Architects – Lost Forever // Lost Together (2014)
Datum vydání: 11. 3. 2014
Label: Epitaph Records
Délka: 43:01 / 11 skladeb
Odkaz: https://www.facebook.com/architectsuk
Země původu: Velká Británie
Žánr: Metalcore
+ hutný sound, tvrdší než kdy předtím; Sam Carter
- až moc rychle se vstřebá; Hollow Crown je Hollow Crown
Hodnocení: 85 %
Doporučené skladby: Colony Collapse, Gravedigger, C.A.N.C.E.R.
Takže: nebudu si tady hrát na „objektivního“ a nestranného redaktora. Architects zbožňuju skoro stejně jako moji (a taky tvoji) mámu, už od Hollow Crown je to moje nejoblíbenější kapela a dlouho tomu asi nebude jinak. To jen tak pro pořádek.
Tím pádem asi nikoho nepřekvapí, že po prvním zveřejnění singlu Naysayer som si dosral celé nohavice. Architects nikdy nezněli brutálnějc, říkal jsem si tehdy, utírajíc si zadek. Dokážou to ale rozložit do celého alba?
Si kuř. Při prvních několika posleších jsem se cítil, jako bych byl opakovaně (legálně) znásilňován. Vášeň, hutnost a intenzita – to jsou dvě slova, která sedí na každý jeden song. Žádné srdcebolné cajdáčky (ač je v jejich podání totálně miluju!), žádné oddechy se nekonají, vážení! Pěkně zhusta to do nich nasypeme, řekli si asi tihle čtyři povedení vykutálenci, spolu s kmotrem, producentem Fredrikem Nordströmem, který odvedl bez diskuzí bombastickou práci.
A tak udělali. Kytary zní megalomansky – Tom Searle sice už nehračičkuje tolik jako dřív (ač místy jeho šikovné prstíky tappují neslýchané melodie – být žena, tak si představuju ledacos), ale vsadil na víc djentlmensky znějící groovy sound, který v breakdownových linkách neskutečně podporuje uzemňující energii alba. Jeho brácha Dan za bicíma opět předvádí neskutečné věci vymykající se zaběhlým rytmickým imperativům. Buď ten kluk slyší úplně jinak, nebo je to fakt génius. Miláček davů Ali Dean si se svou basovkou taky pohrává, co to jde – alespoň v místech, kde nemusí podporovat Tomovy nápady. A Sam Carter? O tom už snad ani nemusí být řeč – ten to prostě celé táhne. I kdyby tahle kapela byla tehchnicky průměrná, se Samem na kapitánském můstku by uspěli i tak. Jeho vokální variabilita a dynamika řevu i zpěvu jsou – ač je to k nevíře – zase o něco dál. A melodie, s kterými si pohrává, jak chce, jsou hlavně v refrénech naprosto slastné.
Aby som aspoň ve zkratce vypichol nějaké songy (krom singlů). Colony Collapse – asi nejkomplexnější song, jaký kdy Architects vydali, totálně mrazivý refrén. Gravedigger – nálehavost, tíseň, pohřbení zaživa. Youth Is Wasted On The Young – hymna o mládí v hajzlu se závěrečnou pasáží, která by svou brutalitou mohla hromadně odpaňovat. Dokonce i já jsem měl pocit, že jsem (konečně!) přišel o věneček.
Ok, říkáš si, furt jenom chvalozpěvy, má ta deska taky nějakou chybu? Má, dvě. Za prvé – metastazuje rychlejc než rakovina. Po týdnu intenzivního nadšeného poslechu jsem si musel dát odvykačku, protože mi přišlo, že už ji znám skrz na skrz. To souvisí i s druhou muškou. NENÍ to prostě tak dobrý jako Hollow Crown (nejlepší metalová deska všech dob, btw), kterou můžu bez omrzení poslouchat dodnes, a to proto, že je tak ňák promakanější a sofistikovanější.
Lost Forever // Lost Together je bezpochyby jejich nejucelenější album a některé songy podané live budou mít silnější účinek než frontální lobotomie mozku, ale sami sebe Architects nepřekonali a asi už nikdy nepřekonají. To je ale spíš můj komplex, takže to tolik nevadí, protože je tu přece jen jedna pozitivní myšlenka na závěr. Po tápání na The Here And Now a lehké schizofrenii na Daybreaker (recenze), zřejmě Architects konečně našli svůj sound a ukázali remcalům, že i vyčpělý metalcore jako žánr jde pořád ještě někam posouvat. A že dokáže posouvat třeba i židle po pokoji. A vo to de.
+ pozvednutí metalcoru z popelu
- na něčí vkus možná moc post-apokalyptický
Hodnocení: 90%
Doporučené skladby: Naysayer, The Devil Is Near, Youth Is Wasted On The Young
Prolog:
Jsou jen dvě věci na světě, na který se člověk může stoprocentně spolehnout. Smrt a taky to, že Architects vydají uchu lahodící desku. Stoprocentní je vůbec přídavný jméno, který se s těmahle Anglánama, zasluhujíc si od královny Betky udělit šlechtickej titul, pojí víc než by bylo zdrávo. Stoprocentní Hollow Crown, stoprocentní Daybreaker, stoprocentní Sam Carter aka vokál, stoprocentní Tom Searle na kytaře, stoprocentní Dan Searle za bicím.
//►//. Najít si cestu k týhle placce bylo těžší než kdykoliv jindy. Po prvním poslechu jsem měl chuť brečet. Nemohl jsem se v tom vyznat, všechno mi to nějak splývalo dohromady, a i když vím, že za tenhle názor bych měl jít minimálně bručet po boku Jana WantKidse, Sam mě nebavil. Nemělo to koule. Ale stejně jako vývin genitálií i tahle deska potřebovala jen trochu času, aby narostla do monumentálních rozměrů.
Oni totiž Architekti nejsou žádný rychlokvašky. Nespoléhají se na jednoduchou muziku, která stejně jak rychle se zaryje pod kůži, tak stejně rychle zpod kůže i vyleze, a tak vámi poctivě zakoupené CéDé bude už jen hnít v koutě vaší hudební sbírky ve společnosti prachu. Fakt jsem napsal, že mě Sam nebavil? Fackuju se! To, co on dokáže se svým hlasem, je fakt nad vesmír (Youth Is Wasted On The Young, Colony Collapse?). V jedný chvíli vás laská ve vlasech a hned na to vám dá pořádnou bombu do koulí. Je uřvanější než početná italská rodinka na dovolený. V hlase je cítit naléhavost, jež ještě víc podtrhuje sílu textů. A to jeho Blegh! Drew ze SFTP jen uznale pokyvuje. Kdo je v současnosti na poli metalcoru číslo jedna, co se vokálu týče, není pochyb. Avšak s pravdou ven! Já osobně za hnací mašinu těchto ostrovanů považuju bratry Toma a Dana. Někdy může trochu dýl trvat, než člověk přijde na chuť jejich postupům, což ale přisuzuju spíš geniálnosti, kterou jsou tihle dva na svoje nástroje schopni vytvářet (Naysayer, The Devil Is Near?). //■//
Epilog:
V době, kdy už ze samý (metalcorový) zoufalosti všichni protáčíme starý desky, se konečně zespod oné smrduté žumpy přehršle nekvalitních počinů zrodila další věc, kterou budeme moct s klidem na duši po bok těchto neomrzujících počinů zařadit, a nebudeme se tak muset nadále utápět v nostalgii a monolozích, jak dřív bylo všechno lepší. A co na to Parkway Drive? A Jan Tleskač?
