Česká hudební scéna pohledem Jakuba Šmucra z kapely Shogun Tokugawa

Asi každý by chtěl hrát v kapele. Užívat si přízně fanoušků, objet svět a vydělat nějaký ty prachy. V našich podmínkách celkem nereálná představa pro 99,99 % populace. Jaké to je pohybovat se po české hudební scéně, vám přiblíží Jakub Šmucr z kapely Shogun Tokugawa.

Sláva Bareš, můj FB přítel, má ode mě věčně zamořenou facebookovou zeď negativníma názorama na cokoli, co souvisí byť jen trochu s českou klubovou scénou. Řekl si: „Hele týpek tady ze sebe věčně dělá Klause, na všechno nadává, tak mu dám prostor a schválně jestli bude tak hustej, jak se cejtí". Oukej, jsem zkrátka smradlavej hejtr, co prudí do kapel, webů, hudebních promotérů atd. Nestydim se za to, jelikož na rozdíl od většiny podobně smýšlejících lidí mam tu výhodu, že aspoň trochu tušim, jak tahle část kultury funguje, nebo jak by minimálně fungovat měla.

Se Shogunama už to tady brázdíme pátým rokem. Ta kapela je moje vášeň, který jsem bohužel schopnej obětovat téměř všechno. Proč bohužel? Protože už kolikrát jsem byl díky týhle mý posedlosti uvrženej do spousty nepříjemností, ať to byly problémy ve škole, v rodině, ve vztahu atd. Člověk, kterej nikde nehraje, nebo má kapelu fakt jen jako kratochvíli, tohle asi těžko pochopí.  Vzpomínam si, že Michal Novák psal kdysi na jeho BZ blogu, že si s The.Switch připadá jako masochista. Já nemůžu jinak, než mu dát za pravdu. Ptáte se, co člověk, jenž si libuje ve vlastní bolesti, může mít společnýho s hranim v kapele? Divte se nebo ne, je toho fakt hodně.

Už jsme se mohli s klukama přesvědčit, že tenhle styl života není pro všechny. Ne každej má náturu se třikrát do tejdne hned po práci sebrat a jít ještě do zkušebny na dvě tři hoďky mlátit do kytary či do bicích. Trávit noc místo v posteli na cestě a čekat, co se zas na autě posere a jak to budeme případně na místě řešit. Vykládat těžkej kapelní gear v pět hodin ráno z káry, kdy už vám neslouží ani zrak, natož abyste měli tahat ty těžký krámy. Ale stejně jako každá mince, tak má i hraní dvě strany. Není pro mě lepší pocit, než když cítíte, že vám to zrovna ten večer s klukama sedlo, lidi to baví a všichni jsou tak nějak navzájem propojený. Mohl bych to přirovnat k jednomu brutálně velkýmu skupinovýmu sexu. Kdo chodí na akce, tak mu nemusim vysvětlovat, že se tak neděje zrovna každej den. Přirovnal bych to asi k serfaři, jenž se svým prknem čeká ve vodě a vyhlíží parádní vlnu, kterou si mega užije.

Akorát mě fakt serou ty chvíle, kdy víte, že jste do toho dali všechno, ale bohužel se to podělalo. Nestalo se tak kvůli vám, ale zapříčinil to nějakej vnější faktor. Promotér v klubu akci nepromoval, což pak mělo za následek, že tam bylo s kapelou pět a půl člověka. To byl kolikrát ani nevadilo, ale v praxi to pak vypadá tak, že jste se s klubem domluvili na určitý částce, oni se kasají, jací jsou hvězdní, že nemusíte mít obavy. Dostanete zaplaceno. Jenže pak dohrajete, přijde za váma pořadatel a spustí: „Kluci sorry, přišlo málo lidí. Zaplatil jsem zvukaři a pro vás mam už jen pár stovek.“ Tuhle větu znam už nazpaměť. Nechci vypadat teď jak nějaká kunda na prachy, jenže za těch pár stovek si pak ani nekoupíte naftu na cestu domu, a musíte doplácet ze svého. A tak je to stále dokola. Asi je to naše blbost, že si tyhle věci neumíme líp pořešit, ale sním o okamžiku, kdy budeme s penězma alespoň na nule a ne v mínusu.

Vždycky je pak legrace, když za někým z nás přijde člověk, neznalej problematiky klubový kapely v Česku, a spustí: „ Ty jo, to vy už si hranim teď musíte docela vydělávat co, když jste byli i v televizi, ne?“ Dostáváme záchvaty smíchu a vysvětlujeme, že tak to opravdu není. Další „vtipnou“ věcí jsou někteří organizátoři, co si představujou dělání koncertu asi jako Hurvínek válku. To vypadá tak, že si s váma před akcí podaj ruku, ukážou, kam si máte dát složit cajky, v jakym pořadí se má hrát, a jdou kalit na bar. Tim pro ně veškerá práce končí. Pak celá věc vypadá následovně: akce má skluz jako prase, protože ani jedný kapele nikdo neřek, jak má hrát dlouho a v kolik začít; když se na vás konečně dostane, zvukař je nervózní, žene vás jako psy, ať už zvučíte, něco tam rychle nakroutí, aby se neřeklo. Je vymalováno. Zvuk jak z prdele, co si budem povídat. Třešničkou na dortu je pak nahánění vyndanýho týpka po klubu, kerej už ani neví, že pořádá koncert, a vymáhání peněz na cesťák. Prachy pro kapely už z části prokalil s pár buchtama na baru, kterejm by se rád dostal ten večer pod sukni. Podobnejch příhod máme mraky. Shrnul bych to asi tak, že kdo chcete dělat muziku, musíte prostě počítat s tim, že úsilí a energie, kerou tomu věnujete, se vám nikdy nevrátí - alespoň ne na úrovni, na jaký hrajou Shoguni. Tim je ten masochismus z úvodu dostatečně osvětlenej, nemyslíte?

