Česká hudební scéna pohledem Radima Věžníka z kapely Rattle Bucket
V průběhu dubna jsme vám přinesli první článek, ve kterém se vám sami hudebníci snaží nastínit, jak to vlastně na té naší české hudební scéně chodí. Po Kubovi Šmucrovi z Shogun Tokugawa nám svůj pohled představí frontman kapely Rattle Bucket Radim Věžník!
Úvodem bych moc rád poděkoval It Never Ends za možnost vyjádřit se k tématu „CZ/SK hudební scéna“, protože si myslím, že na tohle téma opravdu je o čem mluvit a je co kritizovat. Nevím, jestli se mnou bude většina muzikantů souhlasit, ale takhle to prostě vidím. Jdeme na to…
Zdá se mi, že českým národním muzikantským sportem je stěžování si. Ze všech koutů se ozývá, jak je to tady zabitý, jak tu lidi nechodí na koncerty, jak kapela nemá šanci prorazit, i kdyby byla sebelepší, protože všichni a všechno je proti nim. Omyl. Všechny tyhle stěžovače už mám někdy chuť trošku nakopnout, protože samozřejmě znám jejich kapely (jestli se to někdy tak dá vůbec nazvat) a většinou na první pohled vidím důvody jejich „neúspěchu“.
Zkusme se zamyslet, kolik tu máme konkurenceschopných českých tvrdých kapel, které jsou stejně dobré jako ty kapely z venku? A pojďme hlouběji. Kolik je tu kapel, které mají dobré anglické texty, skvělý studiový zvuk srovnatelný se zahraničními produkcemi, perfektní klipy, stejně "hitové" skladby, stejně dobrou show naživo, stejně dobré muzikanty a stejně výrazné osobnosti v kapelách? Myslím, že každému začíná v tomto momentu stačit na počítání pouze jedna ruka a možná ani neví, co se zbytkem prstů. V tvrdém žánru nám kapela typu Charlie Straight prostě opravdu chybí. Proč se tedy divíme, že návštěvnost na koncertech stále klesá?
Je rok 2012 a už dávno neplatí, že konkurencí je tu kapela z vedlejšího města. Snad každý týden tu máme zahraniční formaci a návštěvníci koncertů samozřejmě začínají být náročnější, protože mají možnost porovnávat. Ale to nějak české kapely nechtějí vidět. Muzikanti budou raději tři hodiny nadávat na facebooku, že jim včera nikdo nepřišel na koncert, místo aby ty tři hodiny věnovali skládání, cvičení, zkoušce se skupinou, prostě čemukoli, co té kapele může skutečně pomoct. To, že jsou muzikanti ve své podstatě líní lidi, není nic nového. A to si myslím, že je všude ve světě stejný. Avšak pokud někdo má talent a chce to někam dotáhnout, tak bez dřiny a energie do toho vložené to prostě nepůjde. Opravdu jsem už strašně dlouho nepotkal v mém okolí muzikanta, který by cvičil na svůj nástroj i třeba jen blbý dvě hodiny denně. Dnešní trend je věnovat ty dvě hodiny tvarování novému účesu, následným focením tohoto "díla" a finálním postováním na stránky, jako žhavou novinku kapely. Toto sice nadchne pár fanynek, ale ty to nadchne tak na deset minut, kdy pošlou kapele srdíčko s pusinkou, čímž to celé končí. Mladí muzikanti podle mě postrádají touhu dobře hrát. Je jim to jedno. Jenže už si neuvědomují, že bez hudebního vzdělávání a růstu budou hrát a skládat pořád jen monotónní, oposlouchané, předvídatelné a bezduché písničky, které ve studiu nebudou umět ani pořádně nahrát. Jediný, co možná zvládnou, je mít ze studia pořádný „vystajlovaný“ fotky.
