným businessem jménem hudební reality show. Co z této volby vzniklo? O tom se přesvědčte v následujících odstavcích.

 

Pseudobusiness aneb česká hra na showbusiness - pouze pro známé (cenzurováno)

Již v útlém dětství jsem beznadějně propadl světu hudby, muzikantů a legendám o jejich úspěších a pádech. Byl jsem jím tak fascinován, že završením svých 14 let jsem založil svou první kapelu a tím začal snít sen o slávě a naplnění kariéry "rockstar". Cítil jsem v sobě nespravedlnost, když jsem se více zajímal o českou scénu. Nemohl jsem pochopit, že některé styly a interpreti mají více prostoru než mnohdy daleko více kvalitnější jedinci, jeijchž jediným "handicapem" byla jejich originalita. Cítil jsem se jako vyvolený...  Mládí a láska k "rock ´n rollu" mě vedly k myšlence, že já můžu být Ten, kdo to může změnit... A tak jsem počal budovat základy všech předpokladů, které měly být mou vstupenkou do světa slavných a bohatých... Do světa českého showbusinessu.

Kapela fungovala, popularita pomalu nabírala na váze. Vztyčoval jsem si určité cíle a vždycky doufal, že už to bude ten poslední a pak se to stane. Pravda že tenkrát jsem si kariéru rockového muzikanta v Čechách představoval dosti naivně. Začalo to vyhranou soutěží v Německu a končilo předskakováním mému tehdejšímu idolu Marilynu Mansonovi. Po každé jsem si říkal, jestli se to povede, tak pak už to přece musí přijít. Mám kapelu, jezdím po největších českých festivalech, mám managera, natočil jsem desku a klip, tak co ještě...? Co mám pro to ještě více udělat? Začínal jsem si uvědomovat, že dráha rockového muzikanta v Čechách je velice krátká a právě teď skončila... Výš už nejde fyzicky jít, leda jedině finančně. Ale žádné večírky, žádné známé tváře a už teprve ne moc ovlivnit vůbec nějakou část českého showbusinessu. Cítil jsem v sobě opět vztek, ale tentokrát s pocitem beznaděje... Nevěděl jsem, co dělat dál, protože vidina dobrovolného vstupu do "lacinné komerce" se ve mně příčila jako v krku zaseknutá rybí kost. Rozležením v hlavě celé této situace jsem však přišel na myšlenku, že je to jediná cesta. V hlavě jsem si udělal rychlou sumaci všech těch, kteří začínali na stejné metě, ve stejnou dobu, a z toho mi vyšla opravdu chabá hrstka těch, které, alespoň jednou za rok, můžeme vidět v televizi a jednou za čas si poslechnout jejich písně z rádií. U všech z nich mi vyšel jednoznačný výsledek. Všichni propadli "laciné komerci".  A tak jsem zahájil pátrání v té době pro mě ještě neznámém bahništi české slávy...

Časem jsem zjistil, že se tam dá prorazit, buď interpretováním na první dobrou, líbivé "hudby"  bez tváře, anebo hrát v nějakém muzikálu. Na první cestu, jak jsem později zjistil, jsem neměl konekce, známosti ani prvotní peněžní vklad, abych záležitosti urychlil. Zkusil jsem to tedy cestou druhou, skrze muzikály. Naskytla se mi jedinečná možnost zrealizovat svůj plán. V komerční televizi byl vyhlášen konkurz do televizní reality show, kde výherce měl obdržet hlavní roli v právě psaném muzikálu. Vzhledem k tomu, že se zrovna v mém osobním ani muzikantském životě nedělo nic zajímavého, přihlásil jsem se a šel na konkurz. Tím jsem se prodral až do finálových live show, kde jsem nakonec soutěž opustil jako druhý v přímém finále o roli. Tato oborvská zkušenost mi dala hned několik věcí najednou. Poznal jsem zajímavé lidi. Zjistil, že české "celebrity" jsou normální lidé, naopak jsou na tom povětšinou morálně hůř a kompenzací jejich honorářem stejně pořád v životním mínusu.