No a s prosazenim se na český scéně úplně nevim, jestli zrovna já jsem správná osoba, která by měla o tomhle psát, ale alespoň teoreticky to zkusim. V první řadě člověk musí mít chuť pořád hrát, mít chuť zkoušet a pracovat na sobě. Mít určitej hudební přehled, vědět, co se kolem něj v muzice děje. Bejt pokornej, ale zároveň si věřit... Když se pak sejde víc takovejch lidí, je tu šance dát dohromady dobrou kapelu. Nejhorší je nedostatek soudnosti, což mi přijde, že je nějaká vrozená vlastnost téměř všech lidí v Česku. Je fakt vtipný číst si, když si nějakej „Miloš v maskáčích“, pro kterýho jsou Korn vrcholem hudební kultury, stěžuje, že jeho kapelu nikde nechtěj. Nebo je taky sranda pozorovat kapely, co se snaží hrát nejtěžší hudbu v historii lidstva, a přitom kytaristi nejsou schopný zahrát rovně ani čtyři akordy.

Samozřejmě výše zmíněný vlastnosti nestačí. Dneska lidi v kapele musí umět ovládat sociální sítě, bejt tak trochu grafici a měli by umět editovat hudbu v počítači. Je toho celkem ranec. Výhoda je v tom, že každej může prásknout svou skladbu na net a zpřístupnit ji pro každýho. Stinná stránka je, že kapel je dneska miliarda. Takže když chce bejt kapela vidět, měla by mít něco, co ty ostatní nemaj, nebo se alespoň něčim odlišovat. Tenhle problém já mam s dnešníma moderníma tvrdejma kapela. Zní mi všechny nämlich stejně. Důsledek je takovej, že žánr, kerej jsem kdysi zbožňoval, mi dneska neskutečně jebe a přijde k smíchu. To ale trochu odbíhám od tématu. Dobrý určitě je mít jasno v tom, jakou skupinu lidí chci oslovit. Nebo taky to, na jaký akci pro mě bude mít smysl hrát a kde bych si naopak spíš hranim mohl uškodit. Může to znít trochu divně, ale hodně lidí tohle u nás pořád nechápe. Velice důležitá je samozřejmě nutná dávka štěstí, ale jak se říká „Štěstí přeje připraveným.“

Hraní v každý části republiky je krapet jiný. Hodně specifická pro nás je Praha. Když jsme měli mít první koncert v Praze, tak jsme z toho byli neskutečně vodvařený „Ty krávo! My budeme hrát v Praze. Tak to už je fakt ostrý!“ Postupem času jsme ale zjistili, že Praha je pro nás snad nejhorší místo, kde se dá v ČR hrát. Na vině jsou jak místa na hraní, tak i lidi, který na ty akce chodí. V Praze je klubů ranec, ale dobrý jsou snad jen jeden nebo dva. Téměř všude je zvuk zralej leda tak k zblití. No, a lidi jsou tam kyselý. Ale já to chápu, kdybych byl Pražák, tak si asi spíš užiju nějakou velkou zahraniční kapelu než její chabou kopírku. Nejsme taky pražská kapela, takže proto možná nás tam lidi moc neberou. Pražský kapely mají zas opačnej problém. Proto radši hrajeme na menších městech všude jinde. Tam jsou lidi vděčný, že se u nich něco děje. Jsou rádi, že tam jsi. Nemusíš jim číst z očí: „No jo, tak se předveď, frajere.“

Festivaly nejsou zlý. Hlavně teda spíš ty menší. Tam nás docela zvou. Organizátoři se snaží, aby se ti tam líbilo, a je na nich vidět, že jsou fakt rádi, když projevíš zájem u nich vystupovat. Z těch velkých na tebe promotéři spíš z vysoka kašlou. Tahaj tam interprety, co můžeš slyšet hlavně z rádií. Je jedno, že je to úplnej nesmysl. Běží to v éteru, tudíž to někdo poslouchá a určitě na to i někdo přijde. Tuhle jistotu u malejch kapel už nemaj. Radši pozvou osvědčený jména. Udělali by sice krapet žánrově pestřejší festival, na druhou stranu by ale riskovali průser s návštěvností. To už si na triko brát nikdo nechce, protože tak i či onak jejich návštěvnost každej rok klesá. Je to celý o penězích. Což je dnes všechno bohužel. Takže jestli se chce klubová kapela na větší openair dostat, musí mít nějakýho známýho, kerej za ní krapet zalobuje. Bez takovýho festivalovýho Janouška jí nepomůže ani svěcená voda. Jak řikam, ale malý fesťáky jsou super a organizátoři se tam o vás kolikrát královsky postaraj. To třebas na RFP vám daj tak tři poukázky na pivo a jeden guláš, kerej se nedá žrát. Na Basinfirefestu nám zas rovnou na baru řekli, že jídlo tu je, ale není pro nás. 

Vy, kteří jste článek přečetli až do konce, prosím využijte tlačítko share a pomozte jej šířit dále do "světa". Děkujem.

Sláva Bareš