Minimálně od dvou třetin kapel a vlastně i posluchačů slýchávám, že v ČR je to naprosto nemožný se prosadit, protože tahle země je v háji. Jak to opravdu je? S RattleBucket jsme odehráli za pět let přes tři sta koncertů a zahráli jsme si i v zemích jako Francie, Itálie, Německo, Belgie, Slovensko nebo Rakousko. A zjištění? Ono to tady není vůbec špatný, naopak výrazně lepší než ve Francii a Itálii, lepší než v Rakousku a Slovensku a na stejné úrovni jako v Německu a Belgii. Tak proč si stěžujeme? Myslím, že si stěžujeme na vlastní neschopnost postavit kapelu, která lidi posadí na zadek. Na prosazení interpreta / kapely / zpěváka leckdy stačí jedna jediná skvělá písnička jako singl, která i v tom nejlepším studiu stojí maximálně 15 000,- i s masteringem. Stačí ji pouze složit, nahrát a hodit na BandzonečiYoutube. Podle mě je to opravdu takhle jednoduché. Chybí tu prostě hlavně skladatelský potenciál a kvalitní interpreti, přinášející alespoň trochu něco nového. Jakmile to bude dobrý, tu cestu si to prostě najde.
A jdeme dál. Muzikanti jako kdyby neviděli, že snad každý město má rockovej klub s poměrně dobrým zvukem, kde se dá hrát. Vůbec si nevážíme luxusu, který třeba ve Francii nebo Itálii ty kapely opravdu nemají. Tam vám v pubu na zemi nazvučí kopák a vokál a jste rádi. Hrát opravdu máme kde. A návštěvníci koncertů? No, to už je podle mě ale na kapelách, jestli je o jejich vystoupení zájem, anebo ne. Jiná věc je, jak a co kapely hrají a jestli vůbec mají potenciál oslovit větší množství lidí. Pokud je to extrémní grind-death-core běsnění, a navíc třeba ještě blbě zahraný, tak se nedá čekat, že takový projekt bude vyprodávat haly. Muzikanti by si měli být vědomi, že tvrdá hudba je okrajový žánr, na který chodí určitá skupina lidí, jež opravdu není většinová. Každý si může udělat svůj vlastní „průzkum trhu“ ve svém okolí a spočítat si, kolik lidí z jeho třídy, školy nebo práce poslouchá stejnou hudbu; a ejhle - najednou je tu zjištění, že z třiceti spolužáků nebo spolupracovníků jsou to pouze další dva tři lidi holdující tomuto žánru a zbytek jede v něčem úplně jiným a tohle je vůbec nezajímá. Měli bychom si uvědomit, že tvrdší hudba není pro každého.I fakt nadupané tvrdé kapely hrají ve světě v klubech pro nesrovnatelně menší publikum, než mají interpreti popu.
Ono ostatně rocková hudba a úspěch by se neměly moc míchat. Podle mě podstata rockové hudby je radost, energie, názor a postoj k životu. Možná jste zaznamenali na facebooku takový ten transparent: "Jsem umělec, ale to neznamená, že pracuji zadarmo. I já potřebuju platit účty. Děkuji za pochopení". Tohle, když jsem viděl, jak to sdílí lidi, kteří mají za sebou čtyři koncerty, hrají na kytaru rok a ještě špatně, tak jsem nevěděl, jestli se mám smát, anebo smát ještě víc. Nazvat sám sebe v takové pozici umělcem, to už chce notnou dávku sebedůvěry.
Ale dost už kritiky. Takhle na závěr bych chtěl říct, že aby to někam směřovalo - a nejlépe vzhůru -, tak by rocková scéna měla držet daleko víc pohromadě. Měla by si vzájemně vypomáhat, jako to třeba dělají the.switch a AtariTerror. Je krásný vidět, že pokud jedna či druhá skupina pořádá koncert, tak je již skoro pravidlem, že se o tom koncertu dozvíte i ze stránek té druhé kapely. Přesně o tomhle mluvím. Kapely by měly spolupracovat, fandit si, měly by pořádat společné akce, měly by zkoušet vymýšlet nové věci, jak udělat akce něčím výjimečné, a hlavně by se tím vším měly pořádně bavit, protože jinak to vlastně celé nemá smysl.
Vy, kteří jste článek přečetli až do konce, prosím využijte tlačítko share a pomozte jej šířit dále do "světa". Děkujeme.
A jak už bylo zmíněno výše, můžete si přečíst také názor na domácí scénu od Jakuba Šmucra z Shogun Tokugawa.
Sláva Bareš