Také jsem poznal, že muzikál v Čechách nemá vůbec co do činění s uměním. Celou tuto scénu ovliňují tak čtyři lidé, kteří rozhodují o budoucích muzikálových hvězdách tak, že každý nový slouží jako levná pracovní síla v company, kde dělá "křoví" profláklé tváři, rádoby muzikálovému herci, který ani jeden z nich není komplexní pro toto odvětví umění. Snad jen Jiří Korn... Jinak nikdo z nich není tanečníkem, skvělým hercem a geniálním zpěvákem dohromady. Zde o roli a výši honoráře rozhoduje popularita. Veškeré nedostatky takového jedince pak dohání právě ti čerství a naděje plní budoucí muzikálové star. Ještě k tomu tam panuje tak neuvěřitelná rivalita, že mi je z toho na zvracení. Co všechno jsou lidi schopni udělat za kůrku od chleba, to je až k nevíře. Tímto je ale bohužel vychováváno i naše muzikálové publikum. Vždyť přece nikdo, kdo zhlédl představení zahraničního formátu, např. z Brodwaye, se přeci nemůže nechat opít touhle urážející fraškou a zaplatit za ni stovky korun. Nikdo se totiž o ty muzikály opravdu nezajímá. Zde muzikály fungují jako forma určité atrakce, která je součástí rodinné prohlídky Prahy. A představení zde nejsou obecenstvem vybírány dle autora, tématu a režie, nýbrž dle obsazení hlavních protagonistů. Takže výběr muzikálu vypadá pak asi takto...: "Maruš, podívej, tady hraje Hůlka, Střihavka a Bílá, to bude určitě dobrý, tak vezmem děcka a vyrazíme...." Tohle je zde muzikálová scéna. Ani jeden z uvedených není muzikálový herec, a herec už vůbec. Pak vám zůstává rozum stát, když na Karlíně dohraje Daša, alternace Lucie Bílé, představení "Carmen" a naštvané publikum pak vymáhá po produkci vrácení vstupného, protože oni přijeli na Lucku a né na žádnou Dašu. Já osobně už vůbec nechápu to, že Daša musí dělat někomu alternace. Vždyť Lucie Bílá je v té roli asi tak v křeči, jako když já zapiju kyselé zelí "šejkem od Meka". Absolutně jí tu roli nevěřim. O dvě stě procent je v ní lepší Daša, ale to nemění nic na faktu, že Daša s pláčem utíká zadním vchodem Karlínského divadla před obecenstvem, protože tohle se prostě psychicky zvládnout nedá. Toto je jeden z milionu příkladů, které se dějí denně na této scéně. Veřejnost byla vychována k tupotě a omezenosti a ředitelé těchto divadel připomínají spíše bookmakery a makléře, kteří obchodují se znamými osobnostmi jako s akciemi a spousta z nich tvoří celou strategii jejich nechutného marketingu, jenž opravdu s uměním nemá co dělat.

Osobně jsem toto území opustil ve chvíli, kdy mi by byly naslibovány "hory doly", a nakonec jsem zjistil, že přednost přede mnou v získání role má Zdeněk Podhůrský, který se ani nezúčastnil konkurzu. V podstatě celá TV show byl obrovský podvod a jen pouhá reklama na divadlo, představení a jednoho herce, který měl roli již předem danou. Sám nám to prozradil. Divadlo otřebovalo promo na svého herce, kterého nikdo nezná. Vzhledem k tomu, že údajně celé představení zaplatil jeho otec, se není čemu divit, že věděl vždycky dopředu, co kdo bude zpívat, a že už měl předem nazpívané party muzikálu, ještě než vůbec show začala. Byla to reklama na Honzu - my byli jen herci v reklamě bez nároku na honorář. Opravdu jsem musel z takového prostředí zmizet pryč a vylízat si rány...

