Area Core - The End Is Near (2013)
Datum vydání: 2. kvartál 2013
Label: Studio MetalGate / DIY
Délka: 47:33 / 12 skladeb
Odkaz: https://www.bandzone.cz/area
Země původu: Česká republika
Žánr: Crossover / metalcore
+ zvuk, „rap“, samply, „jen“ dobře odvedená práce
- jednotvárnost, přehnaně častá kytarová sóla, „jen“ dobře odvedená práce
Hodnocení: 65 %
Doporučené skladby: Devil’s Depressed, The End Is Near, The Hack
Area Core se rovná relativně mladé čtyřčlence ze severu Čech, která se sama uškatulkovala na režimu crossover/post-hardcore. Kluci se nám sami ozvali po jedné uveřejněné a relativně kritické recenzi na jinou českou formaci s tím, že je zajímá skutečný názor a rozhodně nebudou remcat, když od INE dostanou trochu za uši. Novinkovou platnu The End Is Near jsem díky jejich vstřícnému přístupu sjížděl poměrně dlouhou dobu bez toho, aby byl můj prvotní názor nějak pozměněn. To se moc často neděje a obvykle to znamená, že deska je mainstreamově uchytitelná a jednoduše zapamatovatelná. Nebo nastane druhý případ – skladby jsou jako přes kopírák a vy nejste schopni ani po desátém poslechu a náhodném přehrávání jednotlivé skladby od sebe rozlišit. V případě českolipských Area Core se bohužel jedná většinově o onu druhou možnost.
Otevřeme éterickým intrem s předzvěstí tvrdšího soundu. Dvojka Ellipse „překvapí“ zejména svou délkou – koho dneska baví šestiminutový onanie kytar hraných víceméně pod jedním rytmem? Na druhou stranu je třeba říci, že vás hned od začátku do koulí praští jeden z nejlepších metalcorových zvuků, který lze v ČR vůbec slyšet. Třetí The End Is Near vybarvují slušivé samply a poslední dobou hojně využívaná audiocitace Charlieho Chaplina z jeho legendárního hereckýho výkonu v Diktátorovi (teď mě napadaj‘ poslední Boysetsfire, ale určitě ještě někde jsem to letos slyšel). Devil’s Depressed je nejlepší song na albu; propracovanost a zároveň správná mainstreamová interpretace. Jednotvárnost prolomí ještě zajímavý náběh skladby The Hack, ale jinak si z druhé poloviny desky nic zvláštního nepamatuji. Většina zpěvu není vlastně zpěv ale rapová recitace, která v podstatné většině míst působí dobře, v některých však trochu směšně. Angličtina není stoprocentní, ale stále nadstandardní. Zde mám kupku výraziva, kterou jsem si při poslechu sepsal, nebudu ji však dávat do robustních vět, protože mluví sama za sebe:
Občasná jednotvárnost podkladové kytary. Přesólováno. Smrdí to lehce po Rattle Bucket. Kytarová práce připomíná prastarý From Autumn To Ashes. Skvělý mastering. Zajímavé frázování.
Co říci závěrem? Nemyslím si, že by tenhle styl hudby měl ještě někam spět (respektive je třeba najít jinou cestu, než je ta po kruháči). Celé to lehce oživuje netradiční kombinace „mluveného slova“ a často i kvalitních melodických refrénů. To ale pro vypadnutí ze všednosti tisíce kapel podobného ražení, který tu byly mnohem dřív, nestačí (postupy sloka/refrén..., kytarové „čtverce“ v refrénech). Je to stále však dobře odvedená práce. Jak již bejvá mým zvykem, převedu to nakonec do metafyzický roviny a dáme pár těch řečnickejch: Postavíme-li do horizontu budoucnosti jen samou dobře odvedenou práci, nebude společnost zakrňovat? Nakolik je taková dobře odvedená práce pro společnost důležitá, nakolik je nutná? Měly by se (tuzemské) kapely držet zaběhnutých kolejí (a dělat „co je baví“), nebo dát větší prostor experimentu?
Míra Kajan