Toutu cestou nešlo jít, přičemž bych nebyl donucen vzdát se dráhy rockového zpěváka, a tak jsem rozhodl to zkusit napřímo. Šel jsem do další soutěže na jiné komerční TV.. Ŕíkal jsem si, že tohle je zaměřený přímo na to, kam se potřebuju na čas dostat. Probojoval jsem se až do finálových live show, takže jsem nabyl opět spoustu zkušeností... Bohužel o nic více pozitivních než v soutěži předešlé... Tohle bylo hořké zjištění. Poznával jsem další známé tváře a postupem času zjistil, že všichni jsou si v něčem podobní. Všichni mají v tváři výraz zneužité děvky. Všechny ty pohledy vypovídají o tom, že každý z nich musel jednou kleknout na kolena a vykonat nikterak líbivou službičku. Poslechem jejich příběhů jsem zjistil, že to není o tom, co chceš, ale co chtějí oni. Pomalu se mi začal rýsovat fakt, že pro mě tehdy jen mystifikovaná představa hudební mafie je více než reálná. Hudební mafie v českém rybníčku opravdu je. Přes tato jména vlak nejede. A pakliže tito kmotři se rozhodnou jistou konkurenci nepustit mezi sebe, tak se to opravdu nestane. Dalšími "předměty" jsou rádia, kde nemáte šanci bez známých nebo velkých peněz prorazit. Jednou jsem se takhle divil, když jsem zrovna kroutil hlavou nad primitivností českého národa, když pět tisíc z nich stálo v "kotli" na kapelu Divokej Bill a všichni tupě pět minut zpívali "Ať ti to šlape chlape". Říkal jsem si, že za tohle můžou jen rádia. Český občan průměrně odpracuje 8 hodin v práci (v Praze obvykle spíš 12). Tam poslouchá Impuls, Blaník, nebo Evropu 2 (mimo jiné hlavní nástroje české hudební mafie), v těchto rádiích neuslyšíte nic jiného než tzv. střední proud. Po osmihodinové dřině mozky kompletně vymyté hlavě Blaníkem, těžko někdo ještě v sobě nalezne apetit po hledání nové muziky a kapel  třeba na internetu. Každý jde spát a pak zase do práce. Pak se jednou za rok sejde s kamarády z práce na hudebním  festivalu a stačí mu pár slov a známých tónů, které poslouchá celý rok stále dokola ze svého rádia, k osobní zábavě. A proto pak stojí pět tisíc Čechů, co zpívají takový nesmyslný brak, jako jsou Divokej Bill, kteří jsou tak líný, že si ani jednou ještě nedokázali sednout nad textem, a raději použijou to první, co je napadne. V případě geniality je to přijatelné, v jejich případě ale nikoliv. Je to jako v muzikálovém prostředí, kde diktují trend muzikáloví ředitelé. Tady to diktují rádia. Čím více známější, tím pro neznámou kapelu nedobytnější. Celkově jakákoliv pozornost v těchto vodách je jen za peníze. Přitom to za ty peníze vůbec nefunguje. Poslední vydavatelství, které ještě "maká", je UNIVERSAL, jinak zbytek už funguje spíše formou jakéhosi bookingového institutu...

To, že jsou hudební soutěže podplacené a nechutné, víme asi všichni. Nechápu, jaktože se dovolí televizi ve svátek všech pěvců a pěvkyň zpívat na playback. V jedné z aknket: cena za skokana roku je něco kolem půl milionu a objev roku se dá pořídit již od dvě stě tisíc. Vždycky jsem se divil, že tyhle ceny dostávaj lidi, který nevydali ani jednu desku, nemaj žádnou minulost, ani nejsou nadaný a jedinečný. Většinou vydávají první singl až po ocenění "objev roku".  Dvě cesty buď prominentní děti, nebo veliký kapitál. Většinou to jde ruku v ruce, takže obojí. Myslel jsem si, že je to o tom podřídit se a začít hrát lacině líbivou muziku a dělat, co říkají ostatní. Tak to není. Vy si tady můžete dělat, co chcete, když máte prachy. Jeden prominentní synek by nemusel hrát srdceryvně přeslazenou, rádoby popovou sračku, ale klidně black metal a byl by tam, kde je, a v rádiích by se taky hrál. Tyhle sračky se rozhodl zpívat sám, měl možnost to změnit, ale nechtěl, protože chodí na diskotéky a líbí se mu podobný splašky, tak mu otec zaplatil kariéru a on se cítí jako umělec. Zkrátka člověk s vlastním názorem a originalitou, bez velkého finančního a prominentího zázemí, zde nemá šanci Je to jednoduché... V českém show bussinessu je to stejné jako v podnikání s čímkoliv - záleží, jestli jste zaměstnancem v takovém podniku, nebo v představenstvu. Ale fakt je ten, že ani show, ani business v Čechách není...

 

Vy, kteří jste článek přečetli až do konce, využijte, prosím, tlačítko share níže na stránce a pomozte jej šířit dále "do světa". Děkujeme.

 

Do rubriky "CZ/SK hudební scéna pohledem" již přispěli (řazeno chronologicky):

 

A za měsíc si budete moci přečíst názor na tuzemské dění od Jakuba Johanidese áka Jelena (Start Today Promotion; dříve také webzine Asshole.cz).

 

Sláva Bareš

Zpět